Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
1 300 kilometrů divočinou. Pěšky, v rozpadajících se teniskách, v tričku a teplácích. Neustálý déšť, v cestě řeky a močály. Žádné léky. K jídlu kukuřičná kaše s trochou červů. Dalších 1 800 kilometrů na korbách starých náklaďáků. Dva a půl měsíce na cestě. Nejmladší byly dva roky. Československé experty s rodinami unesli vojáci z angolského povstaleckého hnutí UNITA. Vše skončilo 23. června 1984.
Byla to naprostá improvizace. Vojáci měli za úkol zlikvidovat továrnu a přívod elektřiny. Nevěděli, že v městečku Alto Catumbela je skupina československých odborníků, kteří papírnu a celulózku uváděli do provozu. A že tam jsou jejich manželky a děti.
Co s nimi? Nejjednodušší by bylo je postřílet – a k tomu řešení se zpočátku také přikláněli. Pak přišel rozkaz z vedení: přivést je na základnu. UNITA má šanci ukázat světu, jak velké území ovládá. A především: přimět Československo k oficiálnímu jednání, a tedy de facto politickému uznání.
Improvizace a šílenství. Sebrali je v tom, co měli právě na sobě. Petr Kocian, kterému tehdy bylo 11 let, měl na nohou spartakiádní cvičky. Na sobě měl tepláky a tričko. Ani ve snu by ho nenapadlo, že takto vybaven může přežít více než dvouměsíční pochod buší, s přechodem skal, broděním přes řeky a močály.
Nesměli si sebou vzít nic. Žádné oblečení, jídlo, léky. Ne snad, že by vojáci byli promyšleně krutí. Spíš nechtěli riskovat – co když v těch taškách mají zbraně.
Asi 1 500 vojáků povstaleckého hnutí UNITA obsadilo Alto Catumbelu 13. března 1983.
Mapa Angoly s vyznačením průmyslového střediska Alto Catumbela a města Rivungo.
Bylo nám tu dobře
Od roku 1961 žila Angola ve válce. Nejprve to byla válka za nezávislost na Portugalsku. Na ni v roce 1975 plynule navázala občanská válka mezi levicovým vládním hnutím MPLA a opozičním hnutím UNITA.
Občanská válka se odehrávala v kontextu studené války. Vláda měla podporu Kuby a Sovětského svazu. Povstalce podporovaly Spojené státy a Jihoafrická republika.
Součástí ozbrojeného konfliktu a politiky se tak stali i českoslovenští odborníci a jejich rodiny. Nestáli o to. Jejich úkolem bylo rozjet výrobu v místní továrně.
„Bylo nám tam moc dobře,“ vzpomíná Lubomír Sazeček. Čechoslováci měli k dispozici bazén, obchod s dováženým evropským zbožím, klub, kde například den před útokem oslavovali narozeniny jednoho z členů výpravy. Bydleli v příjemných domcích. A ulice mezi nimi se stala kulturním a společenským centrem Alto Catumbely. Místní jí dali jméno Česká.
Krásná mírná příroda. Srdeční milí lidé. Alespoň ve vztahu k Čechoslovákům.
Ráno 13. března zaslechli střelbu. Zpočátku to ještě nebrali příliš vážně – střílelo se často. Každý měl zbraň a střelbou se řešila třeba nevěra.
Pak ale kulometné dávky rozstřílely několik domů a všude se objevili vojáci. Bylo jasné, že je zle.
Snímek ze 70. let. Noví rekruti v táboře UNITA v jihovýchodní Angole poblíž hranic se Zambií.
„Našemu překladateli, Sašovi Ivanovi kulomety úplně roztrhaly dům,“ popisuje Sazeček. „Podařilo se mu dostat na místo, kde byl zdmi chráněný ze všech stran, seděl na zemi a pil pivo. A opakoval si: ‚Těm ku*vám nic nedám.‘“
O chvíli později byl už Ivan se všemi ostatními na cestě.
Na cestě
„Nejhorší je asi ta únava. Že člověk funguje jako robot,“ vzpomíná Marek Novotný, kterému bylo v době únosu 7 let. „Ráno vstane, něco do sebe vpraví, celý den jde, padne na zem, tam, kde padne, usne. A ráno zase jde…“
Jedenáctiletý Petr Kocian zpočátku vnímal cestu jako dobrodružný výlet. Dodnes si vybavuje romantické svítání v buši nebo řev lvů. I na něj ale po dvou týdnech dopadla únava a letargie.
Jediným jídlem byla kukuřičná kaše. Mouku nosili vojáci v pytlech na zádech. Byla prosáklá jejich potem. Často ztuhlá deštěm. Nebyla nijak ochucená a mnohdy ji ani vyčerpaní a hladoví zajatci nebyli schopni pozřít.
Občas ji vojáci vylepšili kousky sušeného masa prolezlého červy.
Vody byl nedostatek, byla na příděl, několik hltů denně. A brala se odkudkoli: Z lagun, řek, kaluží. Nebylo na výběr.
Nevyhnutelným důsledkem byly nemoci. Průjmy, zvracení, celková vyčerpanost. Ty, kdo nemohli už vůbec chodit, nesli vojáci na improvizovaných nosítkách. Nejmladší holčička, které byly dva roky, měla celé týdny vysoké horečky, plakala a nebylo možné ji nijak utišit.
Snímek z příletu skupiny unesených československých občanů na ruzyňské letiště v Praze – vpravo Jana Homolová s dcerou Vandou a Soňa Gregorová s dcerou Zdeňkou.
Dospělí zhubli během cesty dvacet kilo. A někteří se dostali až za hranici svých sil.
„Byla jsem po operaci obou kyčlí. Myslela jsem, že když pojedu za manželem do Angoly, odpočinu si,“ říká Eva Janečková. „Nevyšlo to. Hned první den po únosu jsem měla velké problémy. Manžel mě chvílemi nesl na zádech, do kopců mě tlačil nebo táhl. Zpočátku ještě nebyla žádná nosítka. Postupně jsem měla takové bolesti, že jsem vojáky žádala, aby mě zastřelili.“
Vyčerpání zlomilo jednoho z mužů. Snědl příděl jídla svému synovi. Manželka ho začala bít, ale on se bránil: „Na dětech nezáleží. Můžeme mít další. Ale abych mohl mít děti, musím přežít.“
Africká revolucionářka a dějiny Angoly
- Prvním významným státním útvarem na území dnešní Angoly bylo Konžské království. Vzniklo ve 14. století.
- V roce 1482 království navštívil portugalský objevitel Diego Cao. Krátce potom přijal konžský král křest a křesťanství se záhy stalo oficiálním náboženstvím v zemi.
- Obchod s Portugalskem se rozvíjel, království prosperovalo. Portugalci měli zájem o otroky, měď nebo slonovinu. Konžští králové zase o střelné zbraně, které umožňovaly další expanzi. Hlavní město M´banza-Kongo, kterému Portugalci říkal Sao Salvador, bylo největším tržištěm s otroky na západním pobřeží Afriky.
- Od druhé poloviny 16. století začaly být vztahy mezi Portugalci a Kongem napjaté. Portugalci byli stále nenasytnější, vnucovali králům nerovné obchodní podmínky, unášeli obyvatele země do otroctví. Na jihu země vytvořili nové území, pojmenované Ngola. A tam se už chovali otevřeně jako kolonizátoři, kteří z místních obyvatel učinili lidi druhé kategorie.
- Kongo upadlo do dlouhé občanské války mezi odpůrci a spojenci Portugalců. Na začátku 18. století do ní vstoupila „africká revolucionářka“ Beatriz Kimpa Vita.
- Kimpa Vita se narodila 1684 do zámožné venkovské rodiny. A od mládí bylo zjevné, že je zvláštní – byla velmi inteligentní, měla duchovní vidění a získala si pověst proroka.
- Během její nemoci v roce 1704 ji „navštívil“ svatý František. A Kimpa Vita se rozhodla naplnit úkol, který jí zadal. Měla sjednotit Kongo, učinit konec občanské válce, obnovit hlavní město, které bylo zničeno a z nějž byli vyhnáni všichni obyvatelé. Měla se postavit Portugalcům, protože jejich vláda znamená otroctví.
- Kázala a získávala stále víc obdivovatelů. Říkala jim, že Ježíš se narodil v Kongu a jeho matka byla otrokyně.
- V roce 1704 obsadila se svými příznivci opuštěné hlavní město. V pobořené místní katedrále si vytvořila svoji základnu. Hnutí sílilo.
- V roce 1706 ale královi vojáci Kimpu Vitu zajali. Byla odsouzena k smrti jako čarodějnice a kacířka. Byla upálena.
- Království bylo nadále formálně nezávislé, ale fakticky zcela závislé na Portugalsku. Oficiálně se portugalskou kolonií stalo až v roce 1886.
- Od roku 1961 začíná období války za nezávislost a navazující občanské války.
- Občanská válka skončila v roce 2002, kdy se UNITA vzdala ozbrojených akcí a stala se hlavní opoziční politickou stranou.
- Po konci občanské války se Angola začala ekonomicky zotavovat především díky vývozu svého přírodního bohatství – ropy, diamantů a zlata.
- Dnes je Angola ekonomicky závislá na Číně.
Domů
„To byl snad zázrak, že toto všechno jsme přežili,“ myslí si Věra Smrčková. A vypadá to jako zázrak. Cestu nepřežil jen jeden člen výpravy, Jaroslav Navrátil. Byl na tom špatně od začátku, byl vyčerpaný, nemohl jít.
Bezprostřední příčinou smrti mohl být pád z nosítek a úder do hlavy. To ale samozřejmě nikdo nemohl zjistit.
Byla to těžká chvíle nejenom proto, že ostatní viděli umírat kamaráda. Přepadly je černé myšlenky: Tak teď vidí, že se jim akce nedaří a nemůže povést. A všechny nás postřílí.
Nepostříleli.
Všichni ostatní dorazili na základnu hnutí UNITA v Jambě. Už tam na ně čekalo osm mužů, „rychlá skupina“. Ti museli absolvovat cestu v rychlejším tempu, protože šéf UNITy Jonas Savimbi chtěl zajatce co nejdříve předvést novinářům.
Na snímku skupina dvaceti unesených čs. občanů v hlavním táboře organizace UNITA v Jambě.
Jsou to tragikomické snímky – osm mužů má na sobě nové košile a kalhoty, jsou umytí a oholení. UNITA chce ukázat, jak se k nim chovala a chová s respektem. Ale ti muži jsou tak hubení! Sotva se drží na nohou.
Ženy, děti a nemocní muži mohli krátce po příchodu do Jamby odjet domů. Prošli půlku Angoly v nepředstavitelných podmínkách. A „výlet“ skončil stejně rychle jako začal.
20 mužů si Savimbi na základně ponechal jako nátlak na československou vládu. Nakonec dosáhl svého.
Návrat obětí
Savimbi dosáhl svého. Československo s ním oficiálně vyjednávalo. Do Jamby si pro zajatce přiletěl náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda.
A slíbil, že Československo nebude angolské vládě dodávat zbraně.
Dlouholetý vůdce opozičního hnutí UNITA v Angole Jonas Malheiros Savimbi na snímku z konce 70. let minulého století.
23. června 1984 se posledních dvacet obětí únosu vrátilo do Československa.
A po pětadvaceti letech se Lubomír Sazeček vrátil do Angoly. Jako průvodce dokumentárního filmu Zajati v Angole.
„Jsem z toho smutný. Je to opuštěné, zničené. Ukazuje to, kolik práce přišlo nazmar,“ říká Sazeček, když si prohlíží místa, kde žil a pracoval v Alto Catumbele.
Vojáci, kteří tehdy ničili rozvody elektřiny, říkali, že to nevadí. Že až zvítězí, postaví všechno nové a lepší. V Alto Catumbele a okolí dodnes elektřina nefunguje.
Místní věří, že někdo obnoví nejenom dodávky elektřiny, ale i provoz továrny. Ale to se nestane. Levnější by bylo postavit novou.
Lubomír Sazeček se v Angole potkal s Lucamba Gatem. Bývalý druhý muž hnutí UNITA si nadále myslí, že únos měl smysl. Jako i jiné akce hnutí přispěl k tomu, že Angola je dnes zemí směřující k demokracii.
Lucamba Gato se každopádně stal poslancem a uniformu vyměnil za elegantní proužkovanou košili.
„A teď vám už můžu prozradit tu zásadní věc,“ říká Sazeček Gatovi. „Byl jsem mezi těmi, kteří absolvovali pochod. A během propouštění jste seděl vedle mě.“
Podávají si ruce. Objímají se.
Lucamba Gato říká: „Tak teď už můžeme být přátelé.“
Velkorysá nabídka.
