Článek
Diskuse o smyslu atentátu na Reinharda Heydricha ani po osmdesáti letech nekončí. A mají i novou, zcela současnou inspiraci. Ale pozor: Byl to vůbec „atentát“? A byl „spáchán“? A pokud to atentát nebyl, pak co tedy? A jak k tomu došlo? A platí, že „vražda na tyranovi není zločinem“? K „atentátu“ došlo 27. května 1942 v Praze.
„Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranovi není zločinem.“ Jedna z nejslavnějších vět z českých filmů. Vztahuje se k atentátu na Reinharda Heydricha. Vyzývá k nepodrobení se zlu. Nepropadnutí strachu.
Později připomeneme reálný předobraz filmové postavy gymnaziálního profesora Málka. Nejprve ale naléhavější věci.
Platí ta slavná věta? Vydrží zkoušku nejenom „vyššího principu mravního“, ale i mezinárodního práva nebo reálné politiky? A je žádoucí „spáchat atentát“ na ruského prezidenta Vladimira Putina?
Takto k odstranění ruského vůdce v duchu tradice „tyrannicide“ vyzval před časem například americký senátor Lindsay Graham: „Žije v Rusku nějaký Brutus? Najde se tu nějaký úspěšnější plukovník Stauffenberg? Jediná cesta, jak to celé ukončit, je, aby někdo toho chlapa zlikvidoval. Udělali byste své vlasti – a celému světu – velkou službu.“
Historik a politolog Shannon Brincat ale soudí, že věc není tak jednoduchá. Ukazuje, že se argumenty pro a proti „vraždě tyrana“ během staletí měnily. A domnívá se, že dnes nelze jednoznačně rozhodnout, zda by atentát byl v souladu s mezinárodním právem. Pokud by tedy domácím odbojářům pomáhal někdo ze zahraničí.
Podle Brincata ani téměř 2400 let poté, co diskusi klasicky otevřel řecký filosof Platón, nemáme jasnou odpověď. „Vražda tyrana“ je morálně problematická, legálně je to velmi složité téma a politicky je pochybná.
Výsledek odstranění „tyrana“ je totiž nepředvídatelný. V Iráku otevřel cestu k teroru Islámského státu. V Libyii vedl k rozpadu státu.
A samozřejmě není vyloučeno, že se objeví ještě horší tyran a mezinárodní napětí bude eskalovat, včetně snahy o odvetu. Žádný politický lídr si nebude jistý, zda se nestane obětí atentátu. Bude to pak lepší a bezpečnější svět?
Filosofové, historici, politici diskutují o vraždě tyrana přes 2000 let. Není divu, že u nás jsme za osm desítek let také nedospěli k jednoznačné odpovědi.
Atentát?
„V úvodu jsem záměrně použil dva termíny, se kterými vnitřně nesouhlasím,“ říká moderátor Vladimír Kučera v pořadu Historie.cs , který se věnoval atentátu na Heydricha. „Jsou to slova ‚atentát‘ a ‚spáchat‘ “.
Kučera vysvětluje, že podle něj šlo o legitimní vojenskou akci a slovo „atentát“ ji může problematizovat. A slovo „spáchat“ zase evokuje, že došlo ke zločinu, ale tato akce rozhodně zločinem nebyla.
Historik Michal Burian doplňuje, že sousloví „spáchat atentát“ v souvislosti se zabitím Heydricha má původ v nacistické propagandě. V českém prostředí se ale natolik vžil, že ho mnozí publicisté používají dodnes.
„Občas jako bychom opravdu žili zase v roce 1942,“ shrnuje historik Vojtěch Šustek. Mýty nacistické propagandy žijí dodnes v jazyku našich médií a slovníku běžných lidí, laiků. A nejde jen o pojem „atentát“.
Jde o zažité teze, že jsme národ zbabělců a udavačů, který se nedokáže postavit okupační moci. Že atentát neměl smysl. Že byl vyvážen příliš mnoha životy nevinných lidí.
Co jsou „kulturní války“ o slovník dějepisu? A co snaha o realistický pohled na moderní dějiny? O očištění dějin od nánosů nacistické i komunistické propagandy.
A lze to udělat, aniž bychom do tématu vnášeli nějakou propagandu současnou?
Operace Anthropoid: historické fotografie z knihy Jaroslava Čvančary
Atentát a kulturní války
„Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!,“ zakřičeli parašutisté na německé vojáky z krypty kostela v Resslově ulici. V té chvíli zbyli už jen čtyři. A kostel byl obklíčen zhruba osmi stovkami vojáků.
Jeden z parašutistů byl Slovák, tři zbylí pocházeli z Moravy. Přibývá kritiků: Jací „Češi“?
To je typický příklad „kulturní války“. Parašutisté podle svědků ta slova opravdu vyslovili. A to, že Josef Gabčík byl Slovák, nikdo nezpochybňuje.
Nad touto epizodou sporů je možné mávnout rukou.
Ale co „atentát“? Podle historika Eduarda Stehlíka se i tento pojem může stát předmětem „kulturní války“. Stehlík použití termínu „atentát“ obhajuje.
Výbuchy na frekventovaných tržištích, exploze v autobusech, vlacích, či vagónech metra. Náš současný svět je přesycen atentáty. Jde však skutečně o atentáty?
Problém totiž vidí z opačné perspektivy: Nejde o to, že by slovo „atentát“ evokovalo nelegální zločinnou akci. Nýbrž o to, že dnes je ten termín obecně používán nesprávně.
„Výbuchy na frekventovaných tržištích, exploze v autobusech, vlacích, či vagónech metra. Náš současný svět je přesycen atentáty. Jde však skutečně o atentáty? Nepoužíváme onen, kdysi tak jasně specifikovaný pojem, nesprávně?“ ptá se Stehlík.
A dodává: „Otevřeme-li kteroukoliv z renomovaných encyklopedií, dozvíme se, že ‚atentát je útokem na život známé osobnosti vedený povětšinou z politických příčin‘.“
A v tomto smyslu není třeba použití termínu atentát revidovat v souvislosti se zabitím Reinharda Heydricha.
Stehlík shrnuje: „Snahu nenazývat atentát na Heydricha atentátem proto chápu jako určitou nešťastnou snahu dobrat se co nejkorektnějšího označení této akce bez ohledu na to, jaký je původní význam slova atentát… Možná slyším trávu růst, ale nerad bych se dočkal doby, kdy bude v rámci přehnané korektnosti slovo atentát v již vydaných publikacích, románech, filmech a odborných studiích nahrazováno jakýmsi uměle vytvořeným souslovím, a až budou jednou v televizi dávat mimořádný Sequensův film ‚Atentát‘, který přejmenují na ‚Vojenský útok‘.“
Není snadné se v tom vyznat: Jaká propaganda tu diktuje termíny? Ta z roku 1942? Nebo ta z 21. století?
Mělo to smysl I?
„Kulturní války“ nemá smysl podceňovat, mohou se nepozorovaně prolnout s naším porozuměním historii. Pro většinu laiků je nicméně s atentátem na Heydricha spojena jiná, podstatnější otázka: Měl atentát smysl? Stálo to za to?
A ani tady se nedostáváme na půdu snadných, jednoznačných odpovědí.
Už víme, že historik Vojtěch Šustek se domnívá, že nacistická propaganda doznívá ještě v naší současnosti. „Až do té doby neměla v historii českých zemí obdoby, a ani s odstupem pětasedmdesáti let nejsou její metody překonané,“ charakterizuje tehdejší propagandu Šustek.
A oč nacistům šlo? Zastrašit národ. Přimět lidi, aby udávali. A také aby uvěřili, že atentát byl krvavým zločinem, který ohrozil životy mnoha nevinných lidí i samotnou existenci českého národa.
Tuto interpretaci atentátu částečně převzala i komunistická propaganda. Ta neměla pochopení pro zásluhy exilové vlády, prezidenta Beneše, západního odboje. Zdůrazňovala spíše oběti „heydrichiády“ než význam atentátu.
Měl smysl jedině z hlediska mravního, jinak ale život jednoho vraha nestojí za životy tolika vynikajících lidí. Heydrich by bez debat skončil v Norimberku na šibenici a zhoupnul by se rovnou do pekla. Kdybych o tom rozhodoval já, rozkaz k atentátu bych nedal.
Takže dnes jsme konečně dospěli k objektivnímu, od propagandy očištěnému pohledu na atentát? Byla to jedna z nejvýznamnějších událostí moderních československých dějin. Měla zásadní význam pro budoucnost národa. O jejím smyslu nelze pochybovat.
Ne, není to tak jednoduché.
Generál Miroslav Kácha pracoval v odboji proti nacistům. Za komunistů byl vězněn 11 let. Původně dostal za velezradu dokonce trest smrti. Těžko ho podezírat ze sympatií k nacistické nebo komunistické propagandě.
Kácha o atentátu říká: „Měl smysl jedině z hlediska mravního, jinak ale život jednoho vraha nestojí za životy tolika vynikajících lidí. Heydrich by bez debat skončil v Norimberku na šibenici a zhoupnul by se rovnou do pekla. Kdybych o tom rozhodoval já, rozkaz k atentátu bych nedal.“
Propaganda „nepropaganda“, točíme se v kruhu.
Mělo to smysl II?
Na jedné věci se historici shodnou snadněji: Atentát měl nepopiratelný význam pro budoucnost Československa.
Postavení exilové vlády Edvarda Beneše v Londýně bylo velmi nesnadné. A podivné. Britové sice byli ve válce s Německem, ale Mnichovskou dohodu nezpochybnili. Pokud měli spojenci nějaké představy o poválečné budoucnosti Československa, pak ty, které byly vymezeny Mnichovem.
Byla to platná mezinárodní smlouva. Navíc: Československo zatím nedodalo vážné argumenty, proč by se to mělo měnit. Hitlerovi se vzdalo bez boje. A zdálo se, že trpně a nebojovně snášejí Češi i protektorát.
V tomto ohledu byl atentát dokonalou politickou akcí. Gestem. Symbolem.
Československo získalo kvůli odvaze svých lidí i následné hrůzné nacistické odvetě sympatie spojenců.
Krátce po atentátu píše britský ministr zahraničí Anthony Eden svému československému kolegovi Janu Masarykovi: Mnichovská dohoda nebude mít vliv na poválečné hranice Československa.
Mělo to smysl.
A oběti?
Mělo to smysl III?
Historici se neshodnou, zda a v jaké míře likvidace Heydricha uchránila obyvatele protektorátu před stupňujícím se masovým vyvražďováním. Jistě, odveta za atentát znamenala tisíce zavražděných. Ale kdyby Heydrich žil? Nebylo by ještě mnohem hůř? Neprovedl by „konečné řešení“, které sliboval?
Rovina „kdyby“ je pro historiky pochopitelně tenký led. Neshodnou se. V méně subjektivní rovině tak zůstává atentát jako politické vítězství pro budoucnost národa a státu.
A jsme zpátky v problémech. Atentát je pak politickým kalkulem, který počítá se státem a národem. Nikoli s konkrétními lidmi.
Kolik obětí se vyplatí položit na oltář budoucnosti státu? A ptá se jich někdo, zda to chtějí?
Zavražděno bylo 340 obyvatel Lidic. Z toho 88 dětí.
Několik dětí splnilo „rasová“ kritéria a bylo posláno na převýchovu do Německa. Když se je po válce podařilo najít a přivézt zpátky, neuměly česky. Historička Elisabeth White popisuje setkání jedné dívky s její matkou: „Matka přežila koncentrační tábor, ale měla tuberkulózu a zemřela čtyři měsíce po návratu. Když se poprvé setkala se svou dcerou, musel jim pomáhat překladatel.“
11 dětí z Ležáků bylo zavražděno v plynovém voze ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Dvěma nejmladším byl jeden rok.
Jaká budoucnost?
Mělo to smysl IV?
Určitě to má přinejmenším jeden smysl: Dějiny to ukazuje jako obraz.
Nejprve tu je portrét hrdinů a dramatické zachycení akce. I do nich ovšem autor vkládá svoje ambice a přání. A pak každou chvíli někdo něco přikreslí, překreslí nebo odmaže.
Dějiny jako moderní umění. I archeologický výzkum. Můžete se snažit rekonstruovat jednotlivé vrstvy. Nebo se nechat unést tou mnohostí tvarů. Případně zálibně sledovat jen jednu povedenou křivku.
A ta základní otázka pak zní jinak:
Má smysl se tím zabývat?
Má smysl chtít tomu rozumět?
Vyšší princip
Ukázka z filmu Vyšší princip: Herec František Smolík v roli profesora Málka, který v době heydrichiády odmítne souhlasit s popravou nevinných studentů.
Povídka Jana Drdy z roku 1946 se stala předlohou pro jeden z nejslavnějších československých filmů. V roce 1960 ho natočil režisér Jiří Krejčík.
Klasický intelektuál, gymnaziální profesor Málek na závěr filmu pronese tu legendární větu: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem“.
Intelektuál. Vzdělání a morálku staví proti vraždám, masakrům, zbraním, válce. Tři jeho studenti jsou za „schvalování atentátu“ popraveni. Může vyhrát?
Má to smysl?
Příběh má reálný základ na příbramském gymnáziu. Ředitel gymnázia Josef Lukeš učil latinu a řečtinu a byl to „tichý člověk mluvící nevzrušivým, spíš přitlumeným hlasem, kterého jsme považovali na první pohled za snad i trochu neprůbojného, byl ve skutečnosti statečný a nesmlouvavý.“ Tak ho popisuje jeho bývalá kolegyně.
Josef Lukeš nevyřadil z gymnaziální knihovny „zakázané“ knihy. A především: „Nekladl důraz na mluvnici, ale vykládal nám o ceně svobody, o občanské statečnosti, o tyranii a tyranech i o trvalých hodnotách v lidském životě,“ vzpomíná jeho žák Ladislav Bízek.
Nezměnil nic na svém přístupu a výkladu, přestože bylo zřejmé, že i mezi studenty jsou udavači. Každé slovo mohlo znamenat přinejmenším ztrátu práce. Ale spíš vězení. A také smrt.
Nic nezměnil. Chtěl svoje studenty nejenom učit klasické jazyky. Chtěl je vychovávat.
Za „heydrichiády“ byl popraven student příbramského gymnázia Antonín Stočes. Udavač oznámil, že z časopisu vytrhl fotografii Adolfa Hitlera a hodil ji do koše. Popraven byl i jeho otec Vojtěch.
A také ředitel gymnázia Josef Lukeš.
