Ze sirotka velitelem vojsk. Před 400 lety vystoupal na vrchol Albrecht z Valdštejna

Ctižádostivý sirotek s obchodním talentem a silné touze po moci. Tak lze popsat Albrechta z Valdštejna, který se před 400 lety ujal velení císařských vojsk během třicetileté války. V jejím průběhu pak vyhrál nejen spoustu rozhodujících bitev, ale stal se také jedním z nejmocnějších a nejbohatších mužů své doby.

Jeho vzrůstající moc ale v Albrechtově pozdějším životě začala děsit samotného císaře Ferdinanda II. Štýrského, jenž na něj poté vydal zatykač. Namísto zatčení byl ale zavražděn.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil v září roku 1583 (dle různých zdrojů 14. nebo 24. září) na malé tvrzi Heřmanice u Jaroměře jako syn zchudlého šlechtice a protestanta Viléma z Valdštejna a jeho manželky Markéty Smiřické ze Smiřic. Albrechtovi rodiče ale zemřeli v jeho útlém věku a výchovy malého chlapce se tak ujal člen Jednoty bratrské a švagr Albrechtovy matky Jindřich Slavata. Pod jeho křídly Albrecht začal studovat na protestantské akademii v Altdorfu.

Na akademii však Albrecht nadělal nejeden průšvih. V šestnácti letech zranil kordem svého spolužáka a skončil za to v místním vězení, po propuštění pak bezdůvodně umlátil svého sluhu. Už tehdy se tak začaly projevovat známky Albrechtovy silně bouřlivé povahy, jež ho poté provázela celý život.

Kromě bouřlivosti ale Albrecht prokazoval taky silné ambice. Chtěl se stát úspěšným mužem a jeho životním mottem se stala mantra „závisti navzdory“. Kromě urozeného původu mladý Albrecht neměl nic, a to hodlal změnit.

Poté, co byl kvůli špatné kázni Albrecht z akademie propuštěn, stejně jako spousta mladíků té doby absolvoval cestu po Evropě. Po návratu pak započal svou vojenskou kariéru - v roce 1604 vstoupil do císařské armády Rudolfa II. v boji proti Turkům v Uhrách.

V roli praporčíka na bojišti pak díky své odvaze a neohroženosti údajně získal přezdívku „bláznivý Valdštejn“. Z té doby také pochází první záznamy o Valdštejnově horečnatém onemocnění, kterému se dobově říkalo „uherská nemoc“ a jež ho provázelo po zbytek života.

V Albrechtově vysněné cestě ale stála jedna překážka, a to jeho víra. V Habsburské monarchii totiž narůstal vliv katolíků a Albrecht věděl, že má jako protestant téměř mizivou šanci uspět. Proto v roce 1606 přestoupil na katolickou víru.

Krátce nato si vzal bohatou vdovu Lukrécii Nekšovnu z Landeka. Ta po pěti letech manželství zemřela a díky jejímu majetku se Albrecht z Valdštejna zapsal mezi nejbohatší moravskou šlechtu. V roce 1614 po ní zdědil rozsáhlé statky Vsetín, Lukov a Rymice.

Mladému vojákovi už tak v cestě za úspěchem nic nepřekáželo. Měl jméno i majetek a zanedlouho mu nahrála i situace v monarchii.

Dalším milníkem, jenž Albrechtovi nahrál k upevnění moci, bylo totiž české stavovské povstání. Na počátku třicetileté války šlechtic sloužil u moravských stavů jako nižší důstojník. Ovšem poté, co moravští stavové podpořili české povstání, zběhl na stranu Habsburků.

Albrecht se svým plukem se navíc podílel na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, českého šlechtice, který se stavovského povstání aktivně účastnil. Popraven byl v rámci Staroměstské exekuce, neboli „popravy 27 českých pánů“ - hromadné exekuce dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze. Valdštejnův úspěch udělal velký dojem na samotného císaře Ferdinanda.

Albrecht se poté stal ve službách Habsburků císařským komisařem v severozápadních Čechách, samotnému císaři navíc začal půjčovat peníze na vojenská tažení během třicetileté války.

Sám Albrecht sestavil vlastní žoldnéřskou armádu, s níž velmi úspěšně vstupoval do bojů na Ferdinandově straně. Císař se mu za to poté odvděčil zkonfiskovanými protestantskými územími v severních a východních Čechách. Valdštejn později prohlásil Jičín za hlavní město svého šlechtického impéria, kterému se i v zuřící třicetileté válce říkalo „terra felix“, neboli „šťastná země“.

V roce 1623 se Albrecht podruhé oženil, tentokrát za Isabelu Kateřinu z Harrachu, sestru vysoce postaveného rádce císařské koruny, pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha. Ve stejný rok byl Albrecht povýšen do knížecího stavu a jeho Frýdlantské panství později povýšeno na vévodství. Začalo se také brát jako stát ve státě.

Albrecht si navíc díky příznivému vztahu s císařem vyžádal několik privilegií. Jím ovládaná území byla například osvobozena od daní a nemusela zajišťovat zimní ubytování armád, z kterého pro mnoho oblastí pramenilo značné finanční vyčerpání.

Albrecht si tak vesele skupoval zámky a pivovary, soustředil se na revitalizaci Jičína, ale zasáhl i do pražské architektury. V letech 1623–1630 na Malé Straně vybudoval honosný palác, celý stavěný na efekt, aby zdůraznil jeho majestát a ego. Valdštejnský palác, dnešní sídlo Senátu Parlamentu ČR, navíc doplnila rozlehlá zahrada s dominantní sallou terrenou.

V roce 1625 byl pak Albrecht z Valdštejna jmenován vrchním velitelem císařské armády. S jeho popularitou a nepředvídatelností ale rostly vůči němu i závist, strach a nedůvěra. Podezírán byl Albrecht hlavně ze spolupráce se Švédy a Francouzi, v rámci níž se údajně s představiteli těchto států dohodl na převzetí moci a zavraždění císařské rodiny.

O tom se díky dopisu od Albrechtova blízkého spolupracovníka a velitele Valdštejnovy tělesné stráže dozvěděl sám český král a římský císař Ferdinand II. V lednu 1634 proto vydal dekret, který prohlašuje Albrechta za zrádce a nařizuje jeho zatčení - v případě, že by se bránil, i smrt.

Albrecht, jehož v tu dobu již trápilo zdraví, se o dekretu dozvěděl a rozhodl se pro útěk do Saska. V mezičase se ale zastavil v Chebu, a to se mu stalo osudným. Dopadli ho tam císařovi muži a namísto zatčení Albrechta zabili. Vyhlášený vojevůdce, oceňovaný válečný stratég a císařův dlouhodobý spojenec tak zemřel probodnutý partyzánou v Chebu 25. února 1634 a jeho ohromný majetek byl zkonfiskován.