Jak jeden z největších triumfů českého umění změnil Ameriku

Carnegie Hall ještě nebyla jedním z nejprestižnějších a nejvýznamnějších hudebních stánků světa. Stála teprve dva roky. Ale rychle získávala věhlas. A tohle byla její první světová premiéra. Antonín Dvořák: Symfonie číslo 9, Novosvětská.

Lidé se v dlouhé frontě tlačili před vstupem do budovy už před veřejnou generálkou. Na premiéře bylo samozřejmě vyprodáno. A publikum bylo nadšené. Antonín Dvořák musel po každé větě ve své lóži vstát a klanět se za bouřlivého potlesku.

The New York Evening Post napsal: „Nikdo, kdo tu skladbu slyšel, nemůže popřít, že to je největší symfonické dílo, které bylo kdy zkomponováno v této zemi.“

A to ještě ani zdaleka nebylo všechno. Dvořák se pro americké intelektuály, hudebníky, publicisty stal jedním ze spoluzakladatelů moderní americké hudby. Jedním z klíčových autorů, o nichž se diskutuje dodnes.

Je to jeden z největších triumfů v dějinách českého umění. A možná je známější v Americe než doma.

Antonín Dvořák do Spojených států samozřejmě neodjížděl jako neznámý skladatel. Měl už za sebou velké úspěchy. A v USA si ho všimli především kvůli jeho turné po Velké Británii. Tam si jeho hudbu oblíbili natolik, že si na hudební festivaly přímo objednávali premiérové skladby.

Nebudeme tu probírat Dvořákův „školský“ životopis. Byť je vždy velmi svůdné připomenout, že geniální skladatel byl rodinným prostředím předurčen k dráze řezníka. A že otci v živnosti i začal pomáhat. Ale jeho talent byl příliš velký na to, aby si ho lidé kolem něj nevšimli. A aby se neprosadil.

Podle vzpomínek pamětníků ovšem Dvořák nebyl divokým uměleckým bohémem typu Mozarta. Byl skromný, milý, přemýšlivý. Ale ano, rozhodně byl posedlý hudbou. Ředitel Národního divadla z let 1883–1900 František Adolf Šubrt vzpomíná, jak za ním Dvořák chodil do kanceláře:

„A někdy také uprostřed řeči se obrátil a odkvapil. A přišel třeba za několik dní, ‚aby domluvil, v čem jsme předešle přestali‘. To vše působila v něm hudba. Bylo mu v očích a na tváři skoro znáti, jak v něm stále vře a tryská gejzír tónů v oněch nesčetných melodických kombinacích, jimiž tvořil svá díla.“

Ano, „gejzír tónů“ má přednost. Ke slovům je možné vrátit se kdykoli.

Během „britského turné“ se dobře informovaný novinář Antonína Dvořáka v rozhovoru pro Sunday Times ptal: „Také jste, myslím, napsal nějaké opery?“

Dvořák odpověděl: „Ano. Když jsem začínal komponovat, mezi mé největší touhy patřilo napsat operu. Můj první pokus se nazýval Král a uhlíř. V harmonii a instrumentaci byl zřetelný Wagnerův vliv. Slyšel jsem tehdy zrovna Mistry pěvce a nedlouho předtím Wagner navštívil Prahu. Byl jsem do něj dočista zblázněný a vzpomínám si, jak jsem ho sledoval po ulicích, abych alespoň na okamžik zahlédl tvář toho velkého malého muže.

Ale k mé opeře. Party byly rozepsané a připravené. Začaly sborové zkoušky s klavírem, ale všichni do jednoho si stěžovali, že hudba je příliš obtížná, nesrovnatelně těžší než Wagner. Je to originální, nápadité, říkali, ale nedá se to zpívat. Přesvědčování bylo k ničemu, operu mi vrátili. V roce 1875 jsem partituru vzal, zničil ji a libreto jsem zhudebnil znovu, zcela jinak. Tentokrát už ji uvedli, a protože byla nejen snadná, ale i národní, nikoli wagnerovská, dosáhla skutečného úspěchu.“

Dvořák měl smysl pro humor a nadhled. Snad právě kvůli tomu, nakolik silně vnímal hudbu, nebral smrtelně vážně takové instituce jako noviny nebo politiku. V roce 1901 chtěl císař ukázat, nakolik mu záleží na českém národu, a nechal jmenovat Antonína Dvořáka a Jaroslava Vrchlického doživotními členy Panské komory parlamentu. Dvořák do parlamentu zavítal jen jednou, když skládal přísahu.

Když ze sálu vycházel, obrátil se radostně na svoji manželku, která ho do Vídně doprovázela. Ukazoval jí svazek erárních tužek, které vzal ze svého poslaneckého stolu: „Podívej, Anna, s těmi se bude komponovat!“

Antonína Dvořáka do New Yorku pozvala prezidentka Národní hudební konzervatoře Jeannette Thurber. Slibovala si od něj hodně. Že americkým skladatelům pomůže najít tón opravdu národní hudby. Připadalo jí, že zatím zní americké kompozice příliš podobně jako Beethoven nebo Brahms.

Zkuste si to představit. Byl rok 1892. Po válce Severu proti Jihu se zejména v jižních státech znovu začíná utužovat segregace. Nastupuje éra „zákonů Jima Crowa“, která černochy vrací do postavení občanů druhé kategorie, případně do postavení zcela bezprávných lidí.

A do New Yorku připlouvá skladatel ze střední Evropy, ujímá se funkce uměleckého ředitele americké konzervatoře. A záhy veřejnosti sděluje: „Budoucnost této země musí být založena na tom, co nazýváme černošskými melodiemi. Ty musí být základem jakékoliv seriózní a originální budoucí školy kompozice ve Spojených státech.“

Taková drzost! Syn řezníka z Nelahozevsi přijel školit Američany, jak mají vnímat svoje dějiny, svoji budoucnost a svoji hudbu.

A stalo se něco jako zázrak. Toho naivního imigranta nejenom nezlynčovali. Oni ho dodnes obdivují. A píšou knihy o tom, nakolik skutečně přispěl k emancipaci „černošské klasické hudby“ a ke vzniku „americké národní hudby“.

Dvořák požadoval, aby černí studenti mohli studovat na konzervatoři. Jednoho z nich dokonce jmenoval svým tajemníkem. A poslouchal, jak zpívá spirituály. A začal komponovat Novosvětskou. Je to hudba, je to podle mnoha kritiků a hudebníků jedna z nejpopulárnějších a nejlepších symfonií, které kdy byly složeny. Ale je to ještě něco navíc. Je to propojení hudby, historie a filozofie.

Dvořák do Ameriky přijel jako naivní udivený filozof. Údiv je podle Aristotela, klasika filozofie, základem filozofie. Když totiž začnete brát věci jako samozřejmé, jako dané, tak k čemu je vám přemýšlení?

Dvořák nebral Ameriku jako samozřejmou. A možná o ní ani moc nevěděl. Nezkoumal do hloubky její dějiny. Byl naivně udivený:

A proč by ti černoši neměli mít stejná práva? A proč by jejich hudba měla mít nějaká veřejná omezení, když je tak silná a opravdu v ní jsou ty „národní“ kořeny?

A složil Novosvětskou.

Historici a muzikologové se dodnes přou o to, jak velká byla Dvořákova zásluha na emancipaci „černošské hudby“. Někteří mluví o tom, že složil jednu z „amerických hymen“. Jiní pohledem z dneška zdůrazňují, že „černošskou hudbu“ spíše využil. Jak by ji běloch, Středoevropan mohl autenticky pochopit a interpretovat?

Je to důležité?

Antonín Dvořák je podstatnou postavou v amerických diskusích o dějinách hudby. O dějinách. Skoro by člověk pocítil hrdost na to, že je Čech.

Ale proč? Ten příběh je mohutnější než nějaký lokální patriotismus, co hůř nacionalismus. Je to příběh naivního filozofa, který je geniální hudebník. A takový má šanci něco podstatného udělat, ať už přijede odkudkoli. Kamkoli. A kdo ví? Třeba mají šanci i naivní filozofové, kteří v ničem geniální nejsou. Jen nepovažují věci za samozřejmé.

Novosvětská. Largo zaznělo na pohřbu amerických prezidentů Franklina Roosevelta a Geralda Forda.

Novosvětská. Na motivy Larga napsal jeden z Dvořákových žáků v USA velmi populární spirituál Goin´ Home. Píseň, která bývá považována za tradiční lidový spirituál.

Astronaut Neil Armstrong si vzal s sebou nahrávku Dvořákovy Novosvětské při letu na Měsíc.

Novosvětská.