20. století hrdiny Pileckého: Oproti nim byla Osvětim procházkou růžovým sadem

V jeho životě se zrcadlí dějiny první poloviny 20. století. Jako teenager bojoval za samostatnost Polska proti Rusku. Bojoval proti Němcům v roce 1939. Po porážce se přidal k podzemnímu odboji. Nechal se zatknout, aby pronikl do Osvětimi. Jako první informoval svět o tom, co se tam děje.

Utekl a pokračoval v odboji. Bojoval proti Němcům ve varšavském povstání. Byl zajat. Z německého zajateckého tábora mohl jen přihlížet, jak rudá armáda dobyla Varšavu a Stalin v Polsku ustavil komunistickou vládu.

Po propuštění se přidal k protikomunistickému odboji. Do Varšavy se vracel přes Československo a viděl zástupy vyháněných Němců. Rusové i Češi se k nim chovali jako ke zvířatům. Podobně jako se Němci chovali k vězňům v Osvětimi.

Po dvou letech ho ve Varšavě zatkli. Byl to jeden z největších monstrprocesů v Polsku. Byl odsouzen ke smrti zastřelením. V Polsku tehdy popravovali „katyňským způsobem“ – střela do týlu z bezprostřední blízkosti. Žádost o milost odmítl polský premiér, který sám přežil Osvětim.

Neuvěřitelný příběh Witolda Pileckého. Do Osvětimi ho přivezli 21. září 1940.

Po válce proti Rusku si Witold Pilecki dodělal maturitu a začal studovat výtvarné umění. Studia nedokončil, musel po nemocném otci převzít starost o rodinný statek ve východním Polsku. A mezi válkami žil jako vzdělaný osvícený konzervativní aristokrat.

Místním rolníkům radil, jak mají hospodařit. Založil pro ně mlékárenské družstvo, aby dosáhli vyšších výkupních cen. Maloval kulisy pro divadelní představení v místní škole, psal básně. A jako podporučík v záloze sestavil i svoji vlastní jízdní jednotku. Z rolníků, z nichž většina nikdy nebojovala a nikdy v životě nevystřelila. Někteří z nich ani neměli koně.

V roce 1927 poznal Mariu Ostrowskou, o čtyři roky později měli svatbu. Měli spolu syna Andrzeje a dceru Zofiu. O politiku se nestaral. A to přitom Polsko rozhodně nebylo klidnou zemí. V roce 1926 se po převratu dostal k moci generál Józef Pilsudski. V zemi sílil nacionalismus a antisemitismus. Witold Pilecki ale investoval svoji energii jinam. Za většinu dědictví si koupil arabskou klisnu. Ano – snad nebyl až tak úplně konzervativní a možná byl i trochu bohém. Když děti trochu vyrostly, učil je jezdit na koni a plavat.

Tenhle život definitivně skončil 26. srpna 1939. Polsko vyhlásilo mobilizaci. Němci se blížili a Pilecki se se svými rolníky vydal hájit hranice. Ti, kteří neměli koně, chtěli do války vyjet na kole.

Ale ani jízda neměla proti německým tankům nejmenší šanci.

Varšava kapitulovala 28. září po masivním bombardování. Staré město bylo v troskách, zahynulo 40 tisíc lidí. Pilecki byl tou dobou na jihu země, kde se s několika důstojníky a torzy jejich jednotek pokoušel o partyzánské výpady proti Němcům. Tam je také zastihla zpráva, že východ země obsazuje Rudá armáda.

Bylo jim jasné, že pokračovat v tomto typu boje nemá smysl. Každý sám se vydal hledat rodinu nebo úkryt. Pilecki se rozhodl jít do města, kde bydleli rodiče jeho manželky. Předpokládal, že tam Maria s dětmi utekla před sovětskou invazí. Cesta mu trvala několik dní, musel se v lese skrývat před hlídkami. Mariu tam ale nenašel. Čekat? Ukrývat se? To pro něj nepřipadalo v úvahu. Půjčil si kolo a vyrazil do Varšavy.

Varšava, podzim 1939. Město v troskách, strach, hlad, masové popravy, kolaborace, Židé nahánění do ghetta… Witold Pilecki spolu s důstojníky, které znal z bojů proti Němcům, zakládá odbojovou skupinu. Věděli, že mají minimální šance na úspěch proti tak silnému protivníkovi. Mezi odbojáři se proto ujalo heslo: „Pokud chceme Němce porazit, musíme zůstat naživu dlouho, jinak se to nepodaří.“ Znamenalo to: žádné ztřeštěnosti, žádné unáhlené akce, je třeba postupovat trpělivě a systematicky.

Na jaře 1940 se k odbojářům začaly dostávat zprávy o vzniku nové věznice v Osvětimi. Nejasné zprávy o zvláštním a mimořádně krutém koncentračním táboru. Co když se tam dějí zvěrstva, která chtějí nacisté před světem utajit? Je jediná cesta, jak to zjistit – dostat se dovnitř.

Několik polských policistů poskytovalo odbojářům informace o plánovaných zátazích gestapa. Jedno takové velké zatýkání mělo proběhnout 19. srpna 1940. Neboli velká šance – někdo z odboje se může nechat zatknout, a pokud ho rovnou nezastřelí, pravděpodobně ho pošlou do Osvětimi.

Nějaký dobrovolník? Ano, Witold Pilecki.

No, jistě – žádné ztřeštěnosti…

Witold Pilecki jel do Osvětimi s plánem na vytvoření odbojové skupiny, která by měla postupně připravit povstání vězňů. Neměl ale tušení, jak to uvnitř lágru vypadá. Po příjezdu ho přepadly pochybnosti. „Kápové“ utloukli několik nových vězňů ještě dřív, než prošli branou tábora. A pak je přivítal důstojník SS Fritz Seidler.

„Ať si nikdo nemyslí, že se někdy odtud dostane živý,“ řekl. „Potravinové příděly jsou spočítány tak, že vydržíte žít jenom šest týdnů, takže pokud někdo tuto časovou hranici překročí, musel předtím nutně krást a bude zařazen do trestního oddílu, kde už si moc času na tomto světě stejně neužije.“

A další „esesák“ Karl Fritzsch doplnil: „Podívejte se tamhle na ten komín. To je krematorium, teplota tři tisíce stupňů, a ten komín představuje vaši jedinou cestu ke svobodě.“ Tady dělat odboj? Připravovat povstání?

Systém lágru byl neúprosný. Byl založený na krutosti „kápů“, což byli němečtí vězni odsouzení za běžné zločiny. Jejich privilegované postavení v Osvětimi mělo ale velmi křehké základy. Šéf gestapa a SS Heinrich Himmler vysvětloval: „Ve chvíli, kdy už s ním nebudeme spokojeni, přestane být tím, čím je, a vrátí se mezi ostatní muže. A dobře ví, že ti ho během první noci umlátí k smrti.“

Jednoduchá úměra: čím krutější byl kápo k ostatním vězňům, tím větší měl šanci na přežití.

Většinu vězňů to zlomilo už během několika dnů. Uzavřeli se do sebe, jejich jediným cílem bylo přežít, vyhnout se bití, získat trochu jídla navíc. Báli se všeho, báli se ostatních vězňů, kvůli drobné výhodě udávali.

Po několika dnech pocítil Witold Pilecki přece jen naději, že není vše ztraceno. Paradoxně to bylo při setkání s jedním z nejodpornějších kápů v Osvětimi, s Ernstem Krankemannem. Krankemann býval holičem v Berlíně, ale už před válkou skončil v blázinci a byl zařazen do programu sterilizace. Pak dostal šanci v Osvětimi. Jeden z vězňů ho popisoval: „Byla to příšerná odporná ropucha, obrovský kus masa a tuku, ale obdařený neobvyklou silou.“

Krankemann nosil v rukávu nůž a Pilecki viděl, jak při jednom nástupu bodal všechny, kdo podle něj nestáli správně. V té chvíli si byl jistý, že i většina ostatních musí být doběla rozpálena zuřivostí, která rozbije jejich kolektivní strach a netečnost.

Vztek, zuřivost, touha po odplatě. To jedině mohlo konkurovat strachu a apatii. Ale dá se na takových základech založit odboj?

Základem všeho bylo překonat strach. Překonat hrůzu z toho, že to může být poslední den. Že každá minuta může být poslední. Pilecki to dokázal. A pak bylo i v Osvětimi možné pomýšlet na kontaktování ostatních vězňů a snad i na budování odbojové organizace.

Mnoho vězňů vůbec nevycházelo z baráků, i když měli „volno“. Báli se, že je některý z kápů může kdykoli umlátit k smrti. Byla to naprosto reálná obava, ale Pilecki to riziko podstoupit musel. Podařilo se mu proniknout do nemocnice, kde pracoval jeho válečný kolega z odboje, lékař Wladislaw Dering.

Lékař měl přece jen privilegované postavení. Mohl schovat ohrožené vězně na ošetřovnu, měl přístup k lékům, mohl s Němci obchodovat – měnit morfium a léky za jídlo… Jistě, nesměl se bát. Kdykoli to mohlo končit smrtí.

Pilecki navázal kontakt i s dalšími odbojáři, které znal z Varšavy. Jeden z nich patřil k četě geodetů, která chodila za bránu tábora. Připravovali projekty dalších budov. A měli šanci setkat se s místními lidmi. Do tábora pašovali potraviny, ven vynášeli zprávy. Ano, kdykoli to mohlo skončit smrtí.

Jídlo navíc, to bylo v Osvětimi základní platidlo. Díky němu se dala získat přízeň kápů, přeřazení na přijatelnější práci, možnost volnějšího pohybu po lágru, a tedy i možnost získávání dalších lidí do odboje.

Po půl roce v Osvětimi měl Witold Pilecki odbojovou organizaci o stovce mužů. Hlavní otázkou bylo, co dál. Šance na úspěšné povstání byla mizivá. A byla tu ještě jedna zásadní věc: tábor se začal měnit. A zpočátku nikdo nechápal, co se děje.

Ale Pilecki tušil, že nyní je jeho hlavním úkolem sbírat informace a varovat svět.

Fotografie Varšavského povstání:

V září 1941 v Osvětimi poprvé nacisti zavraždili vězně v plynové komoře. Na jaře 1942 začaly masové transporty Židů. Osvětim se stala centrem „konečného řešení židovské otázky“. Pilecki a jeho spolupracovníci byli první, kdo o tom informovali svět.

Ano, stále žil. Přežil dva zápaly plic, přežil tyfus. A bojoval. Popisoval, co vidí a co se dozvěděl od kolegů z jiných částí tábora. Odbojářům se podařilo dostat i ke statistikám o počtu transportů a zemřelých vězňů.

Pilecki poslal z Osvětimi celkem 10 zpráv. Adresoval je vedení odboje ve Varšavě a to je posílalo dál do Londýna exilové vládě. Aby se zprávy dostaly ven, organizoval Pilecki útěky. Málokomu se povedlo z Osvětimi utéct. V roce 1942 došlo ke 170 pokusům o útěk. Jen 12 bylo úspěšných. A za 10 z nich stál Pilecki. Byl to prostě nejenom mimořádně odvážný člověk, ale měl i mimořádný talent na konspirační práci.

S tím, jak se tábor měnil v centrum genocidy Židů, Pilecki stále naléhavěji žádal o dvě věci. Polský odboj žádal, aby ozbrojenou akcí podpořil povstání uvnitř tábora. A spojence žádal, aby na Osvětim poslali letadla, aby tábor bombardovala.

Ano, i v případě povstání, i v rámci bombardování by mnoho vězňů zemřelo. Ale dostali by šanci bojovat. Dostali by šanci vzepřít se. A ten odporný stroj na vraždění by přestal fungovat.

Pileckého zprávy projednávala polská exilová vláda několikrát. A britská vláda několikrát diskutovala o tom, zda má smysl poslat nad Osvětim bombardéry. Nestalo se. Důvodů bylo mnoho. A otázka, zda tam ty bombardéry poslat měly, zůstává dodnes bez jasné odpovědi.

Zpočátku ani britští a američtí politici zprávám z Osvětimi příliš nevěřili. Nerozuměli tomu. Nikdo, kdo byl vně tábora, tomu nerozuměl. Genocida Židů? Dává to nějaký smysl? Britové byli skeptičtí. Polského exilového premiéra Wladyslawa Sikorského si vládní politici příliš nevážili. Genocida Židů v Osvětimi? Poláci se především chtějí zviditelnit a ukázat, že nejsou antisemité.

Pak tu byl vlastní domácí antisemitismus. Silný v Británii i ve Spojených státech. Při náletech na Londýn se například masově ujala myšlenka, že obyčejní Londýňané se musejí schovávat v metru, zatímco bohatí Židé mají luxusní a bezpečné úkryty. A obecně, že válka se vede v zájmu bohatých mocných Židů. Jitřit tyhle nálady náletem na Osvětim?

A byly tu i důvody zcela praktické. Osvětim byla daleko. Může být takový nálet efektivní? Dokážou tam bombardéry vůbec doletět? Zasáhnou cíl? Britská vláda dospěla k závěru, že by to bylo spíš jen politické gesto. Nikoli smysluplná válečná operace.

Je třeba Hitlera porazit. Pak nebude moct pokračovat ani v genocidě Židů. To je jasný cíl. A není možné ho drobit na jednotlivé dobrodružné výpravy, byť třeba s velkým morálním posláním.

Měli spojenci Pileckého poslechnout a poslat tam letadla? Od určitého okamžiku už všichni věděli, co se tam děje. Věděli, že tam směřují transporty s dalšími desítkami tisíc lidí. A přihlíželi tomu…

Ano, Osvětim byla daleko, ale byla v dosahu. Měli tam ty bombardéry poslat?

Witolda Pileckého reakce vnějšího světa na jeho zprávy šokovala. Žádná pomoc domácího odboje. Žádné bombardování spojenců. Měl informace. Jednak od nových vězňů, kteří byli ještě donedávna v kontaktu s odbojem ve Varšavě. Jednak z rozhlasu. Ano, odbojářům se podařilo ze skladu postupně vynést všechny součástky potřebné k tomu, aby si sestrojili vlastní rádio.

Začal pochybovat o tom, že jeho mise v lágru má smysl. A navíc cítil, že je na pokraji psychických sil. Že ho Osvětim začíná přemáhat.

Jednak tu byla hrůza z třídění a rozkrádání věcí po zavražděných Židech. Jeden z vězňů to popsal takto: „Ve chvíli, kdy se někdo zmocnil věcí, které byly ještě teplé, a měl z takového jednání potěšení, začala na něj blaženost, vyplývající ze skutečnosti, že něco vlastní, působit jako nějaká droga.“ Pilecki se těch věcí odmítal byť i jen dotknout. Měl je za potřísněné krví. Ale neplatilo to o jídle. Čokolády a sýry, které zbyly po zavražděných Židech, jedl. Tam šlo o kalorie nezbytné pro přežití.

A ještě více ho zasáhl pohled na kluka ve věku jeho syna, který byl odsouzený k smrti. Vracel se z práce na barák a viděl skupinu mužů, žen a dětí před krematoriem. Bylo jasné, že za chvíli budou po smrti. Pilecki se snažil vyhnout jejich pohledu, ale střetl se s očima toho chlapce. Bylo mu asi 10 a nevěděl, co se děje.

„Tak k čemu to celé je? Připravuji tady povstání, vzpouru a nedokážu se zastat ani jednoho malého kluka, který jde na smrt!“ Pilecki se rozhodl utéct. Venku může být užitečnější.

Podařilo se mu získat práci v pekárně, která byla za ostnatými dráty tábora. A spolu se dvěma dalšími členy osvětimského odboje se mu v noci ze 26. na 27. dubna 1943 povedlo utéct. Později vzpomínal na okamžik, kdy se v lese cítili už v relativním bezpečí:

„Všechno nás v tu chvíli okouzlovalo. Milovali jsme svět… Ale ne jeho obyvatele.“

V srpnu 1943 byl Witold Pilecki zpátky ve Varšavě. Odboj byl rozložený sérií zatýkání a poprav. A i vnitřními spory mezi liberály a antisemitskými pravicovými nacionalisty. Podobně na tom byla Varšava. Ulicemi procházely tlupy udavačů, kteří hledali Židy, jimž se podařilo ukrýt před transporty. Strach a smrt. Tady dělat odboj?

Jako vždy to v případě Witolda Pileckého byl odboj proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi na pozadí morálně podlomené společnosti. Varšavské povstání, zajatecký tábor, Rudá armáda ve Varšavě, komunistická vláda. Jak ta válka vlastně dopadla?

Jako teenager bojoval proti Rusům za nezávislé Polsko. Strávil léta na frontě a v odboji, dva a půl roku v Osvětimi. Má se teď cítit jako vítěz? Možná to mohl zkusit. Třeba se v tom novém Polsku dalo žít. Snad šlo hlavně o to, aby se lidi vzpamatovali z války a ostatní věci řešili až později. Witold Pilecki takhle neuvažoval. Stalin pro Polsko přinášel jen další ztrátu samostatnosti. Takhle to končit nemá. Boj pokračuje.

8. května 1947 ho zatkli. O týden později byl obviněn z velezrady. Do konce roku byl u výslechu nejméně stopadesátkrát. Mezi jeho vyšetřovatele patřil i Eugeniusz Chimczak. Byl proslulý tím, že své oběti bil a bodal kovovým pravítkem, strhával jim nehty, vytrhával vlasy, zamačkával cigarety v obličeji, utahoval kovový pásek kolem hlavy, dokud vyslýchaní neomdleli.

Witold Pilecki podepsal většinu předem připravených přiznání, ale u soudu o milost neprosil. V závěrečné řeči řekl: „Snažil jsem se žít tak, abych byl v mé poslední hodině spíš šťastný než plný obav, a já skutečně ve vědomí, že ten boj stál za to, nalézám štěstí.“

Štěstí? Opravdu tvrdě vykoupené. Během procesu se směl krátce setkat s manželkou Marií. Řekl jí: „Osvětim byla ve srovnání s tímhle procházkou růžovým sadem. Jsem hrozně unavený a chci, aby už to všechno co nejdřív skončilo.“

(Citace jsou z knihy Dobrovolník, kterou napsal britský novinář Jack Fairweather. Je to literatura faktu, dokument, nikoli historický román. V roce 2020 kniha vyšla v českém překladu.)