Komunisté z něj dělali lidového hitmakera. Smetanova hudba to ustála

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Smetanova hudba byla denním chlebem. Když nebylo v divadle co hrát, tak se dala Hubička, protože ji všichni tak nějak uměli… Tím věci potom ale zevšední,“ shrnul jeden z problémů operní režisér Jiří Nekvasil. Vystihl to přesně.

Mnoho lidí, kteří vnímali operu už před listopadem 1989, má typickou zkušenost. Mají před očima více méně trapné výjevy z řady Smetanových oper, na prvním místě z Prodané nevěsty. Geniální komická opera? Ó nikoli, spíš parodie cimrmanovského střihu. Každý to tak nějak uměl, každý to tak nějak znal. A bylo to lidové. A odbyté.

A navíc jsou tu fanfáry z Libuše. Za jejich zvuku přichází prezident republiky. Ano, za jejich zvuku přicházel 29. května 1975 i nově zvolený prezident Gustáv Husák.

Je to paradox. Smetana jako zakladatel české národní opery, moderní opery, která nepodlézá pokleslému lidovému vkusu, musí bojovat s cejchem komunistického operního „hitmakera“.

A je to paradox dvojnásobný, protože podobná věc provázela Smetanovo dílo už krátce po jeho smrti – tehdy jeho hudbu banalizovalo Národní divadlo. Vytvářelo obraz „lidového písničkáře“, autora srozumitelné hudby, který dokáže divadlo vyprodat a lid nadchnout.

Nebudeme tady na Smetanu vzpomínat školským způsobem ani z pohledu odborné muzikologie. Stručně nastíníme některé motivy, které jsou důležité pro vnímání Smetanovy hudby a osobnosti za jeho života i po smrti.

Hudební skladatel, teoretik a vizionář Richard Wagner významně ovlivnil umělecký svět druhé poloviny 19. století. Dopad jeho díla a myšlenek v českém prostředí byl ovšem silný mimořádně.

Ze dvou základních důvodů. Úředním jazykem tu byla němčina, a tak bylo Wagnerovo dílo přístupné široké veřejnosti. A za druhé právě vznikala představa o podobě české národní hudby, o charakteru národní opery. Česká opera neměla žádnou ustálenou tradici, a tak tu Wagnerovy myšlenky a kompozice působily jinak a silněji než třeba v Itálii nebo ve Francii.

Od 60. let 19. století se v českém intelektuálním a uměleckém prostředí začaly vyhraňovat dva ostře polemizující tábory – „wagneriánci“ a jejich oponenti. A v centru těchto polemik byla osobnost a hudba Bedřicha Smetany. Nikoli proto, že by se Smetana k některému z těchto táborů hlásil. Byl ale tou dobou už vůdčí postavou české národní opery.

A tak spor o její podobu byl nutně také přemýšlením o tom, „jak komponuje Smetana?“ a „jak by měl komponovat?“, „je blízký Wagnerovi?“ nebo „vychází z české tradiční hudebnosti a lidové písně?“.

Hlavní postavou „wagneriánců“ byl teoretik hudby a znalec umění Otakar Hostinský. Wagnerův převrat v kompozici opery považoval za jedinou možnou cestu do budoucna, za objektivní pokrok. Wagner podle něj osvobodil operu od konzervativní italské „árijní“ tradice a vytvořil z ní mohutné hudební drama. Pokud chce Smetana opravdu stvořit moderní národní operu, musí sdílet Wagnerovy myšlenky. Nejde o jazyk, o to, že Wagner je Němec. Ale o to, zda česká opera bude moderní nebo bude stát na vedlejší koleji.

Výrazným oponentem Hostinského byl kritik František Pivoda. Svoji zkušenost s Wagnerovou hudbou popsal jako velké zklamání. Očekával cosi monumentálního, ale dostalo se mu jen čehosi nesrozumitelného a nepřehledného. Pivoda reprezentoval vkus významné části české odborné i laické veřejnosti: Lidé chtějí hudbě rozumět, mají rádi jednoduchou líbivou melodii vycházející z lidových písniček.

A co tedy Smetana? Je to „wagneriánec“? Nebo je „náš, lidový“?

Bedřich Smetana se sílícím tlakem obou táborů nenechal přimět k ústupkům ze svých vlastních představ o hudbě a opeře. Nehlásil se k Wagnerovi. A měl i psychologickou výhodu v tom, že ho neměl rád jako osobnost. Nikdy se s ním nesetkal, protože ho podle zpráv od přátel a známých považoval za hrubého a nesnášenlivého člověka.

Na druhou stranu Smetana odmítal, že jeho opera Prodaná nevěsta je naplněním ideje české národní opery. Ani „wagneriánec“, ani „lidový písničkář“. V dopise dirigentovi Adolfu Čechovi v roce 1882 Smetana napsal:

„Každá opera moje je jiná. Já nepadělám slovutného autora žádného. Já se jen obdivuji velikosti jejich a vše přijímám pro sebe, co mám za dobré a krásné a především pravdivé v umění… Někdo si myslí, že zavádím wagnerismus. Mám dost co dělat se smetanismem. Jen když ten sloh je poctivej!“

Hudební kritici potvrzují, že Smetana se v dopise nevychloubal, že opravdu je „každá jeho opera jiná“ a že i v tom spočívá jeho vklad do vzniku české národní hudby.

Na závěr se k tomu vrátíme.

Zdeněk Nejedlý (1878–1962) byl v době svého mládí a částečně i za první republiky podnětný intelektuál. Filozofii studoval u Masaryka, historii u Golla, hudební vědu u Hostinského. Byl obdivovatelem a znalcem Smetany. Patřil k levici, ale dlouho se nehlásil přímo ke komunistům a zůstával blízký i Masarykovi.

Po druhé světové válce a zejména po roce 1948 se stal jedním z hlavních komunistických ideologů na poli vzdělávání a umění. A velkou měrou přispěl k tomu, že Bedřich Smetana se stal novým komunistickým kultem. Používaným ještě navíc jako zbraň proti „nelidovým“ autorům, jakými se stali Leoš Janáček nebo Bohuslav Martinů.

Nejedlý už v roce 1924 o Smetanovi řekl: „Mistr pochopil sociální všelidský obsah češství.“ A odtud byl už jen krůček k poválečnému komunistickému dovysvětlení: Mistr ve své hudbě oslavil přirozenou revolučnost a demokratičnost českého lidu. Byl pokračovatelem husitů.

Exaktně to v roce 1951 zformuloval Svaz československých skladatelů. Za hlavní úkol soudobé hudby považoval tvorbu masové písně, která měla vycházet „z bojové tradice husitského zpěvu a z revolučně demokratického odkazu Smetanova“.

Cílem bylo, „aby neporazitelná armáda míru zpívala nové mohutné chorály, po kterých mrazí v zádech všem žoldákům reakce. Vždyť i vojska všemocných papežů a císařů utíkala za husitských válek před naší písní.“

Bedřich Smetana byl oslavován jako národní hrdina, jako osobnost, která „nám vyrůstá do podoby umělce budovatele, jenž svůj boj o národní hudbu vede nejdůsledněji a nakonec jej i za cenu nesmírných osobních obětí vyhrává“.

Druhý sjezd Československého svazu skladatelů dokonce vyhlásil „Smetanovskou pětiletku“. Jejím cílem bylo „naprosté zpřístupnění a zlidovění díla Smetanova“. Klement Gottwald k tomu říkal: „Smetana jako žádný náš jiný umělec vyslovil naše pokrokové národní ideály a tužby a jeho hudba zní v souzvuku s naším dnešním národním snažením.“

Tohle bylo smrtící objetí pro Smetanovu hudbu. Byl z něj husita, budovatel, postrach reakce, v podstatě kandidát KSČ.

A nemohl se ohradit.

Muzikoložka Marta Ottlová potvrzuje, že Smetanu nelze jednoduše přiřadit k národovcům ani „wagneriáncům“. A že opravdu každá jeho opera je jiná. Smetana chtěl vznikajícímu konceptu české národní opery nabídnout rozmanitost rysů, řešení a žánrů, pestrost.

Souhlasí s ní i operní režisér Jiří Nekvasil: „Velice zajímavé a důležité je: Každá ze Smetanových oper je úplně jiná, hudebně, hudební dramaturgií i volbou námětu.“

Braniboři v Čechách – velké historické operní plátno. Prodaná nevěsta – žádná lidová taškařice, jedna z nejlepších světových komických oper. Dalibor – drama, které je ze Smetanova díla nejvíc inspirováno Wagnerem. Libuše – speciální skladba pro slavnostní příležitosti. Dvě vdovy – naprosto originální salonní komedie, která ve světě neměla obdobu. Hubička a Tajemství – příběhy z vesnice a maloměsta řešící upřímnost citů. A Smetanovo dílo završuje vizionářská Čertova stěna, která otevírá dveře k hudbě 20. století…

A to jsme ani nezmínili Mou vlast a další skladby.

Chtěli si ho přivlastnit. Karikovali ho, banalizovali, zkreslovali… Národovec? Wagneriánec? Husita a lidový pokrokář? Protokomunista?

Je to skoro k nevíře, ale hudba Bedřicha Smetany to přežila.