Bylo mu 20. Utekl z Osvětimi, zachránil tisíce lidí. Nikdy se nevzdal

„Kam jedeme? Vytrženi z civilizace, stále však spojeni pupeční šňůrou s rodinným krbem, dělali si starosti s malichernostmi. Zavřel jsem plyn u sporáku? Zamkl jsem zadní dveře? Nezapomněl jsem odhlásit mléko a noviny?“

Cestu do koncentračního tábora Majdanek popsal Rudolf Vrba ve své knize Utekl jsem z Osvětimi.

„Náš vagón, do kterého se hlinkovcům podařilo nacpat osmdesát lidí i se zavazadly, byl malým světem obav a každý z nás byl navíc světem sám pro sebe.“

Svět sám pro sebe, který se však měl o ten velký vnější svět už zakrátko roztříštit napadrť. Pro většinu z těch lidí už nebude žádný domov. Nikdy. Ale zatím to nevědí. Nejsou připraveni uvěřit. Nemohou. Žádná srovnatelná zkušenost neexistuje.

„Pak se malá dívenka, tak asi devítiletá, zeptala otce: „Tati, budou tam školy a hřiště jako u nás doma? Bude tam hodně dětí?“ Vagón, zasažen vysokým dětským hláskem, ztichl. Otec chvíli mlčel, potom dcerce něžně prohrábl vlásky a odpověděl: „Ano, miláčku. Budou tam školy a hřiště… Všechno, na co si vzpomeneš. Bude se ti tam líbit víc než doma.“ Stiskla mu ruku a usmála se.

Myslím, že jsme byli všichni vděčni za tu lež. Nikdo z lidí ve vagónu samozřejmě nevěřil, že se přesídlovací tábory budou podobat domovu. Avšak podařilo se jim přesvědčit sama sebe, že v těch táborech budou moci žít a pracovat a vychovávat své rodiny.“

Rudolf Vrba už v Majdanku tušil, že žádné „přesídlovací tábory pro Židy“ neexistují. A v Osvětimi zakrátko naplno pochopil, že ve skutečnosti jsou to tábory vyhlazovací.

A to byl jeden ze základních motivů, proč se nechtěl vzdát: kdyby věděli, kam jdou, nešli by jako ovce. Vzbouřili by se. Bojovali. Měli by šanci. Nenechali by se tak ponížit…

Nejsou ovce.

Nikdy to nevzdá!

„Když se zpětně dívám na to, jak jsem tehdy k celé věci přistupoval, divím se, že i já jsem všechno přijímal tak klidně. Napadá mě jediný důvod: naše práva byla oklešťována nenápadně, důsledky na nás dopadaly neznatelně, jako sněhové vločky,“ vzpomíná Rudolf Vrba na dospívání ve Slovenském štátě.

Narodil se jako Walter Rosenberg v roce 1924 v Topolčanech (jméno Rudolf Vrba přijal po útěku z Osvětimi, měl ho ve falešných dokladech).

S pádem do postavení občana druhé kategorie se tak musel vyrovnávat jako teenager. V patnácti ho vyloučili z gymnázia a zakázali mu i soukromé doučování – Židé museli odevzdat všechny učebnice. Pak přišlo omezení pohybu – mohl jít od domova jen do určité vzdálenosti. A povinnost nosit Davidovu hvězdu.

Fotogalerie: S nášivkou žluté hvězdy velikosti dlaně. Obrazy skutečného utrpení

„To vše mi bylo samozřejmě protivné. Avšak bral jsem to více méně jako další životní nepříjemnosti… přizpůsobil jsem se a příliš jsem o tom nepřemýšlel. Teprve když vláda přijala deportační zákony, najednou jsem se vzbouřil,“ popisuje Vrba. „Opravdu nevím přesně, co vyvolalo mojí vnitřní vzpouru. Možná se tak stalo proto, že mi v té době bylo sedmnáct a že se mi konečně otevřely oči. Možná proto, že přes noc ze mne státní nařízení udělalo více Žida než Slováka. Nejspíše to však bylo proto, že jsem nesnesl být vykopáván z vlastní země.“

A tak se rozhodl odejít sám. Přes Maďarsko do Jugoslávie. A pak se pokud možno nějak dostat do Anglie. Kdyby to nevyšlo, přidal by se v Jugoslávii k Titovcům.

Bylo mu 17 a měl toho dost. A nikdy to nevzdal.

Přestože do dobytčáku ho dostali už brzy. Po nezdařeném útěku přes Maďarsko a pokusu o útěk ze slovenského tábora v Novákách.

V červnu 1942 se ocitl spolu s dalšími 80 lidmi ve vagonu na cestě do koncentračního tábora Majdanek.

Ve vagonu plném nezodpovězených otázek a milosrdných lží.

Vrbovy vzpomínky jsou nemilosrdně věcné.

Při vstupu do Majdanku vidí odosobněné „kostlivce“ s vyholenou hlavou v pruhovaných hadrech, kteří se vrhají na zbytky jídla, jež jim házejí nově příchozí. Vrčí a perou se přitom jako smečka šakalů. Nevnímají ani rány holí, kterými je zasypávají stráže. Kápové, vyšší kasta vězňů.

A mezi kápy vidí svého známého z Trnavy. Tehdy milého mladíka, řidiče autobusu, veselého společníka v hospodě, svůdníka, mistra kulečníku… Teď se strnulým pohledem bičuje vězně, kteří se mu plazí u nohou.

Kostlivci, které opouští vůle k životu. K lidskému životu. A bachaři, kteří v sobě objevili nelidskou krutost. Aby přežili.

Hrací pole v Majdanku, který byl pro Rudolfa Vrbu navíc jen krátkou „přípravkou“ na Osvětim.

„I když jsem byl duševně připraven, první setkání s táborem mě šokovalo. Nebál jsem se, alespoň ne o sebe – byl jsem odhodlán žít, utéct. Ale zvedal se mi žaludek z příšerné atmosféry toho místa a ten odporný pocit ve mně zůstával jako zápach zkažené krve v nose,“ vzpomíná Vrba.

Byl mladý, zdravý, silný, inteligentní. Odvážný. Měl už za sebou několik honiček s pohraničníky, kličkování mezi střelami.

Nehodlal připustit, že nemá šanci. Ani po transportu do Osvětimi.

„A mně po tom, co jsem viděl, došlo, že musím změnit svůj postoj k Osvětimi. To už nebyla jen otázka přežití. Šlo o to, jak přežít dnes. A příliš nemyslet na zítřek.“

Byla to zkušenost s oddílem, který pracoval na stavbě průmyslového komplexu nedaleko od tábora. Oddílem, který měl pověst téměř jistého rozsudku smrti. O něj se staraly vražedné tempo a sadistické stráže.

Všechno se zúžilo jenom na daný okamžik. Kdo chtěl přežít, musel běhat s pytlem cementu na zádech, pokud možno se vyhýbat ranám. A nemyslet na hlad, na únavu, na zítřek ani na ty, kdo umírali kolem něj.

Rudolf Vrba přežil. A díky tomu, že byl silný, odvážný a bylo na něj spolehnutí, se ve vězeňské hierarchii pomalu propracovával výš. Dostal se mezi „okrádače mrtvol“, na jedno z nejlukrativnějších míst v táboře.

„Vpochodovali jsme do ‚Kanady‘, obchodního srdce Osvětimi. Do skladiště okrádačů mrtvol, kde stovky vězňů horečně prohledávaly, vybíraly a třídily šaty a jídlo a cennosti lidí, jejichž těla ještě hořela a jejichž popel bude brzy použit jako hnojivo,“ popisuje Vrba. „Nejdřív ze všeho mě udeřila do očí hora lodních kufrů, kufříků, ruksaků, tašek a balíčků narovnaných uprostřed dvora.“

Přes přísný dohled měli vězni šanci propašovat jídlo i cennosti nebo oblečení. Vrba byl odvážný a spolehlivý. Byl ochotný pašovat věci pro svého kápa. Vysloužil si ostruhy.

A zvýšil šanci na útěk.

Fotogalerie: Bývalý koncentrační tábor Osvětim a Osvětim-Březinka / Auschwitz-Birkenau

Šlo o to mít možnost relativně volného pohybu, protekci u kápů a přísun informací. Vrba se postupně propracoval na významné místo zapisovatele. To byl důležitý úředník, který spravoval záznamy o vězních. A především – mohl se pohybovat mezi jednotlivými baráky.

Mohl tak navázat kontakt s osvětimským „podzemním hnutím“ a spřátelit se se svým dávným známým z Trnavy Alfrédem Wetzlerem.

„Postavení mi přinášelo privilegia. Tajná činnost mi dávala hrdost,“ shrnuje Vrba.

A obojí dohromady mu dávalo šanci: Šanci znovu pomýšlet na útěk. S ještě silnější motivací než dřív.

Pracoval předtím i na železniční rampě, kam přijížděly transporty. A viděl, jak funguje „Velký švindl“.

Vrba popisuje: „Systém Velkého švindlu byl velice jednoduchý a velice efektivní. Jakmile transport přijel, obklopili ho esesáci se samopaly, puškami nebo těžkými bambusovými holemi. První co nastalo, když se omámené oběti vyvalily ven, byl zákaz mluvit… Lidé bez výjimky poslechli. Byli naprosto zmateni a také už demoralizováni smrdutou špínou cesty, kterou měli za sebou. Nechtěli dělat žádné potíže, zejména proto, že s sebou měli rodiny, a částečně proto, že viděli, jak rychle bylo několik málo rebelů utlučeno esesáky. Tak jednoduché to bylo, tak efektivní. Beze slova, bez zašeptání, které by povzbudilo ducha a rozdmýchalo v něm plamen, nemohlo dojít k žádnému odporu.“

Někdo to těm venku musí říct! Nesmějí do těch vozů nastoupit! Musí se bouřit!

Nejsou ovce!

Vrba si systematicky ukládal do paměti informace o fungování Osvětimi. Vnitřní uspořádání, počty transportů, odhady počtu obětí. Byl stále víc posedlý myšlenkou, že tuhle zprávu musí předat světu, který neví nic, nebo ví žalostně málo.

Tím spíše, že v rámci podzemního hnutí se dostal k informaci, že se chystají deporatce maďarských Židů. Další milion lidí byl v kritickém ohrožení.

Jenže útěk se zdál být i pro privilegovaného vězně zcela nemožný: Ostnaté dráty pod vysokým napětím, strážní věže osazené kulomety. A při cestách mimo vnitřní areál tábora doprovod po zuby ozbrojených „esesáků“.

Přesto se o to lidé v Osvětimi pokoušeli. Jeden z Vrbových známých v táboře potkal bývalého kamaráda, později příslušníka SS. Věřil, že mu pomůže. Že ho provede přes bránu s falešnou propustkou a pomůže mu odjet. Esesák ho zradil, vězně zastřelili.

Jiný Vrbův známý spoléhal na to, že esesáka uplatí zlatem, které v táboře nakradl. Esesák ho zastřelil a zlato si vzal.

Další čtyři známí se rozhodli pro komplikovanější cestu: Ve vnějším prostoru tábora, za ostnatými dráty se hromadilo dřevo na nové stavby. Uplatili několik kápů, aby v jedné hromadě nechali vespod trochu místa. Dutinu, do které by se mohli schovat.

Bylo to riskantní, ale naděje byla: Podle pravidel tábora totiž pátrání trvalo tři dny. Poté se předpokládalo, že uprchlíci se dostali za hranice tábora a jejich pronásledování se ujaly jiné orgány.

Stačilo vydržet tři dny v hromadě dřeva, a pak vyběhnout do noci. Vydrželi. Ale za pár dnů byli zpátky. Dva byli před nastoupeným táborem oběšeni. Dva zbylé mučili, aby se dozvěděli, jak pronikli ven…

Dostali to z nich?

Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler si nemohli být stoprocentně jisti. Ale co bylo v Osvětimi jisté?

Jednoho dne se vybavili podomácku vyrobeným repelentem proti psům, zásobou jídla a cigaret a schovali se do dutiny mezi prkny na stavbu nových budov vyhlazovacího tábora.

Stačilo vydržet tři dny. A vyběhnout do noci.

„Slovenská hranice byla vzdušnou čarou asi sto kilometrů od Osvětimi. Naneštěstí jsme byli s Fredem pouze Židé, což znamenalo, že jsme nemohli letět a museli jít pěšky. A cesta, která byla před námi, vedla nebezpečnou zemí,“ píše Vrba. „Všichni Němci, vojáci i civilisté měli rozkaz střílet po všech nápadných neznámých lidech, které uvidí. Polákům jasně vysvětlili, že je i s rodinami zastřelí, jestliže pomohou vězňům na útěku, a mnohé tento trest také postihl.“

Přesto se našli Poláci i Slováci, kteří jim na cestě pomohli. A po více než dvou týdnech se Vrba s Wetzlerem dostali do Žiliny. Tady se setkali s představiteli židovské obce a nadiktovali jim svoji zprávu o Osvětimi.

Naprosto unikátní autentické svědectví o vyhlazovacím táboře. Zprávu, která měla světu otevřít oči a především zachránit další stovky tisíc ohrožených Židů.

Historici se dodnes přou, proč se Zpráva dostala k rozhodujícím politickým kruhům až se značným časovým odstupem a proč Spojenci nezasáhli proti dalším transportům do Osvětimi dříve. Každopádně se podstatné výňatky ze zprávy objevily na konci června ve švýcarském tisku a v červenci i v médiích v Británii a Spojených státech.

Politický tlak a tlak světového veřejného mínění přiměl maďarského vládce Miklose Horthyho, aby 7. července transporty maďarských Židů do Osvětimi zastavil.

Vrbova a Wetzlerova Zpráva tak významně přispěla k tomu, že transportů bylo ušetřeno „alespoň“ 200 tisíc maďarských Židů.

Historik Michael Fleming ve své knize Auschwitz, the Allies and Censorship of the Holocaust, dokládá, že Spojenci o vyhlazovacích táborech věděli mnohem dřív, než si přečetli Zprávu Vrby a Wetzlera.

Už od roku 1942 měly polská vláda v londýnském exilu i vláda britská informace od tajných služeb. První článek o vyhlazování evropských Židů ostatně vyšel v The New York Times už 25. listopadu 1942.

Podle Fleminga ale britští a částečně i američtí politici zprávy o masakru Židů bagatelizovali a dokonce cenzorovali.

Důvod? Tradiční britský antisemitismus.

Těžko říci, nakolik by takové poznání Rudolfem Vrbou otřáslo. Jestli by nenalomilo jeho odhodlání. Ale neměl na takové myšlenky čas. Krátce potom, co splnil „svoji povinnost“ a nadiktoval zprávu o Osvětimi, se přidal k partyzánům.

A během prvního boje s Němci si v duchu opakoval lekce z Písma:

Je zlem poddat se aktivně nebo pasivně zlu jako jeho nástroj, jeho pozorovatel nebo jeho obět'.