Byla negramotná, byla teenagerka. A byla silnější než mocní tohoto světa

Možná namítnete, že je zbytečné se k tomu příběhu vracet. Jakkoli je zcela mimořádný. Zná ho každý, minimálně z některého z filmů. Snad. Ale přesto jsou tu zajímavé a důležité polohy, které v běžném romantickém podání zdůrazněny nejsou.

Především otázka, zda byla Jana posedlá ďáblem, nebo jednala na základě hlasů pocházejících od boha. Evropská křesťanská společnost měla velký problém tyto dvě polohy rozeznat. A to nejenom v „temném“ středověku, ale až do takového 18. století.

Jak spolehlivě odlišit čarodějnici od světice? Projevy mohly být v obou případech v podstatě shodné. A tak se stávalo, že některými lidmi uctívané světice končily na hranici. A že se upálené čarodějnice a kacířky později staly světicemi.

Že se moderní společnosti ten problém netýká? Jistě, nyní spoléháme na vědu a jsme vybaveni psychiatrickými diagnózami. A i ve zpětném pohledu se přeme o to, zda Jana z Arku trpěla spíš schizofrenií, nebo epilepsií. V pořádku. Ale jsme si tak docela jisti tím, co je „normální“? A je moderní společnost imunní proti tomu, aby ji alespoň na určitou dobu ovládal šílenec?

Ostatně, vrací se to v malém s každými volbami. Vybírají si voliči na základě volebních programů? Velmi omezeně. Většinou je nečtou a mnohému z nich ani nerozumějí. Bývají psány esoterickým jazykem technokratů. Rozhoduje „charisma“. To je původně náboženský pojem, v Novém zákoně o něm mluví apoštol Pavel. Je to zvláštní dar od Boha.

Jenže někomu s jiným názorem, nebo spíš pocitem, může „charismatik“ připadat jako posedlý ďáblem.

Z dnešního pohledu je to neuvěřitelný, úžasný, romantický a tragický příběh o mimořádné osobnosti, která pohnula dějinami, ale sama byla bezbranná proti intrikám a nenávisti mocných. Takový příběh to bezpochyby je. Ale neuškodí se také trochu vcítit do mysli lidí 15. století. Pro ně totiž žena nebo i mladá dívka, která promlouvá ve jménu ducha či andělů, nebyla ničím překvapivým.

Svět středověku a počátku novověku byl nasycen „duchy“ na každém kroku. Mistrovsky to popisuje Jacques Le Goff v knize Kultura středověké Evropy.

Byli tu duchové a kouzelné bytosti z pohanských tradic, které se církvi nepodařilo vymýtit. Krutí i nápomocní číhali všude - doma, na poli, a zejména v lese. A pak tu byl nový duchovní zápas křesťanský; napětí mezi bohem a ďáblem, spásou a zatracením, dobrem a hříchem.

Strach byl všudypřítomný. Šlo o život, a to nejenom ten pozemský. Stačil jeden chybný krok a hříšník už měl před očima rozžhavené peklo, věčné neoblomné utrpení. Ďábel, bůh, andělé nebyli abstraktní bytosti. Obývali spolu s lidmi tento svět. A vše viděli.

A všudypřítomná byla i znamení. Znamení, zda se člověk provinil, nebo může doufat v milost boží. Bylo normální, že tu jsou ženy a dívky, které mají vidění a slyší hlasy. A bylo osvobozující, když ty hlasy zvěstovaly něco dobrého. Ale byl tu také jeden zásadní problém: Je to hlas boží, nebo ďáblův?

Rakouský historik Peter Dinzelbacher toto dilema podrobně popisuje v knize Světice, nebo čarodějky?.

Jeden z mnoha příkladů: Vysoce zbožná měšťanka Margery Kempeová žila na začátku 15. století v Anglii. Jejím „charismatem“ byl intenzivní, křečovitý, naléhavý pláč. V kostele, při modlitbě, na Velký pátek… Lidé si s ní nevěděli rady. Někdo v ní viděl posla božího. Jiní ji chtěli poslat na hranici. Několikrát byla opravdu zatčena a vyslýchána. Typicky se vyjádřil jeden z církevních úředníků: „Buď jsi žena věru dobrá, nebo věru špatná.“

Margery Kempeová přežila. Neupálili ji, a ke konci života dokonce přestala mít křečovité záchvaty pláče. Už jen tiše vzlykala. „A jako dříve o ní mnozí špatně mluvili, že plakala, tak o ní potom mluvili špatně, že neplakala.“

Ano, tak to prostě je. Se světicemi a čarodějkami. S charismatem.

Jana se narodila pravděpodobně roku 1412 ve vesnici Domrémy v severovýchodní Francii. Narodila se v době „stoleté války“. Nepůjdeme do detailů, byl to složitý konflikt. Do tradičního soupeření Francie a Anglie vstoupil ještě i vévoda burgundský. Boje se odehrávaly na území Francie, a tak ke všem těm duchovním hrůzám přibyly ještě zcela konkrétní každodenní obavy: Vpadnou do vesnice ozbrojenci, pobijí muže, znásilní ženy, ukradnou dobytek?

V době Janina dětství na tom Francie nebyla dobře. Burgunďané se spojili s Angličany, dobyli Paříž. Angličané si dělali nároky na francouzský trůn. A zoufalou Francií se šířila proroctví, že zemi spasí ozbrojená panna. Jana byla přesvědčená, že ta proroctví mluví o ní.

Ve třinácti letech měla první vidění – viděla archanděla Michaela ve společnosti dalších andělů. A viděla i světice, které bojovaly proti mocnému nepříteli, byly mučeny a zabity pro svoji víru. V roce 1428 Jana přesvědčila svého otce, aby ji odvezl do sousedního města. Tam se snažila místního velitele přimět k tomu, aby ji s ozbrojeným doprovodem poslal ke královskému dvoru. Neuspěla.

Vrátila se ale v následujícím roce. A šlechtici a úředníci už si nebyli tak jisti, jestli přece jen nepřináší nějaké boží poselství. Nakonec ji ke královskému dvoru poslali.

Takže: sedmnáctiletá negramotná nevzdělaná dívka, která stěží viděla víc než rodnou vesnici, pole a les, se vydá do města a tam vyjednává s úředníky a vojenskými veliteli, aby ji poslali ke králi. Je naprosto přesvědčená o tom, že ji král a Francie potřebují. Nepochybuje. A nakonec všechny přesvědčí. V čele vojska osvobodí obležený Orléans a dovede krále ke korunovaci v Remeši.

To je úžasný příběh. Ano, doba byla nakloněná tomu, aby uznávala ženy s „charismatem“. Ale druhá věc je to odhodlání, ta vůle, ten rozhled, ta suverenita, které Jana náhle získala.

Po staletí se můžeme přít o to, zda to bylo od boha, ďábla, nemoci, či něčeho jiného. Moderně můžeme být stále skeptičtější k „božské“ variantě. Ale nic to nemění na tom, že je to jeden z archetypálních, zakladatelských příběhů moderní evropské kultury.

I naprostý „loser“ může změnit svět. A může být po všech stránkách silnější než mocní tohoto světa.

A samozřejmě tuší, že skončí na hranici.

Jana z Arku hrála vždy i významnou politickou roli. Zajali ji Burgunďané, předali ji Angličanům, v roce 1431 skončila na hranici. Ale stoletá válka skončila vítězstvím Francie. A tak už v roce 1456 církev rozsudek zrušila a Janu prohlásila za mučednici.

I její prohlášení za světici mělo politické pozadí – Vatikán chtěl vylepšit vztahy s Francií. Rozhodný krok byl učiněn 18. dubna 1909 – Jana byla blahořečena.

Ve Francii po revoluci na konci 18. století kult Jany z Arku ochaboval. Pro republikány, kteří chtěli svrhnout vládu šlechty a církve, byla příliš spojena s katolickou vrchností. Symbolem Francie se stala dívka Marianne – ztělesnění rovnosti, svobody a bratrství.

Ve 20. století se ale Jana znovu stává symbolem, který si chce přivlastnit kdekdo – nacionalisté, fašisté, feministky, republikáni. Nacionalisté a fašisté proto, že byla hluboce zbožná, ctila krále a tradice a zavedené pořádky. Feministky proto, že to byla žena, která přemohla muže a ukázala, že na původu nezáleží. Rozlomila všechny pomyslné „skleněné stropy“, které ji obklopovaly. A republikáni prostě proto, že bez Jany z Arku to ve Francii nejde. Je to příliš silný příběh. A světská Marianne ho nahradit nedokáže.

I v tom je příběh Jany z Arku aktuální. Republikáni se snažili vyhnat ji z výsostného místa patronky Francie jako postavu spjatou s katolickou církví. Marianne je sekulární symbol osvobození. A v moderních časech tomu symbolu propůjčovaly tvář takové hvězdy jako Brigitte Bardot, Catherine Deneuve nebo Laetitia Casta.

Je to republikánské, je to světské, je to moderní, je to popkulturní. Ale nestačí to. Jana z Arku je jenom jedna. Hluboce oddaná církvi a králi, posedlá, bláznivá, nepochopitelná…

Negramotná teenagerka, která změnila svět.