Budoucnost patří střízlivým, tvrdili Masaryk a spol. Jak to dopadlo?

Polní kurát Otto Katz je legendární postavou z Haškova Švejka, „dobrý voják“ u něj nějaký čas strávil jako sluha. Rozhodující Katzovou vlastností, autorem popsanou v brilantním humoristickém stylu, je jeho alkoholismus. Hašek kupříkladu líčí, jak se pokouší vzpamatovat druhý den po flámu:

Polní kurát byl stižen dokonalou kočkou a naprostou depresí. V tom okamžiku, kdo by ho slyšel, musil by být přesvědčen, že chodí na přednášky dr. Alexandra Batěka „Vypovězme válku na život a na smrt démonu alkoholu, jenž nám vraždí muže nejlepší“ a že čte jeho „Sto jisker ethických“.

Na stránce románu, ve kterém alkohol - podobně jako v životě jeho autora - hraje zásadní roli, se tak potkává ten, kdo mu propadl, s jedním nejznámějších představitelů tehdejšího abstinenčního hnutí. Alexandr Sommer Batěk (1874-1944) bývá uváděn hlavně jako chemik, ale byl mužem mnoha talentů. Jeho populární přednášky vycházely tiskem, a jak už padlo výše, publikoval i spisek „Sto jisker ethických“.

Narodil se v Prádle u Nepomuku, obci dodnes proslulé lihovarnictvím, s údajně „největší koncentrací výrobců lihovin na počet obyvatel nejen v České republice“. Sommer Batěk tam má i pamětní desku.

Feldkuráta Katze dnes zná z knížky nebo z filmu skoro každý. Alexandra Sommera Batěka, intelektuála až cimrmanovského záběru, zná málokdo. Pro ohlédnutí za organizovaným úsilím české abstinentní lobby, jež své vrcholné časy zažívalo před sto lety, je to příznačné zjištění.

Patronem bojovníků proti alkoholu nebyl nikdo menší než Tomáš Garrigue Masaryk. Své stanovisko vetkl už před válkou do studie „O ethice a alkoholismu“ (1912), včetně jakéhosi kréda protialkoholního hnutí: „Budoucnost patří střízlivým“.

Není divu, že s takovou záštitou a spřízněnou duší na Hradě nabyli někteří dojmu, že v Americe čerstvě zavedená prohibice dorazí i k nám. Nebo že ji dokonce ve vyšším národním zájmu a navzdory „alkoholnímu kapitálu“ prosadí sám TGM.

To byly samozřejmě marné naděje. Filozof Masaryk sice udal tón a popsal východisko, ale zůstal u teorie. V ní se abstinence snoubila s „pokrokem lidstva k vyššímu rozvoji“ a oni střízliví, kterým prý patří budoucnost, byli zároveň „těmi, kdo se rozhodli pro vyšší, mravnější světový názor a způsob života“.

I pod vlivem Masaryka a Edvarda Beneše mířily ideály občanského abstinentního hnutí nejen k důstojnosti a zdraví jednotlivců, ale k pozvednutí celé země, potažmo lidstva. Ne náhodou se časopis českých abstinentů nazýval ambiciózně: Vyšší národ.

Benešův odkaz žije v jeho rodišti Kožlanech i ve svérázné podobě nápisu nad pivnicí „U Dr. Edvarda Beneše“, toho času mimo provoz. Že by s tím autor přednášky „Problém alkoholové výroby a abstinence“ (1915), na něhož se později zas a znovu odvolávala protialkoholní literatura a který ještě v roce 1947 přijal delegaci abstinentního svazu na Pražském hradě, byl býval šťastně srozuměn - to nemůžeme říci.

Pojmenovat dnes po abstinentovi, ba asketovi Benešovi hospodu, je paradox. Ale spíš než jako výsměch nebo triumfální oblouk pijáků to působí jako připomínka, jak to s tím „vyšším národem“ dopadlo: časem se ukázalo, že budoucnost je budoucností všedních dnů a že nepatří střízlivým - ale všem.

Československý abstinentní svaz měl svůj první sjezd v květnu 1921, mimochodem jen o pár dní dřív než Komunistická strana Československa. Sídlil v Praze ve výstavném domě na Riegrově (dnes Masarykově) nábřeží číslo 4, naproti Mánesu.

Mezi nejznámější postavy svazu patřil lékař Jan Šimsa (1865-1945), zakladatel nervového sanatoria v Praze-Krči. Dnes by se asi řeklo, že to byl „zastánce tvrdé linie“. Už od předválečných počátků protialkoholního hnutí Šimsa odmítal koketování s konceptem „střídmosti“, protože smysl dle něj má jen nulová tolerance a naprostá abstinence.

Přísnost vane i z jeho publikace „Alkohol pro-proti“, kde snáší stovky zdravotních, sociálních, hospodářských a dalších argumentů. Včetně toho, že „ve světové válce porážka Němců na Marně připisuje se opilosti vojáků, kteří se vrhali na velké zásoby šampaňského a zůstali ležeti na hromadách“.

Doktor Šimsa v prvních letech nově zrozené republiky v publikaci pléduje za národ zdravý tělesně i duševně, za zvýšení národní energie a žádá, abychom se varovali všeho, co zdatnost či energii oslabuje. K tomuto cíli dle něj vede jen jedna cesta, jedna možnost: život střízlivý čili úplné zřeknutí se lihovin.

Nicméně o 140 stran dále je realistou a na otázku Máme u nás naději na prohibici? si odpovídá: Nejsme pro ni ještě zralí. Vždyť to vidíte, že nejsme zralí ani pro svobodu. Lid se neumí ještě sám ovládati. Lid musí míti buď vzdělání, nebo musí býti donucen násilím [sic!] k rozumnému životu. Až bude přes polovinu voličů přesvědčených o škodlivosti lihovin - pak samo sebou přijde prohibice. Menšina se musí pak pokořiti.

Ani tahle vize přísného pana doktora nedošla naplnění. Respektive se mu ani zdaleka nepřiblížila. A stejně tak není jasné, jak to s tím donutit lid násilím k rozumnému životu vlastně bylo myšleno. Později nastolená diktatura totiž měla jiné priority než zavádění suchých zákonů.

Protivníkem abstinentní tribuny byla média hostinské a alkoholové lobby, časopisy Hostimil a Hostinský obzor. Občas se přitom zabrnkalo na xenofobní strunu: Cizáci a jejich námezdní náhončí chtějí nás zotročit okovy prohibice! Proti nájezdu, který na nás podnikají bezohledné a záludné, sobecké cíle sledující američtí kapitalisté a jejich zdejší placení nadháněči, nutné se bránit všemi zákonnými prostředky.

Jindy byl tón méně ohnivý a i se stoletým odstupem celkem trefný. Tak jako když Hostimil (1925) tepal upjaté, nelítostné proroky abstinence: Jdou ve své dravé bláznovině přes všecky námitky, přes všecky rozklady uvážlivých lidí, dovozujících, že smysl života tíhne ke svobodě a nikoliv k ponurému otročení novodobým diktátorům, kteří by chtěli poroučet, co smí někdo jíst a pít. (Citováno dle diplomové práce Jiřího Janíčka „Československý abstinentní svaz v kontextu českého a slovenského abstinentního hnutí 1. poloviny 20. století“ na Masarykově univerzitě.)

Asi nejhmatatelnější praktické výsledky prvorepublikového abstinentního hnutí byly dva. Zaprvé takzvaný Holitscherův zákon z roku 1922, zakazující podávání alkoholu mládeži do osmnácti let. Přičemž pivo a víno byly povolené od šestnácti. Arnold Holitscher z Německé sociálně demokratické strany dělnické vedl skupinu poslanců, kteří zákon navrhli.

A zadruhé to bylo zřízení první protialkoholní léčebny v Čechách v zámečku v Tuchlově u Teplic. Zařízení zvané Abstinentní penzionát zámek Tuchlov, s finanční podporou ministerstva zdravotnictví a vrchním lékařem doktorem Šimsou, sloužilo do roku 1938, kdy se ocitlo v anektovaných Sudetech.

Pak zámek, už nikoliv jako léčebna, náležel Hitlerjugend a po roce 1945 se k předválečnému účelu nevrátil. Dnes je k němu nalepená rušná čtyřproudá silnice mezi Teplicemi a Bílinou. Doktor Šimsa by ho už asi necharakterizoval slovy okolí je romantické, vycházky s bezpečným průvodem jsou dovolené.

Léčebné postupy v Tuchlově byly nejspíš prosté, až primitivní: Léčba pozůstává v životě hygienickém, bez alkoholu, a v práci užitečné v zahradě a v dílnách. O zábavu ušlechtilou je postaráno, takže nikdo nemusí míti dlouhou chvíli. Po metodách proslulého doktora Skály, (v roce 1948 založil v Praze u Apolináře první specializované protialkoholní oddělení v Československu), ještě nebylo ani stopy.

Jedním z prvních, komu pobyt v Tuchlově pomohl od závislosti, se stal Jan Novotný (1889-1972), původním povoláním pivovarník. A po vyléčení dlouho jediný profesionální protialkoholní pracovník v republice. Skutečný průkopník.

A přitom chybělo málo: psycholog Josef Viewegh v malé monografii o Novotném (1967) napsal: Po sedmiměsíčním pobytu v Tuchlově náhodná příhoda (do objednaného čaje mu v restauraci bez jeho vědomí nalijí rum) způsobuje třítýdenní recidivu. Misky vah se však pomalu po letech vracejí do rovnoběžné polohy: sílí vědomí, že proti smrtelnému nebezpečí alkoholismu nelze bojovat jinak než abstinencí. A tak je 6. leden 1928 pro Novotného rozhodujícím předělem v životě. Toho dne vypije v malé hospůdce u Rudolfina v Praze svoje poslední pivo, poslední alkoholický nápoj ve svém životě!

Po válce se abstinentní hnutí znovu přihlásilo o slovo. Samozřejmě s odkazy na Masaryka (a Beneše). Jen trochu víc posunutými do všudypřítomného příkazu doby: budování obnovené republiky.

Hezkou ukázkou je sborník pojmenovaný - jak jinak - „Budoucnost patří střízlivým“, sestavený z projevů na semináři výchovy proti alkoholismu, vydaný Zemskou radou osvětovou v Praze roku 1948. Výmluvně se tu prolínají ještě platné, ale záhy k odeslání na smetiště dějin předurčené názory a návody, s předzvěstí nové doby, která se nezakecá.

První referát Jiřího Zhora nese název „Masaryk apoštol střízlivosti“, nicméně kromě velebení jeho abstinentního odkazu také varuje, že alkoholismus je zákeřná mina pod nejnadšenější stachanovská odhodlání. A nešvar doby ilustruje na tomto příkladu: Blekotavý, vrávorající silvestrovský opilec zastavoval za bílého dne chodce a pokřikoval na ně ke gaudiu ulice: Ať žije dvouletka! Byl to tristní pohled. (dvouletka byl dvouletý hospodářský plán na obnovu a rekonstrukci Československa po druhé světové válce, pozn. red.)

Závěr Zhorovy stati je bez ironie odvážný. Vzhledem k tomu, že 50. léta už byla na dohled, odvážný málem až sebevražedně: Budoucnost patří střízlivým, ale patří současně i nebojácným, a nejen v střízlivosti, nýbrž také i v nebojácnosti a neustrašenosti lidské a občanské, v nebojácnosti, jež se nebojí nepopularity, budiž nám Masaryk a Beneš příkladem a vzorem.

Celkově jsou projevy ze sborníku psané věcným až suchým jazykem, vzdáleným vzletným proklamacím Alexandra Sommera Batěka. Viz názvy přednášek jako „Právní podklad a prostředky úsilí proti alkoholismu“ nebo „Alkohol a brannost“. I když i tady místy probleskuje čirý idealismus: Nesmíme připustit, aby mužnost a pijáctví splývaly v jeden pojem. Anebo: Vojáku musí být vštípeno tolik odpovědnosti, aby dovedl odolat svodům, aby zůstal pánem nad alkoholem a nestal se jeho otrokem.

Některé věci se jak vidno nemění: takovou čítankovou přednášku k mužstvu přece držel i Haškův poručík Dub. Samozřejmě před tím, než vyrazil na inspekci do místního vykřičeného podniku, s nevyhnutelnými fatálními následky…

Pro komunistickou moc byl Československý abstinentní svaz podezřelým reprezentantem občanské společnosti a nezávislosti, stejně jako řada jiných dobrovolnických organizací, existujících mimo její plnou kontrolu. Brzy se stal nepohodlným a v roce 1950 zanikl sloučením s Československým červeným křížem. Protialkoholní osvětu a starost o opilce a alkoholiky převzal stát.

V březnu 1949 se pořádal takzvaný Týden střízlivosti, slavnostně zahájený ministrem Evženem Erbanem.

O události také existují četné záznamy v místních kronikách, například:

7. - 13. 3. se konal Týden střízlivosti – zdůrazněna žákům škodlivost pití alkoholických nápojů. Zdůrazněna slova Lenina: „Alkohol vede zpět ke kapitalismu, nikoliv vpřed k socialismu.“ (ZŠ Mařádkova Opava)

V době od 7. do 12. března probíhal v naší obci Týden střízlivosti. Občané byli při každé vhodné příležitosti poučováni o zhoubných účincích alkoholu na lidské zdraví. Kulturní referent obce uspořádal za tím účelem přednášku na théma „Alkoholismus brzdou vývoje a výstavby státu“. (obec Hošťálovice)

A jak to ve skutečnosti dopadlo po nástupu komunistů k moci? Abstinenty Masaryka a Beneše vystřídal na prezidentském postu pijan Gottwald.