Cenzoři a manželky politiků varují: Rock z vás udělá hlupáky, nebo vás zabije

Nebylo to nové tvrzení, ale v 80. letech se vrátilo s velkou intenzitou: „Rocková hudba kazí mládež a podemílá tradiční americké hodnoty.“ Do čela hnutí za očištění rocku a ochranu dětí se postavily Tipper Goreová a Susan Bakerová. První byla manželkou senátora a pozdějšího viceprezidenta Ala Gorea, druhá měla za muže ministra financí Jamese Bakera.

Spolu s dalšími „manželkami“ a sympatizanty založily Parents Music Resource Center (PMRC) – organizaci, která měla rodiče informovat „o novém alarmujícím trendu, o textech písní, které jsou sexuálně explicitní“.

PMRC vidělo přímou linku mezi rostoucí kriminalitou mládeže a rockovou hudbou, která otevřeně popisovala násilí, sex, užívání drog a útočila na křesťanské kořeny americké společnosti různými okultními odkazy a rituály. Bojovnice za čistotu rocku požadovaly, aby hudební nosiče byly označovány podobně jako filmy nevhodné pro děti. Na přebalu by se rodiče mohli orientovat podle následujících symbolů: „V“ upozorňuje na to, že texty obsahují násilí, „S“ je pro sexuální scény, „O“ pro okultismus a „A/D“ pro alkohol a drogy.

Podle PMRC ani zdaleka nejde o cenzuru. „Prodávat pornografii dětem je nelegální, my jen chceme, aby se zákon dodržoval,“ vysvětlovali jeho reprezentanti.

Kdepak, žádná cenzura! Je jen třeba nalít si čistého vína: rock je „špinavý“ a z našich dětí se pod jeho vlivem stávají toxikomani a násilníci, kteří ztrácejí víru v jediného Boha. Znáte to, něco jako na druhé straně železné opony: „Když máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás!“

19. září 1985 to mělo potvrdit slyšení v americkém Senátu.

Dee Snider předstoupil před senátory v džínách, džínové vestě a v tričku s emblémem své kapely Twisted Sister. Na očích měl sluneční brýle. A měl i na poměry rockerů nesmírně bohatou hřívu vlnitých blond vlasů. Později vzpomínal, že na rozdíl od Franka Zappy a Johna Denvera nemohl přijít v obleku, ani kdyby chtěl. Žádný neměl. Byl rocker.

Dee Snider na slyšení:

To, co senátoři a přítomní hosté včetně představitelek PMRC považovali za dětinskou provokaci, podtrhl hned na úvod své řeči: „Je mi 30 let. Jsem ženatý. Mám tříletého syna. Byl jsem vychovaný jako křesťan a stále se k těmto principům hlásím. Věřte nebo nevěřte, ale nekouřím, nepiju alkohol a neužívám žádné drogy.“

Snider si své vystoupení užíval. Velmi ochotně odpověděl na otázku senátora, pozdějšího viceprezidenta Ala Gorea, jaký je celý název fanklubu skupiny. Zkratka je S. M. F. „Znamená to Sick Motherfucker Friends,“ vysvětlil. Konzervativní obhájci klasických amerických hodnot taková slova na půdě Senátu rozhodně nečekali.

A nečekali ani, že je tenhle směšný nemožně oblečený rocker – kazící svými texty a koncerty mládež – vyškolí na téma „jak vnímat umění“.

Tipper Goreová obvinila Snidera, že jeho píseň Under the Blade je o sadomasochismu a znásilnění. Podle Snidera je o strachu z operace.

„Krása literatury, poezie a hudby spočívá v tom, že těm, kdo je vnímají, poskytují prostor pro jejich vlastní představivost, fantazii, zkušenost, sny… I naši píseň Under the Blade je možno interpretovat různými způsoby. Paní Goreová hledala sadomasochismus a erotické svazování a našla je. A někdo, kdo hledá strach z operace, ho najde také,“ vysvětlil Snider.

„Kdyby mě mohl Al Gore vyvést ze sálu a odprásknout mě, nepochybně by to udělal,“ vzpomínal později.

Frank Zappa pojal své vystoupení před senátní komisí jako herecké vystoupení. Přišel ostříhaný, v bílé košili, tmavém obleku, správně vybrané kravatě. Spolu s ním tam byl jeho právník, který na slyšení vzpomínal s nadšením. „Zeptali se nás tehdy v žertu: ‚A kdo z vás dvou je právník?‘“

Snider a Zappa neměli nejmenší pochybnosti o tom, že má smysl tam být. A říct politikům, jejich manželkám a jejich přisluhovačům naplno, co si myslí o cenzuře. Ostatně v jejich kruzích se pro cenzuru ujal poněkud pozměněný termín. Nikoli „censorship“, ale „censorshit“. Netřeba překládat, ne?

O čem pochybovali, bylo, proč tam je John Denver. Folková hvězda. Z jejich pohledu takový trochu správný americký hoch, kterého zbožňují americké matky ze Středozápadu, který má vlastní vánoční pořad a vystupuje v barevné kovbojské košili. Navíc blázen do létání, který se s NASA domlouvá na tom, že se bude účastnit přípravy na let do kosmu. Někdo takový se postaví tlaku establishmentu?

John Denver překvapil. „Jsem tady, abych se vyjádřil k navrhovanému hodnotícímu systému pro publikování hudby… A to se týká cenzury. Abych to řekl zcela jasně: Jsem zásadně proti cenzuře v naší společnosti i kdekoli jinde na světě,“ prohlásil.

A pokračoval: „Podmaňování lidí podle mého názoru začíná cenzurou mluveného a psaného projevu. Tak tomu bylo v nacistickém Německu. A tak je tomu stále na mnoha místech, kde se ti, kteří vládnou, bojí informovaných a vzdělaných lidí.“

Snider se Zappou poslouchali a měli radost. Ne, ani uhlazený folkař a letec NASA jim na tohle neskočí.

Je to přece jen hlavně muzikant, skladatel, autor. A co z něj zbude v rámci cenzury?

Nikdo asi nečekal, že Frank Zappa by souhlasil s „washingtonskými manželkami“, jak se projektu na očistu rocku začalo říkat. A opravdu byl tvrdý.

„Co když budou ‚washingtonské manželky‘ příště požadovat, aby na všech věcech, které publikovali Židé, bylo velké žluté ‚J‘? Aby byly bezbranné děti ochráněny před vlivem tajné sionistické doktríny,“ ptal se Zappa.

A dodal: „Hodnotící systém pro hudbu je často srovnáván s tím, který platí pro filmy. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Lidé, kteří hrají ve filmu, jsou placeni za to, že hrají. Hodnocení filmu se jich nedotýká osobně. Ale mnoho muzikantů píše a hraje svoje vlastní texty a skladby a stojí za svým uměním, ať už se vám líbí, nebo ne. Hodnocení je pak stigmatizuje jako lidi, jako osobnosti. Jak dlouho bude trvat, než bude skladatelům a muzikantům nařízeno, aby si na zápěstí navlékli festivalový náramek PMRC, na kterém bude vyraženo jejich šarlatové písmeno, písmeno hanby?“

Na první pohled se může zdát, že to Zappa s Denverem zbytečně dramatizovali. Proč od třeba i dobře míněné „maminkovské“ snahy o ochranu dětí před vulgaritou jít rovnou k nacistům?

Ale jsou to zcela přesně položené otázky.

Kde jsou záruky, že ti, kteří to „myslí dobře“, se zastaví u textů rockových písní? Když budou mít moc, půjdou dál, aby prosadili svoje hodnoty a názory. A kde jsou záruky, že ti, kteří se tváří jako volení demokrati, se v tichosti nestanou „kulturními diktátory“?

Takové záruky nejsou. Tak je dobré mít Snidera, Zappu, Denvera… Jejich „špinavý“ rock.

Sniderovu písničku We’re Not Gonna Take It. Je třeba překládat? Interpretací může být víc. Ale českému folkrockovému uchu to může povědomě znít třeba takto: Táhněte do háje…

Útok na rockovou hudbu v 80. letech nepřekvapil. Byla to doba, kdy Spojené státy ovládl tvrdý konzervatismus Ronalda Reagana. I demokraté typu Ala Gorea byli blízcí konzervativcům. „‚Mister Hipster‘ se z něj stal, až když spolupracoval s Clintonem,“ hodnotí Ala Gorea citovaný Dee Snider.

Ve srovnání s nenávistí vůči rocku v předchozích desetiletích byla ovšem akce PMRC jen drobnou smířlivou epizodou. Začalo to už útoky na jazz jako na černošskou hudbu, která není pro bílé lidi vhodná. A po válce se vytvořila koalice rasistů, konzervativních křesťanů a antikomunistů, která v tvrdé muzice viděla jednu ze zásadních příčin úpadku americké společnosti.

Leckdy bizarní tažení proti rocku popisuje ve své studii muzikoložka Anna Nekola.

Mezi nejvlivnější kritiky rockové hudby patřili v 60. a 70. letech minulého století konzervativní křesťanští kazatelé David Noebel, Bob Larson a Frank Garlock. A ti neřešili drobnosti typu závadného textu nějaké písničky. Podle nich byl rock vtělením zla a mocným nástrojem studené války. Navíc mohl sám o sobě zabíjet, nebo alespoň poškozovat zdraví.

Larson s Garlockem se shodovali v tom, že pohanské kořeny rocku jednak vedou k zakázaným náboženským rituálům, jednak si podmaňují tělo, které se chová iracionálně a naplňuje přání démonů.

Larson vysvětloval: „Domorodec tančí v nepřetržitých synkopických pulsujících rytmech, až se dostane do hypnotického tranzu a ztrácí kontrolu nad svou myslí. Tlukot bubnů přivádí jeho mysl do stavu, kdy do ní může vstoupit démon woodoo. Tato moc převezme nad tanečníkem kontrolu, což obvykle vyústí v sexuální násilnosti.“

Rock, to nebyly jenom nějaké „špinavé“ písničky. To byla hrozba pro morálku, psychické zdraví a náboženskou orientaci celé společnosti. „Ne, samozřejmě to není jen hudba… Je to nástroj destrukce politických, morálních a duchovních základů naší západní společnosti.“

Frank Garlock ukazoval, že rock je škodlivý a nebezpečný ze své podstaty. Ta hudba je podle něj pro západního člověka nezdravá, západní civilizace je vnitřně naladěna na jiný typ hudby. A to není otázka vkusu, nýbrž přirozených vibrací. Rock může být pro živé organismy smrtelně nebezpečný. Garlock to dokládal i v té době populárními experimenty, podle nichž květiny, které byly vystaveny rockové hudbě, uvadly.

A David Noebel se soustředil ještě na jednu hrozbu spojenou s rockem. Popsal ji ve své knize Communism, Hypnotism and The Beatles. Podle něj Sovětský svaz lépe poznal destruktivní sílu rocku, doma ho zakázal a využívá ho jako zbraň ve studené válce.

Noebel vysvětluje: „Komunisté vypracovali vědecký postup, jak celou generaci americké mládeže uvrhnout do stavu mentálního úpadku a retardace. Plán vyžívá podmíněné reflexy, hypnózu a určité typy hudby. Jestliže se tomuto plánu nepostavíme, pak mentálně degenerovaní Američané sami nad svými hlavami vztyčí prapor komunismu.“

PMRC ve spolupráci s velkými vydavatelskými domy prosadilo omezenou variantu svého „nálepkování“. Nálepky, pro něž se ujalo označení „Tipper sticker“, byly obecné, nerozlišovaly násilí, sex nebo drogy, pouze upozorňovaly rodiče na potenciálně škodlivý obsah textů. Některé řetězce – například Wall Mart – odmítaly označené hudební nosiče prodávat.

V tomto ohledu došlo na slova Franka Zappy, že někteří hudebníci byli stigmatizováni, že jim PMRC navléklo náramek se šarlatovým písmem hanby. Jaký měly „nálepky“ faktický dosah, ovšem není jasné, nebo spíš není jednoznačné. Zda splnily svůj původní účel, tedy zda ochránily děti před „závadným obsahem“, je velmi pochybné a nelze to doložit.

A pokud jde o dopad na muzikanty, někteří si pak stěžovali, že to jejich kariéru ohrozilo, či zpomalilo. Jiní naopak poukazovali na „efekt zakázaného ovoce“, tedy na to, že celá aféra kolem nálepkování a cenzury zvýšila zájem o tvrdý rock.

Ale především: dnes vypadá snaha „washingtonských manželek“ nejenom jako nebezpečný pokus o cenzuru, ale hlavně jako komicky pamětnický projekt. „Tipper sticker“ v době internetu? V době, kdy jsou možnosti, jak stahovat a poslouchat hudbu, zcela odlišné od toho, co znali cenzoři i hudebníci v roce 1985?

Problém nezmizel. Naopak, hrozba cenzury i ohrožení dětí je dnes všudypřítomná. Může to vyřešit nějaká moderní digitální AI varianta „Tipper sticker“? Big brother sticker?

Autor tohoto textu doufá, že nikoli definitivně. Že tady vždy zůstane prostor pro někoho, kdo jasně řekne: We’re Not Gonna Take It!