„Já nejsem gauner.“ Aféra Watergate sesadila Nixona a změnila historii žurnalistiky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo brzy ráno 17. června 1972 a skupina pěti mužů v oblecích pronikla do centrály sídla Demokratické strany ve Washingtonu. Vybaveni byli gumovými rukavicemi, větším obnosem nových stodolarovek a hlavně vysílačkami, fotoaparáty a nejmodernější odposlouchávací technikou.

Skupina organizovaná několika republikány měla za úkol v budově jménem Watergate nainstalovat odposlouchávací zařízení. To se jí ale nepodařilo. Zdejší noční hlídač si všiml přelepeného zámku na dveřích a zavolal policii. Ta muže, tehdy ještě vnímané pouze jako lupiče, zadržela.

Tato událost odstartovala jednu z nejznámějších kauz vůbec. Aféru Watergate, jež díky neutichající novinářské práci odhalila skandál 37. prezidenta Spojených států Richarda M. Nixona a dovedla ho k rezignaci.

U předběžného slyšení vyšlo najevo, že jeden ze zadržených James McCord byl donedávna agentem CIA. Začalo se proto řešit, že se možná nejedná o obyčejnou loupež. Tato skutečnost pak vynesla na povrch klíčovou otázku: Pokud muže někdo najal a vloupání do sídla Demokratické strany bylo politicky motivované, kdo to byl?

Stopu vyšetřovatelé nalezli v adresáři pachatelů, v němž bylo kromě čísla do Bílého domu i číslo jednoho z prezidentských poradců. Že nešlo o běžné vloupání, tak bylo už téměř jasné.

Ve stejnou dobu do kauzy vstoupili dva mladí novináři z deníku Washington Post, kteří měli aféru pokrývat - Carl Bernstein a Bob Woodrow. Woodrow se kvůli politickému přesahu kauzy obrátil na svého člověka v FBI, který novinářům pod záminkou anonymity slíbil pomoc.

Svému zdroji začala dvojice novinářů říkat Deep Throat, v překladu hluboké hrdlo, dle tehdy populárního pornofilmu. Krycí jméno mělo ale zároveň vyjadřovat, že jde o tajné informace z hlubokého zázemí.

Onen anonymní zdroj novinářům sdělil, že vodítkem by měl být původ peněz, po kterém již pátrala policie i FBI. Ten se Bernsteinovi s Woodwardem podařilo odhalit. Peníze pocházely z republikánského Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona a byly určeny na jeho předvolební kampaň. Woodward s Bernsteinem proto pokračovali ve zkoumání a popisování kauzy.

I přes veškerou snahu novinářů se situaci okolo Watergate dařilo Bílému domu dlouho odrážet. Administrativa například úspěšně tlačila na televizní stanici CBS News, aby nevysílala další pokračování dokumentu o Watergate. Díky tomu Nixon ve volbách v listopadu 1972 drtivě zvítězil a získal druhý prezidentský mandát v řadě. Jeho oponent George McGovern vyhrál pouze ve státech Massachusetts a Washington, D.C., zatímco Nixon získal 49 států a celkem 60,7 procenta hlasů.

Staronový prezident měl však už zaděláno na vážný problém. V lednu 1973 začal soud s pěticí můžu zadržených při vloupání a s dalšími dvěma obžalovanými. Tedy s Howardem Huntem, poradcem Bílého domu, jehož číslo bylo v nalezeném adresáři, a s Gordonem Liddym, členem Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Liddy jako jediný odmítl vypovídat, ostatní se přiznali.

Soudce John Sirica během procesu pokračoval s výslechem svědků ohledně napojení vyšších pater politiky na kauzu. Obviněným nakonec udělil předběžné a proto vyšší tresty v rozmezí 15-20 let.

Jeden z již zmíněných pachatelů a bývalý agent CIA James McCord pak ovšem na trest reagoval dopisem. V něm se přiznal ke křivé přísaze a odhalil, že jsou v kauze zapleteni představitelé Nixonovy administrativy. Plánování samotné akce se pak mělo dle slov McCorda odehrávat v kanceláři šéfa Výboru pro znovuzvolení a dřívějšího ministra spravedlnosti Johna Mitchella.

Po udělení trestů a následné lavině přiznání se do vyšetřování vložil Senát. Zřídil vyšetřovací komisi a začal postupně vyslýchat všechny, kteří o proniknutí do sídla Watergate mohli něco vědět.

V květnu se konala první slyšení vedená demokratem Samuelem Ervinem. Stala se přitom centrem zájmu amerických médií, která po několik následujících měsíců živě přenášela každou další schůzi. Zvláštním nezávislým vyšetřovatelem ministerstva spravedlnosti se stal Archibald Cox.

Prezident Nixon se od kauzy stále distancoval. „Lidé mají právo vědět, jestli je jejich prezident gauner, nebo ne. Já nejsem gauner,“ pronesl. V červenci 1973 ale přišel zlom. Jeden z asistentů v Bílém domě, tehdy už bývalý, totiž vypověděl, že si prezident už v roce 1971 nechal naistalovat odposlechy do své kanceláře. Ty měly fungovat nonstop. Řešením tedy bylo získat kazety s nahrávkami.

Nixon proto nařídil tehdejšímu ministru spravedlnosti Elliotu Richardsonovi vyhodit vyšetřovatele Coxe kvůli jeho snaze dobrat se k nahrávkám. Richardson odmítl a rezignoval. To samé udělal jeho zástupce, prezidenta uposlechl až třetí nejvyšší činitel ministerstva, Robert Bork. Tato epizoda, známá jako „masakr sobotní noci“, ještě více zvrátila veřejné mínění proti Nixonovi. Na Coxovo místo byl později jmenován Leon Jaworski.

Jaworski pak v dubnu 1974 znovu požádal o vydání nahrávek. Tentokrát už ale nějakou dobu aféra vedla čím dál víc k samotnému prezidentovi a ten nakonec přes veškerou snahu pásky vydal. Byly na nich ale šumy a zásadní informace chyběly. Jednu z důležitých částí například údajně omylem smazala Nixonova tajemnice. Ve Sněmovně reprezentantů se tak začalo jednat o impeachmentu (odvolání), který v nakonec v červenci Sněmovna schválila.

Nahrávky nakonec jednoznačně usvědčily prezidenta Nixona, že o aféře Watergate věděl a snažil se ji zamést pod koberec. Od senátorů poté obdržel zprávu, že se v Senátu najde dostatek hlasů pro jeho odvolání. To už se ale nestihlo - 8. srpna 1974 Nixon odstoupil.

„Jako prezident musím klást zájmy Ameriky na první místo. Proto rezignuji na prezidentský úřad s platností od zítřejšího poledne,“ pronesl. Na jeho místo pak nastoupil viceprezient Gerald Ford, jenž Nixonovi o měsíc později udělil prezidentskou milost.

Dalších 40 aktérů aféry si vyslechlo obvinění nebo bylo uvězněno. Patřili k nim i vedoucí Nixonovy prezidentské kampaně John Mitchell, personální šéf Bílého domu Harry Robbins Haldeman a bývalý Nixonův asistent John Ehrlichman, kteří si 21. února 1975 vyslechli rozsudky v rozmezí od 18 měsíců do osmi let.

Novináři Bernstein a Woodward za dva roky trvání kauzy napsali o vyvíjející se situaci přes 300 článků, za něž pak získali Pulitzerovu cenu. Byli to totiž právě oni, kdo přinutil státní orgány, aby se kauzou zabývaly. O vlastním vyšetřování napsali knihu Všichni prezidentovi muži (1974), která se stala bestsellerem a roku 1976 se dočkala i zfilmování s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích.

A velmi dobře se začala prodávat i znovu zhruba po 30 letech od vydání. Mohlo za to poslední odhalené tajemství, jež aféra skrývala - identita Deep Throat. Ukázalo se, že za utajeným zdrojem stál tehdejší zástupce ředitele FBI Mark Felt. Svou totožnost sám odhalil v roce 2005 v časopisu Vanity Fair.