Článek
Brzy ráno přišli do ulice dělníci provázení devadesáti policisty. Romové, sestěhovaní do tří nájemních domů, ještě spali. Policisté vytvořili kordón, kterým oddělili dělníky od domů. Zeď skládaná z prefabrikovaných keramických dílů rostla rychle…
„Když jsme se ráno probudili, byla zeď z poloviny hotová,“ popisovala zpravodaji britského deníku The Guardian Lidie Demeterová. A dodala: „Policie se chovala jako gestapo, nedovolili nám opustit dům až do večera, kdy byla práce hotová.“
Pavel Tošovský (ODS), tehdejší starosta městské části, kam spadá Matiční, ovšem mluvil o „revitalizaci“ oblasti. Mohutnou, téměř dva metry vysokou zeď popisoval jako „plot“. A zdůrazňoval, že Romové mají plnou svobodu si ho vyzdobit.
Ostatně: Pavel Tošovský je dnes náměstkem primátora Ústí nad Labem. A nedávno řekl, že by na svém tehdejším postupu nic neměnil.
Ano, není snadné se zbavit pověsti, že Česko odděluje občany druhé kategorie zdí.
Matiční jako symbol
Matiční je jen pár set metrů dlouhá ulice na obou koncích sevřená kolejemi. Na jejím jižním konci přecházejí zarostlé slepé koleje v břeh Labe. Matiční je součástí kdysi prosperující a později těžce zkoušené městské části Krásné Březno (více níže v infoboxu Krásné Březno, pozn. red.).
Ve srovnání s moderními dějinami Krásného Března může konflikt v Matiční ulici vypadat jako něco zbytečně zdramatizovaného, zpolitizovaného, zmedializovaného.
Fotografie pořízená týden po vztyčení zdi na jednom z romských protestních shromáždění proti stavbě.
Ano. Má ale sílu symbolu.
Jedna strana konfliktu si chtěla vyzkoušet, kam až může v současné Evropě zajít. A druhá strana se snažila ty mantinely ohlídat: Jakmile vyroste jedna zeď, hrozí, že porostou další. Každá taková zeď je precedens. Motivace. Hrozba. Varování. Šance…
A symbol.
V roce 1994 sestěhovalo město „neplatiče nájemného“ z nedalekého sídliště do tří pavlačových domů v Matiční ulici. Neplatiči byli převážně Romové. Na druhé straně ulice bydleli ve třech rodinných domcích starousedlíci, „poctiví vlastníci nemovitostí“. V jejich očích byli noví sousedé hrozbou.
A zkušenost jim dala za pravdu: Hluk, nepořádek, agresivní chování… Na to vše si alespoň opakovaně stěžovali úřadům. Lhostejno, zda a nakolik byla jejich zkušenost zveličena předsudky a obavami – ve „své“ ulici se přestali cítit bezpečně a „jako doma“. A jejich nemovitosti navíc prudce ztrácely na ceně, až se staly neprodejnými. Ne, dobrá adresa to už nebyla.
A tak městští politici a úředníci rozhodli, že „nepřizpůsobivé“ a „spořádané“ oddělí zdí.
Opravdu si mysleli, že taková zeď má v Evropě na konci 20. století šanci? Spíš jen zkoušeli, kam až mohou zajít. Ohledávali terén. Byli to průkopníci.
Stavitelé zítřků.
Krásné Březno
- První písemná zmínka o dnešní části Ústí nad Labem Krásném Březnu pochází z 11. století. Barokní zámek tu vyrostl ve století 16. A v 19. století to byla prosperující obec – lihovar, pivovar, rafinérie cukru, chemička, nákladní přístav…
- V obci tradičně převažovalo německé obyvatelstvo, ale česká menšina byla aktivní – od konce 19. století měla vlastní školu, skautský oddíl, oddíl Sokola…
- V roce 1939 obsadila obec německá armáda, Češi se vystěhovali, zámek se stal základnou pro oddíly „werwolfů“ – vojáků cvičených pro partyzánskou válku.
- V dubnu 1945 se Ústí nad Labem stalo dvakrát terčem spojeneckých náletů. Těžce postiženo bylo městské centrum i Krásné Březno. Nálety nepřežilo přes 500 lidí.
- 31. července 1945 došlo v Krásném Březnu k výbuchu muničního skladu a bezprostředně po něm k hromadné vraždě Němců. Oficiální interpretace zněla, že muniční sklad do vzduchu vyhodili werwolfové a že následovala spontánní odveta. To, že k masakru došlo jen vteřiny po výbuchu na třech místech zároveň, vede historiky k domněnce, že mohlo jít o zinscenovanou akci: Výbuch muničního skladu mohlo připravit ministerstvo vnitra, aby pro Československo získalo podporu pro rychlý odsun Němců. Právě probíhala Postupimská konference vítězných velmocí.
- Svědectví dokládají mimořádnou brutalitu „ústeckého masakru“: Ubité ženy, kočárek svržený z mostu do Labe, lidé utopení v požární nádrži…
- Masakr měl nejméně 43 obětí. Pravděpodobně jich ale bylo mnohem více: 80–100.
- V současnosti patří velké sídliště Krásné Březno mezi sociálně vyloučené lokality. „Cenové hladiny bytů jsou zde nejnižší v celém Ústí nad Labem. Chudobou a sociálním vyloučením je ohroženo asi 30 % obyvatel, zhruba stejné procento obyvatel je možno považovat za Romy… Na sídlišti je velká koncentrace heren a nonstop zastaváren. Populaci zasáhla ve zvýšené míře závislost na heroinu a pervitinu,“ informovala například vládní zpráva z roku 2008.
- Ještě horší pověst má nedaleká ulice Nový svět. „V lokalitě je téměř 100% nezaměstnanost a většina obyvatel je bez vzdělání. Rozšířeným jevem je zde závislost na návykových látkách, byly zaznamenány případy lichvy a prostituce.“
Zdi v Evropě? Nikdy!
Zeď mezi šesti domy v okrajové ulici v Ústí nad Labem se na několik týdnů stala zásadním tématem i pro vrcholné evropské politiky.
„Evropa nebude nikdy akceptovat zdi oddělující její občany,“ řekl ke kauze Matiční tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi. „Měli jsme v minulosti už dost zdí.“
Ústecký primátor Ladislav Hruška (ODS) měl jednoduchou odpověď: „Považuji to za velké pokrytectví,“ řekl. „Jiné země mají také velké rasové problémy, některé mnohem větší, než jsou ty naše. Jestli mi EU chce diktovat, co mám dělat, pak nechci být součástí EU.“
Česko součástí EU tehdy ještě nebylo. Vyjednávalo o přistoupení. A Matiční i tady zaujala pozici symbolu a precedentu.
Pohled z Ústí: Můžeme si tady v Česku stavět zdi, jak chceme, nebo nás bude Brusel omezovat?
Pohled z Bruselu: Stavitele zdí v EU nechceme.
Město nakonec ustoupilo tlaku prezidenta, parlamentu a vlády – všechny tyto instituce zeď kritizovaly a odmítly. Vláda navíc nabídla Ústí deset milionů korun na vykoupení domů starousedlíků.
Zeď zmizela 24.11. 1999. Ale příběh má dvě pochmurné pointy.
V místech, kde stála zeď, už dávno nikdo nebydlí. Přes ulici na sebe hledí opuštěné zchátralé domy. Jen občas je oživí hledači kovů a bezdomovci. Nájemní domy, kdysi určené pro „neplatiče“, se město nedávno rozhodlo srovnat se zemí.
A mezitím v Evropě: Nové zdi rostou. A oddělují obyvatele Evropy. Byť jejich účel je primárně jiný – mají zadržet příval migrantů.
Ostatně: V roce 2015 se nechal u jedné z těch „zdí“ na maďarských hranicích vyfotografovat budoucí premiér Petr Fiala (ODS).
I jemu se nějaká podoba zdí v Evropě zamlouvá.
Dva roky starý snímek zchátralé prázdné budovy v Matiční ulici.
„Nepřizpůsobiví“ Romové I
Válku a vyhlazovací tábory přežilo v českých zemích jen přibližně 600 Romů. Už o dva roky později jich tu žilo 16 752, a v roce 1968 61 000. Většinou přijížděli z východního Slovenska.
„Z Čech a z Moravy jezdili na Slovensko inženýři a nabírali lidi na práce, hlavně pro rekonstrukce válkou zničených nádraží, měst a cest. Jezdili po osadách a kdo měl zájem, toho naložili do auta a odvezli. Z naší rodiny tehdy odjeli všichni…,“ vzpomíná Margita Lázoková.
Mnohdy pologramotní Romové, bez znalosti jazyka, odjeli z východoslovenských osad do českých měst. Tady se stali součástí hry na výchovu nového socialistického člověka: Za jejich špatné postavení mohl minulý buržoazní režim. Ten nový jim dá práci a bydlení a vytvoří z nich sebevědomé rovnoprávné občany.
Za lesklou ideologickou fasádou byl mnohem pragmatičtější projekt: Stát potřeboval masu nekvalifikovaných dělníků ochotných pracovat v kamenolomech, na železnici, ve stavebnictví… Romové takovou práci brali.
Pro naprostou většinu Romů znamenala i taková práce strmý sociální vzestup. A mnoho Romů také na komunismus vzpomíná jako na zlaté časy. Dělnické platy byly velmi solidní.
Mělo to ale i druhou stránku. Stát se k Romům choval pokrytecky a krátkozrace. Vsadil na asimilaci a převýchovu, kulturní rozdíly a potřeby ho nezajímaly. To byl přežitek minulosti. Důležité nebylo ani vzdělání – na nekvalifikovanou práci jim stačilo to, co uměli. A stát nezajímalo ani to, že ideologický obraz Roma jako nového socialistického člověka nesdíleli „obyčejní lidé“. Na jejich výhradách vůči Romům se nic nezměnilo.
Ukázalo se to naplno například při likvidaci starého Mostu. V dobové interpretaci nebylo město zlikvidováno kvůli těžbě uhlí. Ustoupilo budoucnosti. Výstavbě nového města s důstojným bydlením pro moderního člověka.
Až na Romy. Ty moderní „bílý“ socialistický člověk za sousedy nechtěl.
A tak jim stát postavil vlastní sídliště. Chanov. Moderní ghetto.
„Nepřizpůsobiví“ Romové II
„Situace romské menšiny patří k nejnaléhavějším otázkám české společnosti po roce 1989… Romové čelí denně předsudkům, nesnášenlivosti a diskriminaci… česká společnost stále selhává, pokud jde o efektivní ochranu práv a ochranu před diskriminací romské menšiny,“ píšou autoři nové Strategie romské integrace 2021–30, kterou vláda přijala na jaře tohoto roku.
Strategie připomíná jeden zásadní otevřený problém: „Na počátku 90. let 20. století došlo k uznání Romů jako národnostní menšiny a k zapojení romských představitelů do politického života, záhy se však ukázalo, že sociální postavení značné části romské menšiny se začalo rychle zhoršovat…“
Zjednodušeně řečeno: Minulý režim dal Romům práci a bydlení, využíval je jako nekvalifikované dělníky a snažil se potlačit jejich odlišnosti. Nový režim je uznává jako specifické etnikum a kulturu. A přihlíží tomu, jak přicházejí o práci a bydlení. Jak žijí v začarovaném kruhu beznaděje. Nezaměstnanost, dluhy, děti v segregovaných školách, život v ghettu…
A mnohdy i rezignace. Kriminalita, drogy, agresivita…
Jak dokládá citovaná Strategie, nebo zprávy o stále větším počtu vyloučených lokalit, situace se nelepší. Přes stovky investovaných milionů (Strategie, strana 87), se na skutečně účinnou strategii stále čeká. Desítky let.
A v tomhle vakuu se otevírá prostor pro náhradní řešení.
Pro stavbu zdí.
