„Byli jsme připraveni zemřít.“ Příběhy z pevností na obranu proti Hitlerovi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jací byli a o čem přemýšleli českoslovenští vojáci, kteří před 86 lety očekávali v pohraničních pevnostech útok německého Wehrmachtu?

Historik Martin Vaňourek mluvil s desítkami vojáků z pohraničních tvrzí a srubů, v nichž byli připraveni odrazit německý útok, ale které museli po mnichovské smlouvě bez výstřelu opustit. A jak říká historik v rozhovoru pro Seznam Zprávy, „vlast byla těmto vojákům dražší než život. Bez ohledu na převahu Německa“.

V rozhovoru Martin Vaňourek uvádí i některá dosud málo známá fakta z všeobecné mobilizace 23. září 1938, ale i souvislosti následné mnichovské smlouvy z 29. září.

Setkal jste se s desítkami velitelů a vojáků z pohraničních pevností, takzvaných hraničářů. Co měli společného?

S hraničáři jsme hovořili v 80. letech minulého století, ale o době, kterou zmiňujete, měli i po desetiletích naprosto jasno: měli jsme se bránit. Jakmile jsme v diskuzích zmínili téma Mnichova, zlomil se jim hlas a nejednomu z nich vstoupily do očí slzy. Mnichovská dohoda i následné vyklizení pevností bez jediného výstřelu byly pro ně obrovským zklamáním a doživotním traumatem.

Jaké vzpomínky hraničářů vás zasáhly nejvíce?

Několikrát jsme se jich ptali, jestli by své pevnosti po druhé světové válce znovu navštívili. Většina to odmítla, už nikdy je nechtěli vidět. Rudolf Suchomel, který sloužil na tvrzi Bouda, namítl: „Proč se vracet do míst, kde jsem zažil ty nejhorší chvíle, to nejhorší zklamání svého života? Nikdy to neudělám.“ Přitom bydlel od té tvrze vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Tak zrovna tahle slova mě dost zasáhla.

A lze vůbec náladu mezi tehdejšími obránci pevností popsat?

Těžko. Zlom v morálce hraničářů, tedy odvodového ročníku 1936, který měl jít koncem září 1938 do civilu, byl po Mnichovu obrovský. Jak říkám, vyklizení pevností brali velmi osobně. Tihle vojáci hluboce věřili tomu, že na svém úseku se útoku Wehrmachtu ubrání, že Němci neprojdou. Nevnímali, a ani nemohli vnímat, celkovou složitost obrany republiky.

Na druhé straně vojáci v záloze, kteří měli v zákopech pevnosti chránit a neměli do nich přístup, po Mnichovu vyloženě rezignovali. Co nejdříve se chtěli vrátit domů. Ještě před Mnichovem se navíc podle Rudolfa Suchomela hraničářů nedočkavě ptali: „Tak kde jsou ti Němci? Postřílíme je a jdeme. Čekají nás žně. Nemáme čas se tu zdržovat.“

Setkal jste se kromě řadových hraničářů i s jejich veliteli?

Setkal jsem se například s poručíkem Antonínem Maršíkem, velitelem pěchotního srubu R-S65 Modřín v Orlických horách. Rovněž on říkal: „Byli jsme tam samí vlastenci. Češi, Moraváci, Slováci. Věřili jsme tomu, že se ubráníme.“

Také lze těžko pominout osudy mnoha velitelů větších tvrzí. Některé umučilo gestapo, jiné ale paradoxně po válce věznil a týral komunistický režim.

O těchto neohrožených hraničářích se stále málo ví. Vězněn byl po válce i major Jaroslav Mikuláš Novák, velitel tvrze Hanička v Orlických horách, třebaže působil v protinacistickém odboji a pak i v československých jednotkách ve Velké Británii a na Středním východě.

Poněkud lépe dopadl velitel tvrze Bouda v Orlických horách, major Jan Špale, jenž byl po únoru 1948 vyhozen z armády pro nespolehlivost, stejně jako podplukovník Ladislav Honc, velitel tvrze Smolkov na Opavsku.

Válku pak nepřežil podplukovník Ervín Maršák, velitel tvrze Hůrka na Kralicku, jehož ubilo v roce 1944 pardubické gestapo. V Osvětimi byl pak například zavražděn poručík Jaroslav Pivoňka, velitel pěchotního srubu Březinka na Náchodsku. V odboji zahynuli i další hraničáři, jako třeba poručík Josef Klobás, kapitán Václav Pukl.

Dokonce k hraničářům patřil parašutista Jaroslav Švarc, který pak zahynul v kryptě pražského kostela Cyrila a Metoděje po atentátu na Heydricha…

Ano, byl v pěchotním srubu Obora na Ostravsku a do okupované republiky se vrátil s paraskupinou Tin. Mám jeho osobní deníky, které si psal během služby v pevnostech a pak i ve Francii či Británii. Vyplývá z nich, že šlo o obyčejného kluka, který se zajímal o děvčata, rád se napil piva, ale velmi mu také záleželo i na osudech republiky. Po Mnichovu prodal chatu a za utržené peníze odešel bojovat do zahraničí.

Osud podplukovníka Antonína Kostrhůna byl zachycen i ve filmu…

Ano, velitele tvrze Adam v Orlických horách pováleční dozorci vězení Mírov doživotně zmrzačili. Po propuštění pak spáchal sebevraždu. To, jak s jemu podobnými režim zacházel a jak je týral na Mírově, skvěle vystihl režisér Jan Svěrák ve filmu Tmavomodrý svět. Věrohodně zobrazil sadistické chování dozorců Oldřicha Kohlíčka či Miroslava Carbola.

Jan Svěrák a snad ještě Hynek Bočan v Bumerangu líčí tu frustraci asi jako jedni z mála režisérů.

Zmíním tedy ještě další zajímavý příběh. Vyprávěl mně ho František Volf –⁠⁠ telegrafista tvrze Bouda. Vyslechl totiž telefonický rozhovor mezi velitelem tvrze majorem Špalem a velitelem nedalekých ženistů, který na Špalem požadoval zbraně, aby mohl přispěchat na pomoc celníkům, jejichž stanoviště napadli henleinovci.

I Volf líčil hluboký pocit beznaděje hraničářů, když poslouchal hádku mezi svým velitelem a ženistou. Ten totiž na hraničáře apeloval: „Pane majore, já po vás přece nechci nic jiného než zbraně, kterých máte v pevnosti dost. Lidi k nim už nějaké seženu. Musíme přece těm napadeným celníkům nějak pomoci.“ Špale oponoval: „Zbraně jsou určeny k obraně tvrze.“ Jeden chtěl pomoci bránícím se celníkům, druhý plnil rozkaz držet pozice. A oba měli svou pravdu.

Věci kolem Mnichova byly tedy mnohem pestřejší, než se léta popisovaly?

Tehdejší chování československých vojáků a tedy i armády je z různých důvodů velmi zkreslováno či pomíjeno. Například 12. divize generála Olega Svátka se v březnu 1939 bránila na Podkarpatské Rusi útokům horthyovské armády a také ukrajinských nacionalistů z Karpatské Siče. Divize byla přitom jen na šedesáti procentech svého stavu a nesloužili v ní zrovna elitní vojáci. Přesto ve velmi tvrdých horských bojích obstála. V té době bojovala vlastně za už neexistující republiku. Divize se nevzdala, neprohrála, ale musela se proto později stáhnout do Čech.

Jenomže co se o těchto vojácích dnes ví? V podstatě nic. Jen od různých pseudohistoriků stále dokola slýcháme: naše armáda nikdy nebojovala, nikdy republiku nebránila. Zapomínáme i na to, že možná jako jediní jsme za druhé světové války měli vojáky na třech frontách: na Západě ve Velké Británii, na Východě v Sovětském svazu, ale i v severní Africe.

Zpět k pevnostem. V jakém stavu bylo v září 1938, po tříletém budování, československé pohraniční opevnění?

Nejlépe připravené a dokončené bylo předmostí Bratislavy–⁠⁠Petržalky. Bylo téměř kompletní, včetně výzbroje. Dobře na tom byl i úsek od Bohumína po Háj ve Slezsku, kde chyběly pouze minomety a na tvrzi Smolkov houfnice. Obdobně na tom byly Králíky. Shrnuto: opevnění na rozhodujících směrech mělo poměrně značnou bojovou hodnotu. Německý Wehrmacht by ho prvním úderem v žádném případě neprolomil.

Když mi před časem česká armáda umožnila návštěvu dělostřelecké tvrze Adam, kterou využívá jako strategické skladiště, sliboval jsem si, že si nebudu klást otázku: měli jsme v roce 1938 bránit, či ne? Pak pod dojmem až ohromující prohlídky sálů, podzemních chodeb, kolejišť či propojených tvrzí Adamu, jsem se tomu ale neubránil. Tak ano, či ne?

Mohutnost a preciznost dělostřelecké tvrze Adam, ale i ostatních jí podobných staveb, musí každého překvapit i dnes po 86 letech. Nelze proto nevěřit hraničářům, že chtěli bojovat za každou cenu. Řečeno slovy poručíka dělostřelectva Jindřicha Stacha z tvrze Adam: „Věděli jsme, že se válka blíží, ale nebáli jsme se. Věřili jsme našemu opevnění. Když jsme viděli ty mohutné zdi, masivní kopule, moderní zbraně, nemohli jsme nevěřit. Věřili jsme však v první řadě sami sobě. Byli jsme přesvědčeni, že nás nikdo nezdolá.“

A říkal to i poručík František Stehlík, někdejší velitel izolovaného pěchotního srubu K-S48 „Nad silnicí“ nedaleko tvrze Adam. I pro něho patřily dny kolem Mnichova s odstupem desetiletí k nejhorším v jeho životě: „Byli jsme připraveni vést boj až do úplného konce i za cenu sebeobětování. A nebrali jsme to jako něco výjimečného. Byli jsme mladí, sebevědomí důstojníci svobodné a demokratické republiky, pro kterou jsme byli připraveni přinést jakoukoliv oběť. A byli jsme přesvědčeni, že republiku ubráníme. Ubráníme, nebo padneme. Jinou možnost jsme si nepřipouštěli.“

Zajímá mě ale váš názor.

Bránit jsme se rozhodně měli, jakkoliv jsou velmi ošidné spekulace na téma „co by bylo kdyby“. A neříkám to jen jako historik, který se věnuje pohraničnímu opevnění.

Pokud bychom se totiž bránili, hovořili bychom dnes o hrdinech, jako byl například major Henryk Sucharski, velitel obrany Westerplatte. Měli bychom určitě i takové pevnosti jako třeba francouzskou tvrz La Ferté, jejíž stočlenná osádka bojovala s útočícím Wehrmachtem i v beznadějné situaci až do posledního dechu. Řečeno slovy jednoho z hraničářů: Teprve válka prověří kvality každého vojáka. Určitě by se tedy na druhé straně našli i takoví, kteří by v tom boji selhali.

A jak hodnotili opevnění po jeho obsazení němečtí generálové?

Přiznávali, že by to pro ně nebylo tak jednoduché, jak si původně mysleli. Když totiž analyzovali systém palby a překážek, uznali, že by průlom stál Wehrmacht opravdu hodně krve. Ověřili si to i na cvičné operaci Bruntál při dobývání již vyklizeného pohraničního opevnění. Pro tisícovku parašutistů ze sedmé výsadkové divize německé armády to totiž nedopadlo nejlépe. Dovolím si ocitovat šéfa Abwehru (armádní rozvědky –⁠⁠ pozn. red.) Vilhelma Canarise: „Za války by se tato akce nepodařila, bylo by to divadlo.“

A v jakém stavu byla v roce 1938 československá armáda?

Morálně byla na vrcholu věrnosti republice. Na všeobecnou mobilizaci 23. září zareagovali téměř všichni. Do zbraně bylo povoláno kolem 1 250 000 mužů.

Na druhé straně, československou armádu zastihl rok 1938 v tom nejhorším okamžiku: v etapě obrovského přezbrojování. Nešlo tedy jen o horečné budování pevností. Modernizovalo se letectvo. Rozběhla se například sériová výroba skvělého bombardéru B 71 v sovětské licenci. Nastartována byla i výroba moderních tanků LT vzor 38. Paradoxně ho dostali až Němci. Tento stroj pak i se svým předchůdcem LT 35 výrazně přispěl k porážce Polska a Francie. Do výzbroje se měl zavést i samopal vzor 38, což byla jakási kulometná pistole.

Armáda měla našlápnuto, ale rozsáhlé přezbrojení přišlo pozdě. Velkou slabinou byla i hippotrakce –⁠⁠ většinu dělostřelectva táhla koňská spřežení. S motorizovaným Wehrmachtem to nešlo srovnávat. Šlo o jednu z největších slabin československé armády.

Přesto ale říkáte, že jsme se měli bránit.

Ano. I když bychom za to zaplatili obrovskou a krvavou daň. Neměli bychom ale jako národ zlomenou páteř. Možná bychom byli sraženi na kolena, ale nesrazili by nás úplně až na zem. Určitě bychom si i dnes vážili mnohem více armády jako například Poláci. Společnost by uznala, že o hranicích a územní celistvosti se nediskutuje, ale že se o ně bojuje.

Neodpustím si nicméně skeptickou úvahu: kdybychom měli dnes mobilizovat, pochybuji, že dáme dohromady milion mužů. Jen málokdo je dnes ochoten nasazovat život za vlast. Hrdost na ni se pomalu vytratila. Českou vlajku vytahujeme už jen při hokeji či fotbale. Jen málokdo si na ni ale vzpomene 8. května na Den vítězství. Hraničářům z roku 1938 byla vlast dražší než jejich život.