Tisíc mrtvých ze sedmileté války. Nález archeologů na Břevnově budí zájem v cizině

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tenhle „hřbitov“ v Břevnovském klášteře vypadá opravdu zvláštně. Žádné kříže, žádné náhrobky a hroby, ani rakve či urny. Umrlci uložení do papírových pytlů jsou vyrovnáni v dlouhých řadách ve více než 300 let staré sýpce.

Kosterní pozůstatky pruských vojáků, kteří v roce 1757 utrpěli nevyléčitelná zranění v krvavé bitvě s rakouskou armádou u Štěrbohol, spočívají v krásně zachovalé barokní sýpce již několik měsíců. Dočasné papírové „rakve“ obsahují ostatky mužů, kteří skonali v lazaretu, zřízeném v Břevnovském klášteře během sedmileté války. K tomuto klášteru patří i pozemek, odkud archeologové přestěhovali kostry.

„Prusové pochovali v květnu a v červnu 1757 své vojáky do deseti společných liniových hrobů, které jsme odkryli v loňském roce. Nacházely se v zemině nad bývalou skládkou suti ze zbořeného gotického kostela a prorůstaly do ní,“ říká Matouš Semerád, archeolog Národního památkového ústavu a vedoucí výzkumu na pruském pohřebišti. Přemístění ostatků si vynutila plánovaná výstavba nové štěpkové kotelny.

Jak upozorňuje Semerád, ze sedmileté války není moc archeologických nálezů srovnatelných svým rozsahem s pohřebištěm v Břevnovském klášteře. „Pro ilustraci – kolegové v zahraničí zkoušejí dostat grant na pohřebiště s deseti, patnácti kosterními pozůstatky vojáků z doby sedmileté války. My jich máme mnohonásobně více,“ popisuje.

Břevnovský výzkum je událostí evropského významu, a proto vzbudil zájem i v zahraničí. „Ne, že by se na nás všichni kolegové vrhli, ale jsou překvapeni a čerpají odsud první poznatky. Jsme však teprve na začátku a závěrečná zpráva z naší práce bude hotová až za tři roky. Nechceme se ani moc chlubit, abychom nepřišli o klid na další práci,“ vysvětluje Semerád.

Břevnovský klášter se rozkládal na hlavní cestě ze západních Čech do Prahy a pruská armáda ho obsadila v roce 1757. Nebylo to přitom poprvé ani naposled, kdy areál okupovala cizí vojska. I Prusové tu byli už v roce 1744, kdy se ocitli ve válce s Rakouskem kvůli sporům o Slezsko.

Řeholníci tedy byli částečně připraveni. Jakmile v srpnu 1756 vtrhli Prusové do Saska, břevnovský opat správně vytušil, že válka se rychle přesune do Čech. Svým mnichům navrhl, ať se uchýlí na zámeček ke Kladnu. Bezpečí tam vyhledala více než polovina z nich a v Břevnově jich zbylo zhruba deset. „Po příchodu Prusů se museli velmi uskrovnit, žili ve třech celách a v knihovně,“ říká Pavel Skřivánek, historik benediktinů, jimž klášter patří.

Už od středověku kdykoli se objevila v klášteře jakákoliv armáda, způsobila zde škody. Prusové nebyli výjimkou. Ne vždy vojáci klášter úplně vydrancovali jako třeba po bitvě na Bílé Hoře. „Ale obvykle nebrali velké ohledy na to, že se pohybují na církevní půdě. Po bitvě u Štěrbohol zde bylo kromě lazaretu také vojenské ležení, táhlo se až na Bílou Horu. Do kláštera přišli navíc kromě vojáků také civilisté, například markytánky,“ vysvětluje Skřivánek.

Štěrboholská bitva si vyžádala na pruské i rakouské straně po 13-14 tisících padlých a zraněných. „Prusové pro lazaret využili nejprve prelaturu, a jak sem přiváželi další raněné od Štěrbohol, umisťovali je do cel mnichů, na chodby a nakonec i do kostela. Postupně zaplnili všechny volné prostory,“ popisuje Skřivánek.

V provizorní nemocnici v Břevnovském klášteře skončili především vojáci ze štěrboholské bitvy, ale také Prusové zranění při následném obléhání Prahy.

V klášteře neumírali vojáci a důstojníci ve velkém množství najednou jako v bitvě. „I v lazaretu byla úmrtnost vysoká, ale ranění zde přicházeli o život postupně. Z charakteru pohřebiště vyplývá, že existoval přinejmenším nějaký malý čas na přípravu pro pochování mrtvých,“ popisuje Pavel Skřivánek.

Některé zemřelé vojáky uložili do země na dřevěných márách, jiné bez nich. „Většinu z nich pohřbili pietně, není to tak, že by je naházeli jen tak do země,“ uvádí Matouš Semerád. Pořád to však byly hromadné hroby. V jednotlivých jámách leželi mrtví ve dvou až sedmi vrstvách.

Hrobové jámy se teď nenašly zčista jasna, v archivu Břevnovského kláštera jsou o nich doklady. O vytvoření pohřebiště nedaleko lazaretu se tedy vědělo, ale nikdo nepředpokládal, že se jámy nacházejí tak blízko sýpky. Rozcházely se též údaje o množství vojáků zesnulých v lazaretu. Jeden zápis zmiňoval 4500 pohřbených, druhý 2500.

V klášteře spočinul na krátko po své smrti v bitvě u Štěrbohol také slavný pruský maršál Kurt Christoph von Schwerin. „Pohřbený zde však není, jeho tělo nabalzamovali a převezli do Pruska,“ říká Skřivánek.

Hrobové jámy pro pruské vojáky jsou přibližně deset metrů dlouhé, dva metry široké a sahají do hloubky skoro 1,5 metru. Hned vedle sýpky zabírají plochu okolo 500 metrů čtverečních. Prusové do nich v květnu a červnu 1757 nahromadili 1055 lidských ostatků. Skutečně ostatků, nikoliv celých mrtvol. „Počet pohřbených jedinců odhadujeme asi na tisíc. Objevili jsme totiž také jen samostatně pohřbené končetiny,“ vysvětluje antropolog Roman Bortel.

Archeologové narazili rovněž na neúplnou kostru bez spodní části nohy, což svědčilo o amputaci. Chybějící část končetiny i s chodidlem však ležela na hrudníku. Vojákovi sice felčarův zákrok nepomohl a stejně skonal, hrobníci nicméně vrátili odříznutou končetinu k jeho tělu. „Prokázali mu tak úctu, přičemž šlo o velice vzácný případ, jelikož na jiném hrobovém místě leželo hned několik amputovaných končetin pohromadě,“ vysvětluje Roman Bortel.

Nalezené ostatky svědčí o utrpení, jaké sedmiletá válka přinesla do Evropy na začátku druhé poloviny 18. století. Chirurgie se tehdy omezovala hlavně na amputace těžce zraněných rukou a nohou, případně na pokusy o vyjmutí kulek ze svalstva.

Účinné prostředky na utlumení bolesti ještě neexistovaly a vojáci umírali v děsivých mukách. „Amputace prováděli felčaři pilkami. Podle nalezených ostatků končetin dokážeme určit, kolik řezů potřebovali na oddělení nohy nebo ruky od těla a přibližně odhadnout, jak dlouho mohla trýznivá operace trvat,“ konstatuje Roman Bortel.

Archeologové nevyzvedli z hrobů jen lidské ostatky, ale rovněž smrtonosné kulky z ručnic nebo kusy železa z kartáčových střel. „Většinou vypadly ze zetlelých měkkých tkání, nalezli jsme je hlavně u roztříštěných kostí a nějaké také přímo v nich,“ popisuje Roman Bortel. „Například jedna kulka uvízla v koleni a felčaři ji nedokázali vojákovi vyjmout. Případně nemuseli, poněvadž zemřel. Některé další střely zůstaly zachyceny v kostech, které se posléze od koroze zbarvily.“

Mezi náboji se ukrývala i jedna pruská kulka, pruský voják ji nejspíše vystřelil omylem do spolubojovníka. Pohřebiště ukrývalo olověné, železné a také kamenné kulky. „Kamenné nás překvapily, domníváme se, že je Rakušané mohli střílet z nějakých praků, což budeme konzultovat s vojenskými historiky,“ uvádí Roman Bortel.

Hodně nábojů do pušek mělo ráži dvacet milimetrů. Pro dokreslení – v Československé lidové armádě byla bojová vozidla pěchoty vyzbrojena kanóny stejné ráže, tedy dvacet milimetrů. Pokud v sedmileté válce trefila vojáka velkokalibrová kulka z ručnice, čekalo ho často zranění ohrožující život.

„U mrtvých Prusů jsme zaznamenali hodně tříštivých zlomenin kostí na nohou a rukou. Pokud nezahynuli hned na bojišti, v lazaretu zemřeli často na vykrvácení a sepsi (celková otrava krve – pozn. autora),“ poznamenává Bortel.

Během obléhání Prahy utrpěli Prusové ztráty - jak při snaze dostat těsně k městským hradbám, tak při výpadech Rakušanů. „Docela dost vojáků pohřbených v Břevnovském klášteře má zranění v horní polovině těla. Pravděpodobně je obránci Prahy zasáhli, když se k nim přibližovali v sapách nebo když je vojáci kopali,“ domnívá se Matouš Semerád.

Sapy byly klikaté zákopy, jež chránily pěšáky, když se chtěli dostat na dostřel k nepříteli na hradbách. Některé Prusy zasáhly i šavle rakouského jezdectva. V jedné lebce archeologové našli dokonce tři stopy po seknutí.

Pohřebiště obsahovalo také předměty nesouvisející přímo s válčením. V zemině zůstaly zbytky látky z uniforem, zbytek boty a především nespočet kovových knoflíků. „Našli jsme také více než sto mincí, například zlatý bavorský dukát. Vojáci je měli zapošité v uniformách, a tak unikly zrakům těch, kteří by je chtěli po smrti obrat,“ podotýká Matouš Semerád.

„Objevili jsme také dva skleněné medailony s obrázkem Panny Marie. Z toho vyplývá, že v pruské armádě bojovali i katolíci, ačkoliv Prusko bylo protestantské. Po bitvách s Rakouskem v roce 1744 Prusové ovládli Slezsko, kde žili katolíci, a před sedmiletou válkou verbovali také tam,“ doplňuje Semerád.

Pohřebiště vydalo několik zachovalých zavíracích nožů, kožený balíček s mincemi a křesadlem či balíček s kulkou. Možná pro štěstí, jež ale jejího majitele minulo.

Velké množství kosterních pozůstatků z Břevnovského kláštera poskytlo obraz rovněž o věku a tělesné konstituci pruských vojáků. V hrobě číslo dva, jenž mají výzkumníci zatím nejvíc zdokumentovaný, leželi muži ve věku 20-30 let. „Ale z koster jsme poznali, že v bitvě u Štěrbohol či při obléhání Prahy přišli o život i sedmnáctiletí chlapci,“ říká Bortel.

Kostry z pohřebiště dokládají, že do pruské armády nerukovali mládenci malého vzrůstu. Průměrná výška usmrcených vojáků z dosud prozkoumané části byla 176 centimetrů. Nejmenší měřil 160 centimetrů, nejvyšší 192 centimetrů. To byl pravděpodobně granátník, tedy příslušník elitní jednotky složené z nejurostlejších mužů.

Z nalezených lebek lze také odvodit, jak mizerně muži v polovině 17. století pečovali o svůj chrup. Ve třiceti letech jim již scházelo mnoho zubů, početné jsou i kazy a paradentózy. Analýzy stabilních izotopů stroncia, dusíku, kyslíku a uhlíku z dobře zachovalých chrupů a jiných částí těl pomohou ke zjištění, co vojáci jedli. Dle nich se dá určit, z jakých oblastí pocházeli. Nebo jestli chodili do důstojnické školy.

„Dokážeme rozpoznat určité dědičné znaky a snad i odhalit, jestli třeba v bitvě nezahynuli dva bratři zařazení do stejné jednotky,“ vysvětluje Roman Bortel. Dle zubů se poznají také kuřáci, kteří celé dny žmoulali dýmky, a tak si typickým způsobem obrousili žvýkací plochy.

„V pohřebišti nás překvapil jedinec s dlouhou lebkou a širokou lopatkou, což jsou starobylé znaky, které se v novověké evropské společnosti vyskytují velice zřídka. Těžko však říci, jak se tenhle voják ocitl v pruské armádě. Takové a podobné nálezy teprve podrobíme dalším analýzám,“ nastiňuje záhadu Bortel.

Archeologové a antropologové pracovali na pohřebišti a v provizorních laboratořích v sýpce čtyři měsíce. „Loni jsme provedli za necelých sto pracovních dnů archeologický a antropologický výzkum více než tisíce ostatků, což asi představuje světový rekord,“ poznamenává Matouš Semerád.

Ostatky všech Prusů poputují do důstojného ossária. Pravděpodobně skončí v dřevěných truhličkách a jednou z variant je, že je vyrobí nějaké dřevařské učiliště. Zatím se ale neví, kde ossárium vznikne. Kromě jiného se uvažuje o jeho vybudování v části objektu za barokní sýpkou.