Během válek zmizely z českých kostelů tisíce zvonů. Teď se do nich vracejí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V kostele svatého Jakuba ve středočeské Hostivici bimbaly v historii tři zvony, později dokonce čtyři. Dnes tu však visí jen dva malé. Prostor pro původní dva velké zvony je už desítky let prázdný. Nemusí to ale dlouho trvat a tyto dva zvony se do zdejší kostelní věže opět vrátí. Jako svůj cíl si to dal místní spolek Hostivické zvony.

Hostivice rozhodně nejsou jedinou obcí v zemi, která usiluje o to, aby se z kostelní věže znovu rozezvučela původní sestava zvonů. V poslední době má o návrat zvonů zájem více radnic a některým se to už podařilo. Také osudy této nedílné součásti chrámů jsou si hodně podobné: zvony totiž představují ideální materiál pro zbrojní průmysl, proto jich za první a druhé světové zmizely z kostelů a zvonic tisíce. Většina nenávratně.

A nešlo jen o války ve 20. století. Například ve zmiňované Hostivici u Prahy přišel tamní kostel o svou „zvukovou chloubu“ poprvé už za třicetileté války – císařští vojáci zabavili všechny tři zvony v roce 1639. Nové, které byly postupně pořízeny až po desítkách let, pro změnu zničil požár na konci 18. století. Další tři nové zvony vytáhli na místní věž v roce 1802, ale za první světové války, v roce 1917, zrekvírovala velký a prostřední zvon vojenská správa.

Tři nové zvony byly zakoupeny ze sbírky farníků v roce 1924, ovšem na svém místě vydržely jen do března 1942, kdy je všechny zrekvírovali němečtí okupanti pro potřeby válečného průmyslu. Ušetřili jen nejmenší zvon zvaný umíráček (oznamoval smrt – pozn. aut.), který jako jediný přežil i první světovou válku. Jenže při ostřelování Hostivice v květnu 1945 za Pražského povstání byl i on rozstřelen.

Z jeho střepin a dalšího materiálu byl v roce 1946 odlitý nový zvon a o čtyři roky později ho doplnil ještě jeden malý. Zrekvírované zvony se nikdy nevrátily. Spolek Hostivické zvony proto nyní usiluje o výrobu nových dvou. Zatím se mu podařilo získat na darech od firem, institucí i jednotlivých občanů několik stovek tisíc, v ideálním případě je ale potřeba 2,5 milionu korun.

Iniciátorem a předsedou sdružení je hostivický podnikatel Vladimír Burger. Jeho přímí i vzdálení příbuzní byli hlavními donátory tří nových meziválečných zvonů, které byly ulity před sto lety, i malého zvonku z roku 1950. Když se seženou peníze, nové zvony by měl vyrobit Petr Rudolf Manoušek, pokračovatel slavného zvonařského rodu, jehož historie je stará více než 120 let.

Zvonařskou tradici založil Rudolf Manoušek starší na počátku 20. století, na jeho práci pak navázal jeho syn Rudolf mladší a posléze vnuk Petr Rudolf. Jejich zvony slouží prakticky po celém světě, odlili a zrestaurovali jich už tisíce.

Dílna Manoušek opravovala také například zvonkohru v pražské Loretě nebo největší český zvon Zikmund v katedrále svatého Víta v Praze. Podílela se i na výrobě největšího výkyvného zvonu na světě, který visí v japonském městě Gotemba a váží více než 36 tun.

A má svou stopu i v Hostivici. V roce 1946 dílna Rudolfa Manouška mladšího nejprve vyrobila nový zvon pojmenovaný po svatém Václavovi a v roce 1950 přidala i nový zvonek.

„Vždycky je pro mě milé, když narazím na několik zachovalých zvonů mého dědy, které shodou okolností přežily válečné rekvizice, nebo právě na zvony mého tatínka. Případně když se dostanu na místo, k němuž jsou aspoň dokumenty o tom, že zvony odléval právě otec. A když vidím, že je obnova zvonů srdeční záležitostí, jako právě v Hostivici, rád takovou zakázku přijmu,“ řekl Seznam Zprávám zatím nejmladší pokračovatel rodinné tradice Petr Rudolf Manoušek.

K původním hostivickým zvonům se nedochovaly žádné fotografie, ale jen listiny – například kolaudační protokol a další dokumenty. „Také kvůli tomu nepůjde o pořizování nových zvonů, ale o jejich obnovu, i když samozřejmě nemůžeme například vytvořit kopii původní výtvarné výzdoby,“ uvedl Manoušek.

Nedávno však jeho firma například montovala zvon v Olešnici na Moravě. „Mají tam dva tátovy zvony z roku 1948. Měli dostat ještě třetí, ale na ten už nedošlo, vrátil se až letos. Dokonce se mi podařilo v rodinném archivu najít podobu formy na ornament, který na dvou předchozích zvonech otec použil, takže jsem ji mohl vyrobit i na ten třetí,“ dodal Petr Rudolf Manoušek.

Právě on rovněž odlil repliky dvou zvonů pro středočeskou obec Kostelní Lhota u Nymburka, které mají obdobný osud jako ty hostivické: poprvé byly zrekvírované v roce 1917 a podruhé v roce 1942. Autorem těch posledních byl Rudolf Manoušek starší.

Na ulití a návrat dvou zvonů použila kostelnělhotská radnice část z peněz, které získala díky předloňskému prvenství v tradiční soutěži Vesnice roku. Letos na jaře se zvony vrátily na místo. Zdejší zastupitelka Šárka Horáková, která obnovu zvonů iniciovala, jim popřála dlouhý život, aby v Kostelní Lhotě „zněly tisíc let“.

Pro Petra Rudolfa Manouška bylo samozřejmé, že se vydal ve stejných zvonařských šlépějích jako jeho děda a táta.

„Můj otec měl zvonařskou dílnu v České u Brna, ale v roce 1948 mu ji znárodnili. Novou dílnu si založil v pražské Zbraslavi až v roce 1967, když mi bylo deset let. Představte si kluka, který mohl stát u tavící pece s otevřeným ohněm. Bylo to pro mě tak atraktivní řemeslo, že jsem vůbec neuvažoval o něčem jiném,“ uvedl Manoušek.

Jen ho mrzí, že nezažil ještě svého dědečka. „Umřel šest let před mým narozením. Rád bych ho osobně poznal,“ posteskl si zvonař.

V roce 2002 ovšem Zbraslav zasáhla katastrofální povodeň, od té doby Manoušek pracuje v Nizozemsku. „Dílna stojí v záplavové oblasti, nedostanu na ni pojištění a bez něho nezískám souhlas k obnově dílny. Vyslechl jsem si hodně slibů od úřadů, ministerstva kultury a arcibiskupství, ale nakonec mi nepomohl nikdo. Jediným, kdo mi podal pomocnou ruku, byli kolegové z holandské zvonárny, tedy od konkurence. Doslova mi přinesli klíče od své dílny,“ řekl Petr Rudolf Manoušek.

Myslel si, že to je jenom dočasné. „Ale trvá to už dvaadvacet let,“ konstatoval Manoušek. Ve zbraslavské dílně proto aspoň vybudoval rodinné muzeum. Ani v holandském „exilu“ si ale nemůže stěžovat na nedostatek práce. „Vždycky jsem měl zakázky minimálně na dva roky dopředu. Nikdy jsem nepocítil, co to je nouze o práci,“ poznamenal.

„K vesnici zkrátka zvon neodmyslitelně patří. Byl a je její součástí. Obyvatelé k nim (zvonům) mají specifický vztah, protože je slyšeli a slyší celý život. Jsou nejen hudebním nástrojem, ale také sdělovacím prostředkem,“ řekl v rozhovoru pro časopis Vesnice & styl muzejník, památkář a kampanolog Petr Vácha, který se zvony zabývá od roku 1978.

Jejich původní význam byl svolávat k modlitbám, k bohoslužbám. Vedle toho členily denní čas na ráno, poledne a večer. Upozorňovaly ale také na různá nebezpečí, především na požáry.

V průběhu staletí se jejich podoba měnila. Na evropském kontinentu měly nejstarší zvony tvar přilbice, ty románské zase získaly tvar pleteného slaměného včelího úlu. Ve 12. století se vyráběly zvony ve tvaru homole cukru, byly vysoké a nahoře hodně štíhlé. Ve 13. a 14. století se ustálila současná podoba.

Nejstarší český zvon byl objeven poměrně nedávno: ve Zdíkovci na Prachaticku při dokumentaci zvonů v jižních Čechách. „Pochází ze 13. století, pravděpodobně ho odlili v Rakousku nebo Německu, má právě tvar homole cukru a je dosud funkční. Zajímavé je, že celou dobu visel ve věži kostela, dokonce je zaznamenán v soupisu starých památek. Jen se myslelo, že byl za války zrekvírovaný. Zkrátka se o něm nevědělo,“ řekl Vácha.

Přesná evidence, kolik zvonů se v Čechách a na Moravě nachází, neexistuje. Kapacita v kostelích či zvonicích a zvoničkách je okolo pětadvaceti tisíc, ale kolik jich je doopravdy, nikdo neví. Právě i kvůli armádním rekvizicím. V první světové válce bylo zabaveno devět až deset tisíc zvonů, ve druhé mezi třinácti až čtrnácti tisíci, po osvobození se jich vrátila jen menší část.

Vedle Petra Rudoulfa Manouška funguje v Česku ještě několik zvonařství, například třetí ženská generace Dytrychových v Brodku u Přerova. „Práce mají rozhodně dost. V poslední době je o navracení zvonů poměrně velký zájem,“ řekl kampanolog Petr Vácha. „V Čechách jsou zvonice po válečných rekvizicích stále poměrně prázdné, na Moravě se sice provedla poměrně větší obnova, ale jak v kterém regionu,“ upřesnil Vácha.