Článek
Češi mají pozoruhodnou tendenci slavit 17. listopad, svůj nejdůležitější státní svátek, ve zvláštním rozpoložení. Zvlášť kulatá a polokulatá výročí si připomínáme v náladě pohybující se pravidelně na škále od lehkého zklamání po permanentní nasranost.
Jen si vzpomeňte.
V listopadu 1999 protestovaly v ulicích desetitisíce lidí proti opoziční smlouvě Miloše Zemana a Václava Klause v rámci akce „Děkujeme, odejděte“. Výsledkem bylo celkem suverénní vítězství – byť v případě ODS spíš „nevýhra“ – stran opoziční smlouvy hned v příštích volbách v červnu 2002.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
O deset let později padla na Česko skutečně už blbá nálada způsobená hlubokou ekonomickou a politickou krizí, z níž jsme se dokázali konečně vyhrabat v květnu 2010, kdy jsme si zvolili silnou, akceschopnou, reformní „vládu rozpočtové zodpovědnosti a boje proti korupci“ s rekordní většinou 118 hlasů ve Sněmovně, která měla definitivně ukončit období nejistoty. Bohužel to byla vláda Petra Nečase a už o tři roky později si Češi řekli, že to radši zkusí s kýmkoliv, zdůrazňuji s kýmkoliv jiným, a tak to zkusili s Andrejem Babišem.
V roce 2014, na výročí čtvrtstoletí, létala na Albertově, onom posvátném místě studentského revolučního hnutí, před zraky středoevropských prezidentů vajíčka na prezidenta Miloše Zemana, který se pomstil svým obvyklým způsobem a v roce 2018 suverénně vyhrál znovu prezidentské volby, a tak mohl škodit zemi až do loňského března.
A přesně před pěti lety, v sobotu 16. listopadu 2019, zažilo Česko největší protivládní demonstraci od roku 1989 – čtvrt milionu lidí protestovalo na Letné proti zdánlivě neporazitelnému účelovému paktu Andreje Babiše s Milošem Zemanem. (Podobný počet lidí dorazil na Letnou na akci stejného spolku už v červnu 2019.)
Analýza Jana Hartla
Sociolog Jan Hartl se v celých novodobých českých dějinách věnuje šetření nálad ve společnosti. V textu napsaném exkluzivně pro Seznam Zprávy pojmenovává, jakým vývojem jsme za pětatřicet let od 17. listopadu 1989 prošli.
Byla to demonstrace nejen největší, ale taky nejefektivnější. Andrej Babiš po ní pochopitelně neodstoupil ani neodvolal z vlády ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Dokonce mu ani nikam nezmizeli jeho loajální voliči, jak jsme zjistili při sněmovních volbách v říjnu 2021.
Ale přesto znamená 16. listopad 2019 zásadní přelom v novodobých politických dějinách. Milion chvilek, na počátku v podstatě mládežnický spolek v čele se studentem evangelické teologie Mikulášem Minářem, který krátce před tím neprošel ani základním kolem soutěže „Hledá se lídr“ (ano, seděl jsem v té porotě), dokázal velkou věc. Jím svolaný letenský dav ukázal do té doby zmatené a roztříštěné opozici, že existuje celkem početná, viditelná a hlasitá poptávka po změně.
Co následovalo – kromě covidu, který nás přišel navštívit vzápětí –, si už pamatujeme všichni, vznik dvou opozičních koalic PirSTAN a Spolu, velmi dospělý a zodpovědný ústup Mikuláše Mináře do pozadí a volby 2021, které díky shodě mnoha náhod a především milionu propadlých hlasů znamenaly odsun Andreje Babiše do opozice. Něco, čemu ještě v listopadu 2019 (a ostatně ani v únoru 2021) nenasvědčovalo vůbec nic.
I o pět let později se Milion chvilek a jeho příznivci sejdou v centru Prahy, konkrétně v neděli ve dvě na Staroměstském náměstí, aby pod heslem „Rok do voleb 2025: Zůstaňme demokratickým srdcem Evropy“ projevili své obavy z „návratu populistů v čele s Andrejem Babišem“.
Nic proti tomu, jen se to celé bude odehrávat v poněkud jiných kulisách a atmosféře - obavy a frustrace budou možná podobné jako před pěti lety. Jenže hlavním hnacím motorem tu tentokrát bude nejistota, jak ti, které někdejší letenská vlna vynesla k moci, s touhle šancí naložili.
Rok do voleb
Speciální projekt Seznam Zpráv, v němž podrobně sledujeme dění v politice před sněmovními volbami v říjnu 2025. Pohled do marketingu a strategií jednotlivých stran. Sledování zástupců konkrétních voličských skupin. Aktivita dezinformací v kampani. Vzestup nových stran. Rozhovory, reportáže, průzkumy veřejného mínění a podcasty.
Není to zvláštní? Po třech letech vlády „demokratických stran“, které už rok a půl z Hradu jistí prezident stejného naladění, budeme sami sebe preventivně varovat, že je na obzoru další karambol. Strach sám ze sebe a vlastního selhání je pozoruhodná emoce, kdo chce, může si ji v neděli skutečně užít.
Ale jinak to už prostě v den, kdy slavíme veselý odchod komunismu, asi ani být nemůže. Nakonec před 35 lety jsme taky mnohem spíš věděli, co už nechceme, než abychom tušili, jak si s prostorem, co se před námi otevírá, dokážeme poradit.
Díval bych se na to raději optimisticky, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě mnohem hůř. Počkal bych dalších pět let, už čtyřicáté výročí návratu svobody budeme mimochodem v roce 2029 slavit – pokud vše půjde podle plánu – několik týdnů po dalších sněmovních volbách. Vždycky se dá najít důvod, proč být v tenhle krásný den pořádně vyděšen.
