Článek
Na silnici u Srebrenice měli smrtelnou autonehodu dva srbští mladíci. Řada místních Bosňáků věří, že ji způsobili duchové. Duše lidí zmasakrovaných v roce 1995. Nikdo pochopitelně nezná detaily. Ale snad se řidiči něco zjevilo, vyděsilo ho tak, že ztratil kontrolu nad vozem… Pozor, to není znevažování srebrenické genocidy! Je to příklad, jak se Bosňáci vyrovnávají s jejím nesnesitelným dědictvím. A s pocitem, že byli a jsou bezmocní. A že spravedlnosti nebylo učiněno zadost.
V červenci 1995 zavraždili v Srebrenici srbští vojáci Republiky srbské pod velením Ratka Mladiče více než 8 tisíc bosňáckých mužů a chlapců. Mezinárodní soud to zvěrstvo později označil za genocidu. Tehdy to byla největší evropská masová vražda od konce druhé světové války.
Dnes v Srebrenici žije přibližně 7 tisíc obyvatel, asi pětkrát méně než před válkou. A žije tu víc Srbů než Bosňáků. V roce 2016 byl poprvé starostou zvolen Srb, Mladen Gjuričič. Odmítá, že by ve Srebrenici došlo k nějaké genocidě.
Srebrenica leží v Republice srbské, autonomní součásti Bosny a Hercegoviny.
Je to oblast převážně srbská. A úřadují tu srbští nacionalističtí starostové.
Možná se tu dá žít jen s pomocí duchů.
Duchové a vyrovnávání se s minulostí
Srbové chtěli svůj zločin pokud možno zahladit. Ne, není snadné dělat, že 8 tisíc lidí zmizelo jen tak a že nejsou žádné masové hroby. Ale snažili se.
Použili bagry a masové hroby rozhrabávali. Ostatky přemisťovali. Snažili se mást jakékoli pozdější vyšetřování.
Analýza DNA prokázala, že ostatky jedné z obětí se nacházely na pěti různých místech. Největší vzdálenost mezi nimi byla víc než 30 kilometrů. Ostatně: jde o největší projekt identifikace DNA obětí. Zatím jich bylo identifikováno zhruba 6 900.
Jak se chovají duše těl, která nebyla řádně pohřbena? A duše těl, která dosud nebyla nalezena?
Jistě, mnoho lidí – včetně autora tohoto textu – nevěří, že po smrti těla existuje samostatně nějaká duše. O to ale nyní nejde.
Slovinská profesorka etnografie Mirjam Mencej během výzkumu v Bosně zjistila, že „duchové“ hrají důležitou roli ve „vyrovnávání se s minulostí“.
„‚Duchařské příběhy‘ často poukazují na to, co bylo v minulosti skryto, zanedbáno, nevyřešeno nebo potlačeno. Duše mrtvých se stávají nástrojem, který obnovuje umlčenou společenskou paměť,“ píše Mirjam Mencej.
Mencej ve svém rozsáhlém výzkumu z let 2016–2019 zjistila, že mezi Bosňáky nejenom ze Srebrenice a okolí žijí především tři „duchařská vyprávění“:
Vyprávění o duších nepohřbených nebo špatně pohřbených těl. Vyprávění o duších těch, kdo jsou pohřbeni na památečním hřbitově obětí genocidy v Potočari. A vyprávění o zavražděném imámovi, který na troskách zničené mešity dál vyzývá muslimy k modlitbám.
Každé má trochu jinou funkci. Ale všechna dohromady jsou obranou proti srbskému popírání zločinů minulosti.
Duše ty zločiny neustále připomínají. A na rozdíl od živých lidí je nelze jednoduše zabít.
Duše toužící po klidu i odplatě
„Je to výsledek vazby mezi historickou skutečností – genocidou – a tradičním pojetím smrti,“ píše Mencej. „Mnoho obětí nebylo nalezeno a řádně pohřbeno. A to je podle tradice ‚špatná smrt‘. A ti, kdo zemřou násilně a nejsou pohřbeni, jsou zaklíněni mezi světy jako duchové. Trýzní živé a straší na místech, kde byla prolita jejich krev.“
Podle svědectví mnoha místních lidí se v lesích a v okolí budov, kde došlo k vraždám, ozývá křik, pláč, nářek. Lidé se tam bojí chodit. Bojí se i tu atmosféru popisovat.
Duchové jsou schopni historii i dotvářet do symbolického sdělení: v lese, kde byli zavražděni dospělí muži, lidé slyší dětský pláč.
Neboli: Srbové zmasakrovali bezbranné a nevinné.
Druhé vyprávění: Duše mrtvých pohřbených na hřbitově v Potočari nemusí bloudit mezi světy. A chtějí pomstu.
Srbští mladíci, kteří zemřeli při autonehodě, zastupují celý srbský národ. Národ viníků. Duchové nerozlišují, vina je kolektivní. Protože Bosňáci, kteří přežili, jsou bezmocní, jsou obklopeni nespravedlností a lží.
Někdo se jich musí zastat. A duše mrtvých se nevzdají, dokud bude na zemi vládnout nespravedlnost.
Podobně jako zavražděný imám, muslimský duchovní, který se zjevuje v troskách mešity a volá muslimy k modlitbě. Srbové mohou zavraždit jednoho duchovního, mohou zničit mešitu, ale nemohou v Bosně vykořenit islám.
Miriam Mencej shrnuje: „Bosňáci v Srebrenici i jinde v Srbské republice cítí, že nemají společenskou, politickou ani zákonnou moc. Jsou zoufalí.
Jejich jedinou možností je spolehnout se na své mrtvé, na neviditelnou armádu, která je ochrání před srbskými nepřáteli a jejich jménem vykoná pomstu.“
Dějiny Jugoslávie
Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikl společný stát všech Jihoslovanů, zpočátku jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od roku 1929 jako království Jugoslávie.
Od počátku to byl krajně nestabilní stát – jednotlivé jeho části měly ekonomicky velmi odlišnou úroveň, jednotlivé národy prošly různým kulturním vývojem a vedle sebe stála tři velká náboženství: katolické a pravoslavné křesťanství a islám.
Mapa Jugoslávie před 2. světovou válkou.
V roce 1929 nastolil král Alexandr I. diktaturu. Zakázal všechny politické strany a chtěl zemi centralizovat. Zavedl nové správní jednotky, které nerespektovaly historické a národnostní hranice. Dosáhl toho, že národnostní napětí v zemi rostlo.
Alexandr I. se stal obětí atentátu v roce 1934.
Alexandr I. Karađorđević se stal obětí atentátu připraveného ustašovci, zastřelili ho v otevřeném voze při návštěvě Marseille.
Na jaře roku 1941 obsadila Jugoslávii vojska Německa a jeho spojenců. Jugoslávie se rozpadla na několik celků.
Na území dnešního Chorvatska a Bosny vznikl nezávislý stát Chorvatsko. Zbylá území si mezi sebou dělily Německo, Maďarsko, Itálie a Bulharsko.
Chorvatští fašisté - ustašovci propagovali ideu Velkého Chorvatska. Během války zavraždili 300 tisíc Srbů. Mnozí z nich zahynuli v koncentračním táboře Jasenovac, spravovaném přímo ustašovci.
Ustašovské milice popravují vězně poblíž koncentračního tábora Jasenovac, mezi lety 1942–1943.
Předválečným protipólem ustašovců byli srbští četnici, hlásající ideu Velkého Srbska a usilující o asimilaci ostatních jugoslávských národů.
Během války se četnici postupně spojili s Němci a Italy i Chorvatským státem proti Titovým partyzánům. Fašismus byl pro ně menším zlem než komunismus. Podíleli se na etnických čistkách, zejména v Bosně.
Po konci 2. světové války tak při vzniku nové federativní Jugoslávie už nebylo možno mluvit o národnostním napětí. Panovala zde čirá nenávist a touha po odplatě.
Nenávist a touha po odplatě, které dostaly volný průchod po rozpadu sovětského impéria.
Jugoslávie v podobě socialistické federativní republiky (1963–1991).
Kdo ví, jak to bylo?
„Naše média tvrdí něco a Hlas Ameriky a BBC zase něco úplně jiného. Podle mě je to provokace,“ říká v televizní reportáži muž z Vladivostoku. Takže kdo ví, jak to vlastně bylo?
Ten muž nemluví o Srebrenici. Mluví o jiné masové vraždě. O masakru civilistů v Buči u Kyjeva v průběhu ruského útoku na Ukrajinu v roce 2022. Ale model toho uvažování je stále stejný:
Jedni říkají to, druzí ono. Je to mocenská hra. Média jsou prolhaná, tak komu věřit? Člověk se musí nakonec spolehnout na svůj vlastní zdravý rozum. A ten mu říká: „Je to fake, je to podvrh.“
Těla zavražděných civilistů a masové hroby v Buči ve skutečnosti neexistují. Jsou to herci naaranžovaní západními tajnými službami. Je to jen průhledná snaha zdiskreditovat Rusko.
„Kdo ví, jak to bylo?“ Může to být výraz filosofické pochybnosti, neochota přijímat neověřené informace.
A stále častěji je to přímo zhoubná poloha líného myšlení v informační době – informace není třeba ověřovat z více zdrojů. Stačí, když ty „oficiální“ zpochybní třeba nějaký post na sociálních sítích. Nebo výrok samozvaného znalce. Tajnými službami placeného „influencera“.
„Kdo ví, jak to bylo?“
Nemocnice zaplněné pacienty s covidem jsou smyšlenka. Počty zemřelých s covidem jsou konstrukce firem, které prodávají vakcíny. Mrtvé civilisty v Buči do ulic naaranžovali.
Na Měsíci Američané samozřejmě nebyli.
A Srebrenica?
Rozpad Jugoslávie a Srebrenica
Jugoslávie se rozpadla během několika válečných konfliktů. Nejkratší a nejméně krvavá byla válka ve Slovinsku v roce 1991.
Ve válkách v Chorvatsku, Bosně a Kosovu zemřely desítky tisíc vojáků i civilistů.
Před začátkem války v roce 1992 žilo v Bosně 44 % převážně muslimských Bosňáků, 32,5 % převážně pravoslavných Srbů a 17 % převážně katolických Chorvatů.
Hlavní boje se odehrávaly mezi Bosňáky a Srby, ale v některých fázích války bojoval „každý s každým“. I spojenectví Bosňáků a Chorvatů bylo křehké a dočasné. Válku provázela nebývalá krutost – rabování, mučení, znásilňování, etnické čistky.
Bosenští Srbové odmítli vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii. Vyhlásili vlastní Republiku srbskou.
Srebrenica se stala od začátku války útočištěm Bosňáků na území Republiky srbské. Utíkaly sem tisíce lidí z okolních dobytých vesnic a měst. Podle odhadů žilo v Srebrenici a blízkém okolí před masakrem až 60 tisíc lidí.
Srebrenica na mapě Bosny a Hercegoviny.
Srebrenica byla i zázemím pro výpady Bosňáků proti srbským vojákům. Důležitým strategickým místem.
OSN vyhlásila Srebrenici za „bezpečnou zónu“ a rozmístila zde kanadské a nizozemské vojáky. Vojskům Republiky srbské to nezabránilo v obléhání města a stupňování tlaku.
Prezident Republiky srbské, Radovan Karadžič vydal direktivu, podle které měla vojska „vytvořit pro obyvatele Srebrenice nesnesitelnou situaci totální nejistoty, bez naděje na další přežití či život“.
11. července 1995 vstoupili vojáci Republiky srbské do Srebrenice. Mučili a znásilňovali starce a ženy. A během týdne zavraždili přes 8 tisíc mužů a chlapců.
Vojáci OSN nebyli schopni postavit se na odpor.
Další tisíce lidí zahynuly při pokusu utéct ze Srebrenice přes hory do 50 kilometrů vzdálené Tuzly.
Ostatky bosenských mužů na dně hromadného hrobu objeveného v červnu 1996 u Srebrenice.
Po válce vznikla Bosna a Hercegovina jako nezávislý stát. Tvoří ji dvě autonomní jednotky: Federace Bosna a Hercegovina a Republika srbská. Složité vnitřní uspořádání doplňuje ještě samosprávný region Brčko.
Tak koho tam pohřbili?
Srebrenický starosta Mladen Gjuričič nepopírá, že v Srebrenici byli zavražděni Bosňáci. Zdůrazňuje ale, že oběti byly na obou stranách. A pokud jde o genocidu a mezinárodní tribunál?
„Všechny ty soudy byly zaujaté proti Srbsku,“ říká starosta Srebrenice. Za celou dobu, co je ve funkci, nebyl ani jednou u památníku genocidy. Ten je pět minut jízdy od radnice.
Památník a hřbitov pro oběti srebrenického masakru v Potočari.
Jeho postoj více méně souzní s názory většiny srbských nacionalistů – ano, k něčemu v Srebrenici došlo, ale byla válka, lidé umírali. Západní mocnosti, média a neziskovky přehánějí, jednostranně zdůrazňují utrpení Bosňáků, aby zdiskreditovaly Srbsko. A naopak podhodnocují srbské válečné oběti.
V reportáži časopisu The Atlantic Srbové ze Srebrenice zpochybňují genocidu rozmanitým způsobem: na oficiálním hřbitově v Potočari je pohřbeno také mnoho Srbů. Na náhrobcích jsou jména mnoha lidí, kteří žijí. Vzpomínky na genocidu jsou zcela v režii západních mocností. Neziskovky platí lidem, aby na výročí přišli k památníku. Je to provokace proti Srbům.
A jsou tam pohřbeni i lidé, kteří zahynuli během tajfunu Haiyan na Filipinách v roce 2013.
Ta čísla prostě nesedí. 8 tisíc Bosňáků tady nikdo nezabil, tak to Západ honí, kde se dá. Analýzy DNA? Ale prosím vás! Psát si můžou, co chtějí!
Nejvyšší politický představitel Republiky srbské, Milorad Dodik shrnuje: „Srebrenica je zfabrikovaný mýtus.“
Duchové do škol!
Když dojde na „národní témata“, jsou v bosenských školách žáci rozděleni do různých tříd. Bosňácké učebnice genocidu připomínají, srbské nikoli.
Ředitel srebrenické základní školy Dragi Jovanovič říká, že učitelé se tématu zcela vyhýbají. „I když sedíme mezi dospělými, snažíme se těm věcem vyhnout… Nechceme lidi zraňovat. A pokud budete děti o těchto věcech učit, nemůžete se zraňování vyhnout.“
A jak tedy odpoví na otázku žáka, kterého bude zajímat, proč je na okraji města tak velký hřbitov? „Takovou otázku jsem nikdy nedostal,“ říká ředitel školy.
Lidé věří konspiracím o tajfunu Haiyan. Politici překrucují a lžou. Školy mlčí.
Dá se to zvládnout bez duchů?
Pozn. red.: Tento text byl poprvé publikován v červenci 2022. Vzhledem k tomu, že neztratil nic na své platnosti, jsme se rozhodli u příležitosti výročí Srebrenického masakru předložit ho čtenářům znovu.
