Boris Jelcin: Rebel a opilec, který v tento den stvořil Putina

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Boris Jelcin byl mužem mnoha tváří. V posledních dnech sovětského impéria zastínil odvahou a rozhodností Michaila Gorbačova a významně přispěl k pádu komunistické říše. Jako první prezident Ruska také ale přihlížel reformám, které zemi přivedly na pokraj krachu. A divoké privatizaci, z níž vzešla skupina mocných oligarchů. A za následníka si vybral Vladimira Putina. Stalo se tak 9. srpna 1999.

„Kroužit nad Shannonem“ se zejména v Irsku stalo populárním souslovím s jasným významem. V Česku bychom mohli volně přeložit jako „mít hodně upito“.

V roce 1994 se měl ruský prezident Boris Jelcin setkat s irským premiérem Albertem Reynoldsem. Ruské vládní letadlo ale nejprve nad letištěm v Shannonu asi hodinu kroužilo. Poté, co přece jen dosedlo, Jelcin nevystoupil. Člen ochranky pouze čekajícím politikům oznámil, že prezidentovi není dobře.

Ochranka odmítla i návrh irského premiéra, že tedy jen krátce Jelcina pozdraví na palubě letadla.

Jelcin později vysvětloval, že prostě usnul. Měl za sebou dlouhou cestu, vracel se z návštěvy Spojených států. Bodyguardi ho nevzbudili. Mrzí ho to a potrestal je.

Další verzi přinesl ve svých pamětech jeden z bodyguardů. Přišel s tvrzením, že Jelcin cestou z USA prodělal infarkt a jeho zdravotní stav byl vážný.

„Kroužení nad Shannonem“ ale připadalo většině pozorovatelů jako pravděpodobnější vysvětlení. Jelcinova záliba v alkoholu byla všeobecně známa.

„Lze ho připodobnit k ruské panence matrjošce. V panence odvážného bojovníka za demokracii je panenka hrdiny světového formátu, který brání svobodu proti neostalinistickým pučistům. A v ní je panenka opilce světového formátu,“ charakterizuje Jelcina britský novinář John Sweeney.

V ruských dějinách nic neobvyklého. Realitě v mnohém vzdálený heroismus zanořený do lahve vodky.

Chtěl vejít do dějin jako muž, který pohřbil 70 let sovětského komunismu. Zčásti uspěl. Ale bilance byla nakonec trpká.

Boris Jelcin oznámil rezignaci na konci roku 1999. Pro obyčejné Rusy to byla těžká a smutná zima. Volný trh už více či méně fungoval. A tak se pro mnohé stal vánoční stromeček luxusem, který si nemohli dovolit.

Volný trh po několika letech reforem komunistické ekonomiky. Na Sibiři jsou tisíce hektarů jedlových lesů, ale moskevskému vánočnímu trhu dominují stromky norské a dánské. Za ceny, které si mohou dovolit jen bohatí.

Smutné vánoce, smutný Nový rok. A nikoli první od roku 1991, kdy se Jelcin stal prezidentem.

„Pohřbívání komunismu“ mělo leckdy paradoxní podobu a výsledky. Za Jelcinovy vlády už ve vězení nebyli političtí vězni komunistického režimu. „Ale od doby Chruščova v 50. letech nebylo v hladem a tuberkulózou sužovaných trestaneckých táborech nikdy tolik vězňů. Mnozí tam navíc byli za drobné přečiny.“

Impérium se rozpadlo, lidé byli zmatení, frustrovaní, zchudlí, bezmocní. Sovětská armáda mohla mobilizovat přes 3 miliony vojáků a svět se jí bál. Ta ruská, nástupnická byla zhruba třetinová a svět se učil nebrat ji vážně.

A především: „Během Jelcinovy éry ohromně stoupla zločinnost a vražda se stala běžným způsobem řešení obchodních vztahů… Zemi ovládlo propojení zkorumpovaných úředníků, nemilosrdných vyděračů a parazitických obchodníků.“

Důležitou roli v tom všem – ostatně podobně jako v Česku – hrála privatizace.

„Vzestup oligarchů byl jedním z groteskních výsledků ruského přechodu ke kapitalismu – přechodu, který byl veden tak neobratně, že u mnoha Rusů vyvolal nostalgii po komunismu,“ shrnuje Andrew Mueller pro The Guardian. „Oligarchové byli nesmyslně bohatí v zemi, která byla většinově chudá. A navíc dávali svoje bohatství na odiv takovým způsobem, že američtí hip-hopeři proti nim vypadali jako chudí sektářští farmáři.“

Není divu, že oligarchové byli – a jsou - v Rusku populární „podobně jako chlapík, který by spálil svazek padesátilibrovek před vchodem do sirotčince.“

Rusko se ke kapitalismu podobně jako Československo, Česko vydalo cestou kuponové privatizace. Čekalo na ni asi 45 000 bývalých sovětských státních podniků.

Zpočátku měla privatizace masovou podporu. Idea, že každý občan se stane podílníkem v nově vznikajícím modelu soukromých firem, byla lákavá. Nicméně – podobně jako u nás – naprostá většina lidí, kteří vyfasovali svůj „kupon“, neměla dostatek informací, natož peněz na další investice.

V privatizaci se nakonec prosadili především manažeři privatizovaných firem. A často i nová vrstva podnikatelů: Bývalí veksláci, příbuzní politiků a vlivných úředníků, mafiáni…

Privatizace zrodila mocnou vrstvu superbohatých oligarchů, kteří ovládli nejdůležitější průmyslová odvětví. Většina populace zatím musela čelit dopadům inflace a nezaměstnanosti.

Oficiální ruské ekonomické statistiky uváděly, že mezi roky 1990-95 kleslo HDP v zemi o 50 %. Tedy víc než během světové ekonomické krize, která začala v roce 1929.

V roce 1998 dosáhla inflace 85% a reálné mzdy se snížily o třetinu.

Svoboda a demokracie? Mlhavé přísliby nemohly pro většinu lidí konkurovat frustraci a nostalgii.

A právě v té chvíli přichází na scénu Vladimir Putin.

Boris Jelcin měl vždy talent k dramatickým působivým vystoupením a gestům. Poslední den roku 1999 se mu ale povedl mimořádný kousek.

V přímém televizním přenosu, který veřejnost vnímala jako obvyklý novoroční pozdrav, oznámil svoji rezignaci. Národ byl v šoku. Ze zpětného pohledu se ale Jelcinovo rozhodnutí jeví jako mistrovský politický tah.

Ve druhém prezidentském období se už Jelcinova image bojovníka za demokracii rozplývala. Nahrazoval ho obraz chřadnoucího nemocného opilce propojeného s velkým byznysem, neschopného řídit ekonomické reformy a podezřelého z korupce.

Navíc obklopeného velmi zištnou, chamtivou rodinou, jejíž příslušníky vozil s velkou pompou na zahraniční cesty. „Jelcinova rodina se chovala jako vítězové v loterii… Jednou z prvních věcí, kterou udělali, bylo to, že zařízení prezidentského bytu Michaila Gorbačova odvezli na rodinnou chatu.“

V posledním prezidentském projevu poprosil obyvatele Ruska o odpuštění. Za to, „že nedokázal z šedé totalitní minulosti do zářivé bohaté a civilizované budoucnosti skočit jediným skokem.“

Jelcin také oznámil jméno svého nástupce. Vladimir Putin, v té době předseda vlády, měl až do prezidentské volby převzít roli výkonného prezidenta.

Byl to ještě nepříliš známý politik. Nebyl spojen se stíny Jelcinovy pozdní éry. S žádnou politickou špínou, s korupcí. Měl image praktického, energického muže.

U Rusů vzbuzoval naději jako nová tvář, která může vyřešit nahromaděné problémy – krize, korupce, válka v Čečensku…

Světoví lídři nevěděli, co si o něm myslet, teprve se ho snažili poznat.

Dokonalý moment překvapení. Nikdo z nejbližších Jelcinových politických souputníků by neměl velkou šanci prezidentské volby vyhrát. Putin dostal dostatek času na přípravu.

Jednou z prvních věcí, kterou v úřadě udělal, bylo, že zastavil vyšetřování Jelcina a jeho rodiny kvůli podezření z korupce. A poskytl Jelcinovi doživotní imunitu.

„Odcházím, udělal jsem, co jsem mohl,“ řekl Jelcin v posledním prezidentském projevu.

A odevzdal Rusko Putinovi.

Pozn. red.: Tento text byl poprvé publikován v březnu 2022. Vzhledem k tomu, že neztratil nic na své platnosti, jsme se rozhodli u příležitosti výročí předložit ho čtenářům znovu.