Čemu a proč věřit? Vysoká škola fake news Orsona Wellese

Mladý divadelní, rozhlasový a filmový supertalent Orson Welles vedl ve svých třiadvaceti letech divadlo a zábavný rozhlasový program. Rozhodl se, že v předvečer Halloweenu roku 1938 posluchačům nabídne něco mimořádného.

Pro večerní rozhlasovou hru vybral scifi H. G. Wellse Válka světů. Ale z jednoduché adaptace románu vytvořil nový formát. Děj příběhu přerušovaly aktuální „bleskové zprávy“. Zpočátku nepříliš dramatické - o zvláštních erupcích na Marsu.

Později ale mimořádně znepokojující: Marťané přistáli v New Jersey.

Marťané zaútočili na New York.

V roce 1877 pozoroval italský astronom Giovanni Schiaparelli několik tmavých linií na povrchu Marsu. V italštině o nich mluvil jako o „canali“ a tento termín byl opakovaně do angličtiny nesprávně překládán nikoli jako „channels“, ale jako „canals“.

České vysvětlení: Je to jako rozdíl mezi „průlivem“ a „průplavem“. Ten první vytvořila příroda, ten druhý je umělou stavbou.

Americký matematik a astronom Percival Lowell zpopularizoval představu, že na Marsu jsou opravdu „canals“, tedy uměle vytvořené stavby. A že planetu obývají inteligentní bytosti.

Jeden ze zakladatelů moderní scifi H. G. Wells se nechal inspirovat. V roce 1897 začala na pokračování vycházet jeho Válka světů. Příběh o invazi mimozemšťanů do Británie.

Wells byl nejenom mimořádně plodný autor, ale také vizionář, kritik a socialista. Válka světů je tak spíš o Britech než o Marťanech. Je to obraz nelítostné koloniální politiky Británie.

Ale jak už jsme předeslali, v tomhle příběhu nesedí v podstatě nic. Z knihy se stal bestseller a v obecném povědomí zůstali především Marťani.

Orson Welles velmi pravděpodobně Válku světů nečetl. Neměl moc času, aby se zabýval halloweenskou rozhlasovou adaptací, řešil právě krizi ve svém divadle. Zvolil knihu a předal ji svým spolupracovníkům, aby ji přetavili do použitelného scénáře. On pak jen domyslí konkrétní provedení.

Orson Welles je mnoha kritiky považován za jednu z největších postav světové kinematografie. Každopádně to byl neuvěřitelně talentovaný a sebevědomý mladík. Poprvé se do dějin zapsal už v jedenadvaceti. Adaptoval a režíroval Shakespearova Mackbetha. Originálně a navíc pouze s černými herci. V roce 1936 v New Yorku.

V roce 1941 natočil film Občan Kane, ve kterém hrál i hlavní roli. Film je považován za jeden z nejvlivnějších snímků v dějinách. Bylo mu tehdy 26.

Ale zpátky k Válce světů. Vytížený Welles se přípravou nemohl zabývat. Jeho kolega scenárista Howard Koch ale knihu přečetl. A dospěl k závěru, že je nudná a zastaralá a že je třeba najít něco lepšího.

Wellese ale nesehnal. A tak nezbylo než připravit zastaralou Válku světů.

Koch měl pravdu. V roce 1938 byli mimozemšťani spíš tématem pro dětské komiksy a komické sloupky ve společenských magazínech.

Ale i Welles měl pravdu, měl intuici – útok hrozil. V Německu byl u moci Adolf Hitler a schylovalo se k válce.

K válce světů.

Lidé měli strach. A byli připraveni mu podlehnout.

Welles a jeho spolupracovníci už pro rozhlas adaptovali několik románů, například Hrabě Monte Christo nebo Dracula. Tentokrát však formát zásadně změnili. Chtěli mu vtisknout co největší míru autentičnosti.

Odvážné rozhodnutí, když tématem je invaze Marťanů.

Úvodní část hry měla vypadat jako živá reportáž. Posluchači se tak ocitli na koncertě orchestru Ramona Raquella v hotelu Park Plaza v New Yorku. A skutečně muziku tohoto orchestru poslouchali. Ten ovšem hrál ve studiu rozhlasové stanice CBS.

Pohodovou atmosféru koncertu záhy přeruší první „blesková zpráva“. Astronom, kterého hraje Welles, referuje o podivných explozích na Marsu.

Zdá se, že stále ještě nemusí jít o nic fatálního. Hudba hraje dál. Přicházejí ale další zprávy. Reportér popisuje několik žhnoucích objektů, které dopadají nedaleko Grovers Mill v New Jersey. Na místě se shromažďuje dav zvědavců, atmosféra je chaotická. Do terénu vyrážejí další novináři. Carl Philips s sebou bere i citovaného astronoma.

Společně popisují zvláštní objekty připomínající talíře a i astronom váhavě připouští, že může jít o dílo mimozemšťanů. Pak se první talíř začne otevírat a vynoří se z něj příšerné nepopsatelné monstrum.

Lidi v panice prchají, reportér u vytržení informuje o výbuších, které zapalují okolní auta i lesy. Je to začátek invaze. Začátek války, v níž americká armáda nemá proti vyspělejší technice Marťanů nejmenší šanci…

Drama ještě chvíli pokračuje. Pak přijde chvíle ticha a upozornění moderátora: „Sledujete rozhlasovou adaptaci knihy H.G. Wellse Válka světů…“ A závěrečná část už měla standardní podobu rozhlasové hry.

Upozornění, že na programu je rozhlasová hra podle H.G. Wellse pochopitelně adaptaci i uvádělo. Jenže mnoho lidí tou dobou ještě poslouchalo oblíbený pořad konkurenční rozhlasové stanice. Na Válku světů tak přeladili až přibližně v desáté minutě.

A byli přinejmenším zmateni. Nebo rovnou propadli panice.

Orsonu Wellesovi se podařilo publiku nadělit zcela mimořádný halloweenský dárek.

Těžko si to dnes představit, rozhlas byl mladé médium. BBC začala vysílat v roce 1922. A televize byla v úplných začátcích. Váha přímého přenosu, a vůbec váha média, které je schopno přímý přenos nabídnout, byla úplně jiná než dnes.

V současnosti jsou média pro mnoho lidí symbolem prolhané nejednoznačnosti. Tehdy byla přímým spojením s realitou.

Takže když posluchači slyšeli, že New York napadli Marťani, propadli panice. Proskakovali okny, prchali ze svých domovů, nevěděli, co dělat… Nebo ne?

Je to hned dvojí příběh o moci médií.

Ten první: Někteří posluchači opravdu zpanikařili. Mnohdy ti, kteří neslyšeli pořad od začátku. Poslouchali až „bleskové zprávy“. „Tak když to říkají v rozhlase…“

Ten druhý: Ani zdaleka nebyla panika tak velká, jak některá média naznačovala.

Chaos v amerických domácnostech byl od počátku mýtus. A stal se legendou.

Proč?

„Rozhlas je nové médium, ale má odpovědnost dospělého,“ psaly New York Times po odvysílání Války světů. A přidaly titulek Posluchači rozhlasu propadli panice, když vzali válečné drama jako skutečnost.

Tištěná média dostala jedinečnou příležitost, jak zaútočit na svého mladšího elektronického bratra a konkurenta. Dosud měla monopol na zprostředkování zpráv a důvěryhodnost. A najednou je tu rozhlas. Přímý přenos! Něco jakoby navíc. Něco nového.

Je třeba to ztrestat.

Že mají přímý vztah k realitě? Ale vůbec ne! Vždyť to vidíte – vymýšlejí si, fabulují, způsobují paniku.

To pouze my, tradiční a konzervativní, s odstupem a nadhledem, jsme schopni přinášet ověřené informace. Nevěřte panikářům v přímém přenosu! Jen chtějí získat vaši pozornost.

Za každou cenu.

Lze na to pohlížet z více úhlů pohledu. Jako na úhor důvěryhodnosti. I jako na pole jiskrných nápadů.

Drzý mladík Orson Welles si ze svého publika dělal legraci. A předznamenal zásadní otázku: Proč a čemu v médiích věřit, když i „přímý přenos“ může být fikce.

To je přece revoluční myšlenka, která se tehdy – v rovině médií - teprve rodila: To, co se tváří jako realita, může být jenom vtip nějakého drzého floutka.

To, o čem přemýšleli filozofové jako Descartes, Berkeley, Locke, Hume nebo Kant, se stalo běžnou součástí života moderního člověka: Existuje vůbec nějaký vnější svět? A jestli ano, jak se o něm můžu něco dozvědět? A čemu mám věřit?

Všichni jsme se chtě nechtě stali moderními filozofy. Většina z nás o tom neví. Ale to nic nemění na základní otázce: Čemu a proč věřit?

Není na to žádná jednoduchá odpověď.

Zvlášť pro ty, kdo nechtějí věnovat čas přemýšlení.