Češi pod gilotinou. Historik odhaluje osudy tisíců vlastenců popravených nacisty

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tak trochu ve stínu obětí nacistického vraždění v koncentračních táborech zůstává i téměř 80 let od konce druhé světové války justiční mašinérie třetí říše. Přitom jen v berlínské věznici Plötzensee bylo na základě rozsudku Lidového soudního dvoru popraveno 680 občanů někdejšího Československa. „Češi zde byli po Němcích druhým nejpopravovanějším národem,“ říká Jan B. Uhlíř, historik České obce sokolské a vědecký spolupracovník Památníku německého odboje v Berlíně.

Ten nyní spolu se svými kolegy z Archivu bezpečnostních složek připravuje spuštění unikátní online databáze, která příběhy popravených Čechů zprostředkuje veřejnosti s pomocí tisíců dobových dokumentů a fotografií. „Splácíme tím dluh nejen těmto lidem a jejich rodinám, ale také celé společnosti. Navíc v době, v níž žijeme, není příkladů hrdinství nikdy dost,“ zdůrazňuje historik.

Lidovým soudním dvorem bylo za druhé světové války odsouzeno k smrti za velezradu a za další činy, které takto Němci označili, několik tisíc Čechů. Známe už nyní přesná čísla?

Z osmi centrálních popravišť třetí říše máme přesná čísla z poloviny z nich. Bylo zde sťato nebo oběšeno na 2400 lidí. Předpokládám, že celkový počet obětí nepřekročí tři tisíce. Podrobnější životopisy jsme schopni zkonstruovat zatím ke zhruba 1200 popravených. Přesnou dataci máme minimálně k dalším 300 popravených.

Představitelé českého odboje byli v rámci nacistické justiční mašinérie souzeni a popravováni na několika místech třetí říše. Asi nejznámější je berlínské Plötzensee, zemřelo zde ale skutečně nejvíce Čechů?

Vzhledem k počtu obětí jsou na prvním místě Drážďany-Münchner Platz, druhou pozici zaujímá Berlín-Plötzensee. Třetí je pak Vratislav a čtvrtý Brandenburg-Görden. V dosud nestanoveném pořadí následují Frankfurt nad Mohanem-Preungesheim, Mnichov-Stadelheim, Stuttgart a Vídeň. Podle posledních nálezů je dokonce možné, že se popravy Čechů odehrávaly také v Poznani a ve Varšavě.

O známých osobnostech a hrdinech, kteří byli zavražděni v koncentračních táborech, se hovoří relativně často. Ale osudy lidí, jejichž život vyhasl právě na oněch popravištích, už tak často zmiňovány nejsou. Proč tomu tak podle vás je?

Mojí generaci kdysi na základní škole promítali filmové záběry z koncentračního tábora Bergen-Belsen: Buldozer hrnul hromadu nahých, zubožených těl zahynuvších vězňů do hromadného hrobu. Ten pohled mi nikdy nevymizí z paměti. Ostatně byl jsem se tam podívat – procházíte mezi rovy s číslovkami 5000, 10 000, 25 000 a tak dále, značícími počty pohřbených.

U poprav představitelů našeho domácího protinacistického odboje nebyly objektivy kamer přítomny. Mnohdy dokonce nebyla rodinám ani vydána těla – gestapo se obávalo tvorby kultu mučedníků. A přitom zde zahynula elita národa: vysokoškolští pedagogové, diplomaté, ministerští úředníci, právníci, lékaři, vojáci.

Šlo o lidi různých politických názorů, ale sjednocoval je společný nepřítel.

Ano, tyto osobnosti prostupovaly napříč odbojovým hnutím. Patřily nejen k Politickému ústředí, Obraně národa, Zemskému národnímu výboru, Schmoranzově skupině tiskových referentů, Obci sokolské v odboji, Petičnímu výboru Věrni zůstaneme a ilegální Komunistické straně Československa, ale i k Ústřednímu vedení odboje domácího.

Veřejnost dnes jistě zná jména Jana Uhra, Jiřího Sedmíka, Ireny Bernáškové, Bedřicha Homoly, Vladimíra Grégra, Antonína Pešla či Oldřicha Hlaváče. Oni jsou však jenom špičkou ledovce. Osudy stovek dalších je nejen třeba zpracovat, ale především zveřejnit – a uchovat tak v národní paměti.

Na základě čeho byli Češi „rozdělováni“ na ta konkrétní působiště Lidového soudního dvora?

Lidový soudní dvůr (VGH) vznikl v dubnu 1934, a to nejprve jako soud mimořádný, postavený na nacionálně-socialistických principech. Na řádný soud byl povýšen v dubnu 1936, sídlil v Berlíně. Jeho primárním úkolem bylo potírání velezrady a zemězrady. Pod jeho pravomoc spadali postupně i občané z území ke třetí říši přivtělených v letech 1938 až 1941. 

V případě souzených představitelů českého domácího odboje šlo většinou o stadia pokusu, tedy o přípravu velezrady či zemězrady a o napomáhání nepříteli. Po uzavření výslechového protokolu na jedné z vedoucích úřadoven gestapa v Praze či v Brně zhodnotil vyšetřující soudce VGH důkazní materiál a rozhodl o uvalení soudní vazby. V takovém případě byli věznění lidé posílání do některé z věznic v Říši, kde čekali na soudní proces. Drtivá většina z nich byla souzena jednotlivými senáty VGH v Berlíně, Drážďanech a Vratislavi.

Co následovalo po vynesení rozsudku?

Pakliže byl dotyčný odsouzen k trestu smrti, byla mu ještě v budově soudu přiložena pouta a byl transportován na vybrané centrální popraviště, v jehož věznici očekával – zpravidla tři až pět měsíců – exekuci. V den popravy navštívila odsouzeného komise, která jej informovala, že žádost o milost byla zamítnuta a že Vůdce (ministr spravedlnosti) nechává průchodu spravedlnosti s tím, že k výkonu rozsudku dojde v konkrétní hodinu.

Časový rozdíl mezi oznámením a popravou se pohyboval mezi osmi a deseti hodinami. Odsouzený byl odveden na celu smrti, byla mu sejmuta pouta, mohl vyslovit poslední přání, napsat dopisy na rozloučenou, eventuálně požádat o rozhovor s duchovním.

A samotná poprava?

Ta byla záležitostí několika málo minut: přiložení pout, odvedení na popraviště, ztotožnění a přečtení rozhodující části rozsudku. Po předání katovým pomocníkům následovalo stětí gilotinou, a to v rozmezí šesti až 20 sekund.

Popravy oběšením se na centrálních popravištích třetí říše konaly zcela výjimečně. Například za takzvaných Krvavých nocí, kdy bylo po náletu na Berlín kvůli poškození gilotiny mezi 7. a 9. zářím 1943 v Plötzensee oběšeno na 250 k smrti odsouzených.

Před VGH stanulo v době existence třetí říše na 16500 lidí, z toho téměř třetina byla odsouzena k trestu smrti. Občanů Československa bylo souzeno 4459, v jejich případě byl trest smrti vynesen v 65 procentech případů.

Co vše bylo nacistickou justicí označováno „vlastizradou“ či „velezradou“?

Jako „velezrada“ bylo rozuměno takové konání, které bylo namířeno proti vlastnímu státu a mělo za cíl revoluční státní převrat násilnými prostředky. Za „zemězradu“ byl chápán útok na mocenské postavení státu ve vztahu k jiným státům. Spadaly pod ni takové činy, které byly vedeny snahou ohrozit „blaho Říše“ tím, že dotyčný předával zahraniční vládě tajemství. Za ně byly považovány písemnosti, nákresy, předměty, zprávy nebo skutečnosti, které měly být z důvodů obrany země drženy před zahraničními vládami v tajnosti.

Šlo tedy převážně o vojenské záležitosti?

Ano, ty převažovaly, ovšem ono „říšské blaho“ se týkalo též politických a hospodářských informací. V případě občanů Československé republiky šlo u sudetských Němců o spolupráci s československou vojenskou zpravodajskou službou a u Čechů o snahu pro znovuobnovení Československa v předmnichovských hranicích a napomáhání nepříteli v podobě například podpory sestřelených letců či válečných zajatců.

Jak procesy probíhaly?

První proces s občanem protektorátu před VGH se konal v létě 1940 v Berlíně. První žena odsouzená VGH k trestu smrti ve třetí říši za odboj byla Češka, Irena Bernášková, popravená v srpnu 1942. Samotné soudní přelíčení trvalo obvykle několik hodin, výjimečně se protáhlo do dvou dnů. Ve dvou nebo třech případech trvalo tři dny. Složení jednotlivých senátů sestávalo ze dvou profesionálních soudců, včetně předsedy – a tří přísedících, obvykle zástupců NSDAP, SS a SA nebo dalších složek NSDAP.

Měli obžalovaní právo na advokáta?

Ano a také na vlastní závěrečnou řeč, nicméně v případě „českých velezrádců“ byli advokáti velmi opatrní. Pokud by se totiž pokusili o skutečnou obhajobu, zpochybnili by automaticky podstatu existence protektorátu. Samotné přelíčení mnohdy zásadně ovlivnila i dobová atmosféra.

Například v den pohřbu šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a zastupujícího říšského protektora Heydricha 9. června 1942 stanula před VGH skupina představitelů Zemského národního výboru. To byla organizace tvořená brněnskými vysokoškolskými pedagogy, svobodnými zednáři, sokoly a středoškolskými učiteli.

Předseda senátu konstatoval, že pod okny právě prochází pohřební průvod úkladně zavražděného zastupujícího říšského protektora a že obžalovaní – jako představitelé české intelektuální elity – vychovávali národ v tom duchu, že atentát byl možný. A to bez ohledu na skutečnost, že jsou vězněni již od roku 1939. Padlo pět rozsudků smrti a pět rozsudků odnětí svobody v délce 5 až 12 let, pouze jeden obžalovaný byl osvobozen.

V případě procesu s bývalým protektorátním ministerským předsedou Aloisem Eliášem v říjnu 1941 ovšem Lidový soudní dvůr zasedal přímo v Praze. To nebylo obvyklé, že?

Nebylo to obvyklé a veřejnost o tom ani moc neví. Kvůli dvoudennímu procesu proti Eliášovi a bývalému pražskému primátorovi Otakaru Klapkovi přiletěl jeho 1. senát v říjnu 1941 speciálně do Prahy. Eliáš i Klapka byli odsouzeni k trestu smrti.

Z jakých zdrojů lze rekonstruovat dosud nepříliš známé poslední fáze života popravených Čechů?

Klíčovým je fond Německé soudy v Říši, který je pod číslem 141 součástí Archivu bezpečnostních složek. Je sestaven z materiálu, který Československu na konci 50. let 20. století předala Německá demokratická republika. Stal se součástí Studijního ústavu ministerstva vnitra a až do roku 1990 byl badatelské veřejnosti nepřístupný. Pokud se domácího protinacistického odboje týče, tento fond nesporně patří k nejvýznamnějším archivním fondům, které v České republice máme.

Co v něm lze najít?

K jednotlivým popraveným osobnostem domácího odboje zde můžeme nalézt například identifikační trojportréty gestapa, výslechové protokoly, rozhodnutí o vzetí do vazby, obžalobu, rozsudek, žádosti o milost, protokol o popravě, závěrečnou informaci o popravě nebo vyhlášku o popravě. Tedy nenahraditelný materiál, z něhož lze spolehlivě rekonstruovat odbojovou činnost jednotlivců či konkrétních skupin. Ke komplexnímu studiu fondu Německé soudy v Říši přistoupil Archiv bezpečnostních složek letos v květnu. Máme za sebou šestinu tohoto fondu – a je to práce nadmíru zajímavá.

Co vás při studiu těchto archiválií překvapilo?

Očekával jsem materiály z provenience Říšského ministerstva vnitra a Říšského ministerstva spravedlnosti. Netušil jsem, že se mi do rukou dostanou i výslechové protokoly svědecké – například ikony domácího odboje, podplukovníka Josefa Mašína. Mohl jsem prozkoumat i dopis aktivistického novináře Karla Lažnovského, v němž gestapu udal své kolegy z redakce Českého slova. A také dopisy na rozloučenou zadržené cenzurou – a tudíž nikdy neodeslané, stejně jako fotografie skladů zbraní Obrany národa či jejích vysílacích stanic. Nebo fotografie tajné tiskárny ilegálního časopisu V boj umístěné v Památníku osvobození.

Proč tyto dokumenty nebyly v širší míře zkoumány a zveřejňovány už dříve?

Hluboce mě mrzí, že fond Německé fondy v Říši historici víceméně přehlížejí. Spíše než o ignoranci jde zřejmě o neznalost, což je možná ještě horší. V každém případě představuje hlavní překážku skutečnost, že fond je celý v němčině, část dochovaných spisů dokonce v kurentu.

Jinými slovy: Nastupující generace historiků by jej nejen nepřečetla, ale rovněž nepřeložila. A kdyby se přenesli i přes tyto překážky, nedokážou si poradit s reáliemi, tedy s dobovou terminologií. Moc rád bych se ale v tomto hodnocení mýlil, moje skepse je nicméně podložena znalostí reálného stavu.

Nejviditelnějším výsledkem vašeho bádání je připravovaný web, v němž bude postupně doplňovaná databáze popravených lidí. Je to první projekt svého druhu v Česku od konce války. Proč něco podobného nevzniklo již dříve?

Protože v České republice neexistuje koncepce studia dějin Protektorátu Čechy a Morava. Vědecké instituce financované ze státního rozpočtu jsou rozhádané. Uvnitř i navenek. Místo smysluplné spolupráce spolu soupeří o pochybnou prestiž. Anebo ještě hůře: Minimálně jedna z těchto institucí již po desetiletí žije dokola omílanou interpretací atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. A to je přece jenom trochu málo.

A co role státu?

Stát nemá zájem. Vědecké instituce nemají zájem, anebo zájem pouze předstírají. Výzkum a udržování styků se zahraničními institucemi leží na bedrech jednotlivců. Jsem proto velmi rád, že tomuto dosavadnímu neblahému trendu se nyní postavil čelem Archiv bezpečnostních složek.

Označil byste tento projekt za alespoň částečné splacení dluhu, který vůči těm odsouzeným a popraveným lidem máme?

Ano. Splácíme dluh – avšak nikoli pouze našim velkým mrtvým, ale rovněž pozůstalým rodinám a společnosti jako takové. Pozdě, ale přece, se i v tomto ohledu vřazujeme do „civilizovaného“ světa.

Něco o tom vím, po léta jsem spolupracoval na konstrukci webového portálu Mrtví z Plötzensee, který spravuje Památník německého odboje v Berlíně. Vzhledem ke skutečnosti, že tento web je nejen v němčině, ale i v angličtině, přestali být naši zde popravení anonymní nejen pro Německo, ale pro celý svět.

Raduji se z této skutečnosti a jsem vděčný za důvěru, které se mi dostalo nejen ze strany vedení Památníku německého odboje, ale i ze strany Velvyslanectví České republiky v Berlíně. Věřím, že soustavnou a pilnou prací se nám podaří dosáhnout vytyčeného cíle. Tedy komplexní databáze občanů Československé republiky popravených na centrálních popravištích třetí říše. Zaslouží si to oni a koneckonců si to zasloužíme i my. V době, v níž žijeme, není příkladů hrdinství nikdy dost.