Akce Kámen: Ďábelská lest estébáků. Historici uznávají, že byla bezchybně připravena

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jan Prošvic s manželkou Jiřinou a dvěma dětmi čekali na převaděče v kdyňském hotelu Modrá Hvězda. Bylo 23. dubna večer a bylo to završení dlouhé cesty, nesnadného rozhodování.

Prošvic byl za první republiky úspěšným podnikatelem, měl továrnu, ve které vyráběl žehličky, vysavače nebo mlýnky na kávu. Z jeho firmy později vznikl známý podnik ETA. Během německé okupace výrobu dokonce rozšířil, musel ji ale nasměrovat pro potřeby německé armády. Po konci války byl pro podezření z kolaborace zatčen, ale po dvou měsících byl propuštěn a mohl obnovit podnikání. A znovu se mu dařilo. Rodina měla dvě vily. Aby se vyhnul po válce zničeným evropským silnicím, používal Prošvic na obchodní cesty soukromé letadlo.

Po únoru 1948 byl podnik znárodněn. Prošvice vyslýchala policie. Atmosféra strachu byla všudypřítomná. Několikrát odmítl nabídku na zprostředkování emigrace, doufal, že v nových poměrech nebude zase až tak zle. Jeho paní odjet nechtěla, dokonce hrozila rozvodem.

Kruh se ale zužoval. Další známí a kolegové končili ve vězení. Nakonec Prošvicovi s nabídkou souhlasili. A 23. dubna čekali v hotelu Modrá Hvězda.

„To bude můj nejhorší okamžik, až spatřím ty ubohé oběti. Velmi těžko jsem vystupoval po schodech do prvého poschodí. Cítil jsem, že se chvěji na celém těle. Musel jsem býti celý bledý v obličeji, ale nic naplat. Přistoupím ku dveřím, za nimiž bylo slyšet hlasitý hovor, ba i smích…,“ vzpomínal Stanislav Liška na příchod do hotelu Modrá Hvězda.

Stanislav Liška, jedna z tragických postav akce Kámen. Velitel stanice SNB (Sbor národní bezpečnosti) ve Všerubech. A zároveň převaděč napojený na americké agenty, který pomohl emigrovat více než stovce lidí.

Do hotelu Modrá Hvězda za Prošvicovými však přichází jako agent StB. Co mohl dělat, když si ho šéfové vybrali, aby se stal jedním z aktérů akce Kámen? Mohl odmítnout? Mohl oběti varovat? Jistě, mohl, ale bál se o svou rodinu. „Ne, nenašel jsem žádného východiska z této již započaté hrůzy.“

A tak Liška odváží Prošvicovy do Všerub, odkud je to na hranice už jen kousek. Doprovodí je úvozovou cestou lesem až na hráz rybníka, za kterou je závora – státní hranice. Rozloučí se s tím, že on už dál nemůže, ale že je po pár stovkách metrů zadrží německá pohraniční stráž a odvede na stanici, kde je vyslechne příslušník americké kontrarozvědky CIC (Counterintelligence Corps).

Vděční Prošvicovi věří, že jsou v bezpečí. Mizí ve tmě…

Dva muži v německých uniformách skutečně odvádějí Prošvicovy do domku, kde je čeká americký agent. Ve výslechové místnosti na zdi visí obraz amerického prezidenta, v rohu je americká vlajka, na stole stojí lahev whisky a leží tu krabičky amerických cigaret. Dětem agent nabídne švýcarskou čokoládu. Prošvicovi nemají důvod pochybovat.

A nemají důvod neodpovídat otevřeně na otázky, které Američan pokládá. Proč chtějí emigrovat? Kdo jim pomáhal k útěku? Kdo další se chystá přejít hranice? Mají kontakty na nějakou ilegální organizaci?

Pak Prošvicovi s lehkým srdcem podepisují protokol. A hra skončila.

„Americký agent“ jim oznámí, že v Německu s nimi nechtějí mít nic společného a že je vydají zpátky do Československa. Další výslech se koná ve Všerubech a vyslýchající mají uniformy SNB.

Poté končí celá rodina ve vazbě v Domažlicích.

Autoři akce Kámen se inspirovali provokačními akcemi sovětských tajných služeb a jejich základní myšlenkou, že „vnitřního nepřítele“ je třeba nejenom zlikvidovat, ale také „vytěžit“. Tedy získat od něj informace, případně i majetek.

Po válce byli sovětští agenti provokatéři aktivní například v Berlíně, kde bylo pro vojáky Rudé armády relativně snadné přeběhnout do západní okupační zóny. Berlínská zeď ještě nestála.

Provokatéři se vydávali za americké agenty, nabízeli vojákům pomoc, zvali je do konspiračních bytů. Když od nich získali potřebné informace, odvedli je do sklepa a zastřelili.

Akce Kámen neměla většinou pro oběti tak drastické důsledky, ale založena byla na podobném principu. Provokatér slíbil pomoc zájemcům o emigraci. Doprovodil je na hranice u Všerub, případně na dvou dalších místech, kde akce probíhala, a nechal je přejít hranice s tím, že je zadrží němečtí pohraničníci.

Hranice byla falešná, i za ní bylo Československo. „Němci“ měli uniformy půjčené z filmového studia, výzdobu ve výslechové místnosti pečlivě připravili „estébáci“, výslech vedl jazykově vybavený agent.

Emigranti dobrovolně podepsali přiznání o svém vztahu ke „komunistickému Československu“ a přidali informace o ilegálních skupinách a lidech připravujících se na přechod hranic.

Čekal je kriminál, ztráta zaměstnání, perzekuce. A StB měla další materiál pro likvidaci „vnitřního nepřítele“. Historici přesně nevědí, kolik měla akce Kámen obětí. Předpokládají ale, že jich byly stovky.

A bez zajímavosti nebylo ani zabavování majetku. Například: Vilu Prošvicových ve Vonoklasech získal budoucí prezident Antonín Zápotocký.

Jan Prošvic byl odsouzen ke dvěma letům nucených prací. Z lágru se mu povedlo utéct a dostal se na Západ. Znovu začal podnikat ve Velké Británii.

Jeho rodině byl zabaven majetek.

Paní Prošvicová žila s dětmi u nemocných rodičů.

Jan Prošvic zažil velké překvapení, když se v uprchlickém táboře v Německu potkal se Stanislavem Liškou. Nahlásil ho místním úřadům jako komunistického agenta a Liška musel složitě vysvětlovat, jaká byla jeho role při převádění přes hranice a v akci Kámen.

Ano, i jemu se podařilo přejít hranice. Nakonec i s rodinou emigroval do Kanady.

„Byli to lidé s válečnou mentalitou, válka pro ně neskončila,“ říká o „autorech“ a hlavních „hercích“ v akci Kámen historik Prokop Tomek. Ti lidé měli často za sebou zkušenosti z fronty, z lágrů, dobrodružný život. Někteří byli talentovaní. Nebezpeční. Cyničtí.

Patřil mezi ně Evžen Abrahamovič. Syn kulaka, který začal sympatizovat s komunisty během studia na gymnáziu. Všichni členové jeho rodiny zahynuli během války v koncentračních táborech. On sám přežil Osvětim i „pochod smrti“ z evakuované Osvětimi do Dachau. Po konci války začal studovat medicínu, vstoupil do komunistické strany a nechal se naverbovat do tajné služby. Právě on nařídil Stanislavu Liškovi, aby se podílel na přípravách akce Kámen.

„Válečná mentalita“ měla svoji logiku. Logiku zvrácené doby: Němci vyvraždili celou moji rodinu, já jsem trávil mládí v Osvětimi a teď chce nějaký boháč, který vyráběl pro wehrmacht, utéct do Německa, aby se zase měl lépe než obyčejní lidé? To ne!

Výraznou postavou akce Kámen byl také Amon Tomašoff. Dobrodruh, který před válkou studoval v Londýně. Pak střídal různá zaměstnání, nejdelší dobu pracoval jako námořník. A měl talent na jazyky. Říkal, že ovládal ruštinu, angličtinu, španělštinu, portugalštinu, italštinu, francouzštinu, polštinu, němčinu, maďarštinu, norštinu a arabštinu. Tajná policie ho každopádně využívala k infiltraci zahraničních odbojových skupin. V akci Kámen hrál americké agenty. V roce 1953 zemřel na zhoubný nádor na mozku.

Dalším blízkým spolupracovníkem Abrahamoviče byl Emil Orovan. Tvrdil o sobě, že byl socialistou už od devíti let. Za války bojoval v československých jednotkách ve Francii a v Anglii. Po válce vstoupil do tajných služeb. Později pracoval jako recepční v pražském hotelu Alcron, stále ovšem jako agent StB. Ceněným agentem zůstal až do roku 1969, kdy emigroval do Izraele.

Za akci Kámen nebyl nikdo potrestán. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu o ní sice věděl od 90. let, ale nenalezl žádné konkrétní důkazy. Podnět ke stíhání Abrahamoviče a Orovana podal v roce 2011 historik Igor Lukeš. Abrahamovič byl obviněn, ale v roce 2014 zemřel. Orovana se nepodařilo najít, pravděpodobně je také po smrti.

V restitucích po roce 1989 získaly děti Jana a Jiřiny Prošvicových zpět vilu ve Vonoklasech. Po Antonínu Zápotockém ji využívala StB.

Prošvicovi ji převzali jako vybydlený, neobyvatelný dům.