Byl to ten nejlepší podvod v dějinách. Zpřeházel nám v hlavách vývoj člověka

Charles Dawson byl velmi ambiciózní muž. Rozhodně tak ambiciózní, že ho ani zdaleka neuspokojovala kariéra právníka okresního formátu ve městě Hastings. A tak se začal věnovat tehdy velmi módní disciplíně – hledání zkamenělin a kostí pravěkých zvířat a lidí. Na tomto poli se mu začalo obdivuhodně dařit. Stal se i ve vědeckých kruzích uznávaným amatérských archeologem a paleontologem.

Těžko říci, jestli měl už na začátku v plánu, že prorazí za každou cenu. Že těm pánům s univerzitními tituly ukáže, čeho je schopen muž jeho formátu, aniž by k tomu potřeboval formální vzdělání. Jisté je, že si svou proslulost užíval. A rozhodně se nebránil, když mu lidé začali říkat „Čaroděj ze Sussexu“.

Jeho talent nalézat mimořádně cenné pozůstatky minulých epoch byl opravdu mimořádný. Našel zuby do té doby neznámého savce, římskou sošku, křížence mezi zlatou rybkou a kaprem, zkamenělou ropuchu, zvláštní pravěkou sekyrku, unikátní model starověké lodi a desítky dalších předmětů. Mnohé z nich velkoryse věnoval Britskému muzeu.

A ten největší objev měl teprve přijít. V roce 1912 objevil Dawson čelist a lebku, které podle něj patřily „chybějícímu článku“ ve vývoji člověka. Tedy dosud jen předpokládané fázi vývoje od opice k člověku.

Za otce moderní archeologie bývá považován německý historik umění Johann Joachim Winkelmann. Někteří odborníci mu ale říkají spíše „prorok moderní archeologie“, a to je přesnější. Archeologie v 18. století ještě zdaleka nebyla přísnou vědou. Byl to spíš romantický podnik poučených zasněných mužů, kteří chtěli objevovat dosud neznámé horizonty civilizace. A přísná věda to nebyla ještě ani ve století 19., kdy se k objevování připojil i Charles Dawson.

Dnes je už nesnadné si představit, jak populární tehdy archeologie byla. Jaké nadšení provázelo velké objevy. Snese to srovnání s prestiží, kterou získali dobyvatelé pólů nebo nejvyšších hor. I archeologové zpřístupňovali lidem nové „země“ – země kolektivní paměti a představivosti.

Typický byl příběh Heinricha Schliemanna. Ne, nebyl to vědec. Od malička ale snil o Tróje. Z chudého příručího se vypracoval na bohatého obchodníka. Podnikal v Americe a především v Rusku. Měl talent. Na obchod a na jazyky. Uměl jich snad dvacet, a když cestoval, psal si deníky vždy v jazyce země, v níž právě pobýval.

Když dospěl k závěru, že už je dost bohatý, vrátil se ke svému snu. Začal studovat řeckou historii a nakonec se vydal hledat Tróju. Četl Homéra a další řecké klasiky. A našel Tróju.

A vzbudil senzaci. Později moderní kolegové Schliemanna za leccos kritizovali. Jeho metody nesnesly moderní měřítka. Byly snad až brutální. Při snaze dostat se co nejrychleji k objevu, Schliemann pravděpodobně ničil artefakty, které ho nezajímaly. Z místa také tajně vyvezl zlatý poklad a věnoval ho Německu.

Ne, Schliemann nebyl vědec. Byl obchodník a snílek. A archeologie se sice ještě nestihla stát vědou, ale už prožívala svůj zlatý věk.

A lákala další romantiky a dobrodruhy. I podvodníky.

Objevit křížence zlaté rybky a kapra byla velká věc. Ale pořád to nebylo ono. Přitom tu byla jedna oblast, kde by objev mohl znamenat opravdu zásadní průlom. Málo se zatím vědělo o vývoji člověka. Přirozeně - nejenom, že bylo málo nálezů, ale i samotná myšlenka vývoje druhů byla ještě velmi mladá. Darwinova teorie se v myslích vědců a širšího publika teprve zabydlovala.

Byl tu ještě jeden důležitý motiv. V roce 1907 nalezl německý archeolog Otto Schoetensack u Heidelbergu čelist, kterou označil za čelist pravěkého člověka. Nový článek ve vývojové linii homo sapiens dostal jméno homo heidelbergensis.

Otto Shoetensack byl dalším příkladem kombinace samouka a zapáleného vědce zlatého věku archeologie. Začínal jako obchodník s bavlnou. Později se stal spoluzakladatelem úspěšné chemické továrny. Práce ho ale začala stravovat – byl přepracovaný, často nemocný. Ve třiatřiceti svůj podíl ve firmě prodal a začal studovat. Mineralogii, paleontologii, filozofii, anatomii, zoologii a geologii. Postupně ho nejvíc ze všeho začalo zajímat téma původu člověka.

Hledal, měl štěstí a našel. Homo heidelbergensis. Žil pravděpodobně v době od 600 000 let před naším letopočtem. Kdo to byl? Snad nejstarší forma druhu homo sapiens. Snad jeden z jeho předchůdců.

Každopádně to byl velký objev!

Že by právě Němec měl hrát tak velkou roli ve vývoji lidstva? Němec jako archeolog a „Němec“ jako předchůdce člověka? Charlesi Dawsonovi se to nezdálo správné. Ve věci archeologických objevů šlo o podobnou rivalitu a podobně vypjatý nacionalismus jako u výprav k zemským pólům. Vztahy mezi Německem a Británií navíc rozhodně nebyly ideální.

Charles Dawson se ujal mise, která měla spravedlivě narovnat pravěké vztahy mezi moderními národy. A jemu navíc přinést slávu, vedle níž věhlas německého akademika zbledne jako hasnoucí svíce.

V roce 1912 našel Charles Dawson u Piltdownu ve východním Sussexu nejenom čelist pravěkého člověka, ale rovnou i lebku, několik dalších kostí a několik nástrojů. Po prvním studiu nalezených artefaktů prohlásil, že jde zřejmě o dosud nepopsaný „chybějící článek“ mezi opicí a člověkem.

Otto Schoetensack byl na lopatkách.

Takže: Za prvé, tohle je Angličan. Ten pravěký muž, i ten archeolog. A za druhé, je to mnohem větší objev. Tady nejde jen o nějaký suchý popis čelisti a přízemní hypotézy. Tady dostatečná dávka invence a poučeného vhledu rovnou odhaluje „chybějící článek“.

Charles Dawson se stal nejslavnějším amatérským archeologem na světě. A mnoho profesionálních vědců zkoumalo jeho objev a přelo se o různé možné interpretace.

21. listopadu 1953 oznámil list New York Times: „Piltdown Man je podvod. Jednu z nejslavnějších světových fosilií prohlásili vědci z Britského přírodovědného muzea za podvod.“

Bylo to vyvrcholení desítek let pochybností. Někteří vědci měli pochybnosti o pravosti objevu od počátku. Základní diskuze se vedla ale jiným směrem: Vědci se přeli o to, jak objev interpretovat, kam „Piltdown Mana“ na vývojové lince zařadit. A v zápalu téhle diskuze jim uniklo, že je to v podstatě banální podvrh.

Je to anekdota, nikoli výpad proti vědě, ale možná o ní i něco vypovídá: Vnitřní spory akademiků snad někdy (často?) překrývají zkoumání vnějšího světa. Nebo spíš – chápání vnějšího světa. Ale zpět k „Piltdown Manovi“.

Charles Dawson byl velmi ambiciózní muž. A talentovaný. A obratný. Čelist Piltdown Mana je čelistí orangutana, kterou Dawson pravděpodobně ukradl v Britském muzeu. Kdo by toho váženého sběratele a archeologa podezíral z nekalých úmyslů, když se prochází mezi vitrínami?!

Lebku a další pozůstatky chemicky upravil, aby vypadaly jako staré. Velmi staré. Na obranu vědy a vědců: Tehdy prostě ještě neexistovaly moderní metody, které by podvod odhalily.

Pozdější zkoumání odhalila, že nejméně 38 Dawsonových objevů jsou podvrhy. Včetně křížence zlaté rybky a kapra. Ani zkamenělá ropucha neobstála. Byl to geniální podvodník. Zločinec. Nadšený amatérský archeolog v dobách „zlatého věku“.

Moderní přísná věda jeho objevy dokázala odhalit bez problémů. A tahle přísná věda také setřela něžný pel romantického snění o minulosti. Dnes dokážeme každou kost víceméně přesně datovat. Každý náramek dokážeme přiřadit k exaktně popsané kultuře.

A je to ještě pořád zajímavé? A je to důležité?