Psát o sexu prezidenta, nebo ne? Aféra Clinton-Lewinská znamenala zlom

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zkušený investigativní reportér Michael Isikoff ještě váhal. Měl jako první k dispozici nahrávky, na kterých se Monika Lewinská svěřuje své přítelkyni. A vypráví jí o sexu s  prezidentem Billem Clintonem. Ale je třeba informace ověřit. A má se o tom vůbec psát? Takto se o soukromí prezidentů dosud nepsalo nikdy. Váhání ukončilo rozhodnutí šéfů časopisu Newsweek, pro který Isikoff psal –⁠⁠⁠ psát to nebudeme.

Matt Drudge takové zábrany neměl. Na své webové stránce Drudge Report zveřejnil 17. ledna 1998 první informace o „sexuálním skandálu století“. Drudge díky svým kontaktům s novináři a podnikateli měl často už v minulosti informace, které seriózní média váhala zveřejnit. A Drudge je zveřejňoval. A ještě kritizoval „mainstreamová“ média, že jsou pokrytecká.

K přelomu ve světě médií se ještě vrátíme. Nyní jen několik základních faktů k samotné aféře. Je to obecně známá historie, takže není třeba jít do detailů. Bill Clinton byl prezidentem Spojených států od roku 1993 po dvě funkční období. Monika Lewinská nastoupila v roce 1995 ve svých dvaadvaceti letech jako stážistka do Bílého domu.

Od listopadu 1995 do března 1997 měla s prezidentem Clintonem devětkrát sex. Svěřovala se své kamarádce, která si pro jistotu hovory tajně nahrávala. Prezident sex s Lewinskou opakovaně popíral, lhal pod přísahou, byl zahájen proces jeho odvolání (impeachment). Sněmovna reprezentantů odvolání schválila, senát žalobu odmítl. Ve funkci byl až do roku 2001.

Poté, co vyšel text v Drudge Report, přestali váhat i šéfové Newsweeku a Michael Isikoff. A přestali váhat i ostatní. Média prožila historický otřes. „… aféra Clinton–⁠⁠⁠Lewinská byla pro internet tím, čím bylo pro televizi zavraždění Johna Kennedyho: událostí, která založila nové informační médium,“ píše v knize Tyranie médií španělský historik, novinář a odborník na média Ignacio Ramonet.

Dnes jsme na nový provoz médií zvyklí. Prošel v mezidobí navíc dalšími změnami především v souvislosti s nástupem sociálních sítí. Tehdy to ale byla zásadní změna. Ve Spojených státech dlouhodobě upadala důvěra publika v masová média. Tak například mezi lety 1970 a 1997 pokleslo procento pravidelných čtenářů některého z deníků ze 78 na 59. A mezi lety 1993 a 1998 klesl počet diváků večerních televizních zpráv ze 60 na 38 procent.

A do této situace vstupují nová média. Konkurence se násobí. Nechtějí-li klasická média ztratit šanci, musí se přizpůsobit. Začíná záležet především na rychlosti a na atraktivnosti. Na ověřování informací není čas. Zpráva musí zaujmout, musí být dramatická, zábavná. Jinak propadne pod práh vnímání informačně zahlcených čtenářů, diváků a posluchačů.

A tak byla všechna média zahlcena informacemi o sexuálním skandálu amerického prezidenta. Inu, informacemi. Těch bylo málo. Byly to tedy spíše spekulace, někdy i smyšlené konstrukce. Ale šířily se lavinovitě, protože žádné médium si nemohlo dovolit zaspat.

Aféra Clinton–⁠⁠⁠Lewinská byla v amerických médiích v roce 1998 nejvíce pokrytou událostí. Stanice ABC, CBS a NBC jí věnovaly více času než všem ostatním podstatným tématům domácí i světové politiky. Sexuálnímu skandálu nemohla konkurovat stávka v amerických automobilkách, asijská a ruská finanční krize, atentáty na americké ambasády, jaderné pokusy v Indii a Pákistánu ani mírová jednání na Blízkém východě.

Jedním ze symbolů tohoto mediálního obratu byla tisková konference Billa Clintona a Jásira Arafata. Novináře nezajímal pokrok v mírových dohodách. Ptali se Clintona na jeho vztah s Lewinskou. A Arafat jen mlčky přihlížel.

Jako už bylo řečeno, psát a veřejně mluvit o sexuálním životě amerických prezidentů, považovala média do značné míry za tabu. Změnilo se to během několika dnů. S atmosférou posvátné Oválné pracovny začala být spojována sousloví jako „orální sex“ a média se naučila bez váhání hovořit i o prezidentově spermatu, které potřísnilo později proslulé bleděmodré šaty Moniky Lewinské.

Clinton opakovaně popřel, že by s Lewinskou cokoli měl, ale téměř nikdo mu nevěřil a média každodenně přinášela nové spekulace o tom, co vše se v Bílém domě dělo. Národ tak říkajíc nově nahlížel do prezidentovy ložnice. A osud mladé stážistky se s tím svezl –⁠⁠⁠ ztratila jakékoli soukromí, neměla žádnou ochranu proti permanentní vlezlosti médií a voyerismu veřejnosti.

Politika a politici se s nástupem razantních nových médií stali živějšími, lidštějšími. Celebrity mezi celebritami. Řeší deprese a nevěry, lžou, provozují orální sex. Lidi to zajímá. Chtějí o tom vědět co nejvíc.

Média v této fázi svého přerodu –⁠ samozřejmě, že to neplatí úplně obecně –⁠ přestala řešit, zda je to opravdu důležité téma. Zda je třeba referovat o něm s takovou důkladností. Mediální svět se řídil a řítil samospádem.

Důležitým detailem je fakt, že Bill Clinton zůstal přes tuto mediální smršť oblíbeným prezidentem. I během aféry měl stále vysokou podporu občanů. A samotný proces „impeachmentu“ veřejnost zajímal nesrovnatelně méně než popis sexuální aféry. To byla už jen nezajímavá byrokratická dohra.

Lidé se bavili možností nahlédnout do prezidentova soukromí. A většina z nich si nedělala větší starosti ani s tím, zda je to dobrý prezident, ani s tím, jak to vypadá na Blízkém východě. Tohle byla každodenní show, divácky oblíbená „docusoap“.

Bill Clinton se během aféry zapletl s popkulturou i jinak. Měsíc před textem v Drudge Report měl v kinech premiéru film Wag the Dog (Vrtěti psem). Prezident Spojených států se v něm snaží odvrátit pozornost od svého sexuálního skandálu vytvořením obrazu ve skutečnosti neexistující války v Albánii.

Clinton nechal v srpnu 1998 bombovým útokem zničit farmaceutickou továrnu Aš-Šifá v Sudánu. Američané měli podezření, že se tu vyrábějí chemické zbraně pro Al-Káidu. V průběhu procesu impeachmentu v prosinci 1998 útočila americká letadla na Irák. A před koncem aféry ještě na jaře 1999 zahájily Spojené státy se spojenci bombardování bývalé Jugoslávie.

Ve filmu Wag the Dog to byl černý humor. V případě aféry Clinton–⁠Lewinská to mohla být náhoda. Anebo příklad stále obtížněji rozpoznatelného překrývání každodennosti a světa médií.

Monika Lewinská na to byla v roce 1998 obrazně řečeno sama. Hnutí Me Too vstoupilo do veřejné diskuze až téměř o dvacet let později. Při sledování aféry lidé ještě tak moc nepřemýšleli o „zneužití moci“. Lewinská byla dospělá, svéprávná, tak má, co chtěla.

Jistě, mnozí lidé by ten příběh viděli úplně stejně i dnes. A zvlášť v Česku, které je velmi obezřetné a konzervativní, někdo by mohl říci, že snad i buranské a šovinistické, při promýšlení současných „kulturních válek“.

Nicméně ve Spojených státech se perspektiva významné části médií a veřejnosti změnila. Hnutí Me Too dokázalo během několika let pořádně znepříjemnit život mnoha významným a populárním sexuálním násilníkům. A především: Vedlo k novému promýšlení toho, co je v této oblasti „zneužití moci“.

Ano, Monika Lewinská byla dospělá. Měla řidičský průkaz a volební právo, pravděpodobně volila Clintona. Tak jaképak „zneužití moci“. Vždyť sex s ní chtěl mít jen dvojnásobně starý inteligentní charismatický fešák, který byl tou dobou shodou okolností její šéf a „nejmocnější muž planety“.

Ne, nešlo o znásilnění, nešlo ani o sexuální útok, Lewinská opakovaně potvrdila, že to bylo „konsensuální“. Tak v čem je problém? Tady je právě jedna z inspirací hnutí Me Too. Nemáme jen jeden úhel pohledu –⁠ pohled na dívku, která nedokáže říci „ne“.

Je tu druhá perspektiva –⁠ pohled na něj, na mocného sebevědomého chlapíka, který si myslí, že si může všechno vzít a všechno mu projde. On je první na řadě, aby si řekl „ne“.

Monika na to tehdy byla sama. Dnes by skandál obohatila Me Too linka. Už by to nebyla tak jednoduchá zábavná show. Bylo by to víc dramatické, rozdělující.

Je to dobře?