Článek
Jako by dějiny byly otevřená krajina a v ní tu a tam kopečky, ze kterých se do ní otevírá výhled. Kótou bývá nějaké výročí, na které vyšplháme, abychom se rozhlédli a… co vlastně? Zjistíme, že se dole válí mlhy? Nebo je jasno až k obzoru?
„17. listopad 1989“ mezi těmi vršky patří k nejvyšším a nejnavštěvovanějším. Po 35 letech je z něj vidět daleko. Pro člověka je to víc jak polovina dospělého života. Pro kalendář 12 784 utržených listů. Pro paměť příležitost porozumět světu o chloupek víc, nebo to alespoň zkusit. Nebo si to jen myslet.
35 let může být už docela závratných. Když k nám někdy ve čtvrté třídě přišli do školy besedovat veteráni Pražského povstání, vyprávěli o událostech, které byly tehdejší současnosti blíž než listopad 1989 dnešku. Protože vzdálenost od druhé světové války byla v polovině 70. let kratší než trasa mezi lety 1989 a 2024.
Abych se tu příliš nestylizoval do vzpomínajícího polopamětníka: Stejných 35 let (české) historie leží třeba mezi lety 1914 a 1949, mezi koncem belle époque a prvními justičními vraždami komunistické diktatury. Na kótu „28. říjen 1918“ bychom stoupali v roce 1953, půl roku po Stalinově smrti.
A za letopočtem 2024 se budou lidé, budou-li, ohlížet v roce 2059. Což je speciálně pro ty z nás, kteří se toho podle statistik spíš nedožijí, podobně vzdálený horizont, jako byly pro školní děti ty historky z barikád 1945. Čas běží, s námi i proti nám, my můžeme jenom čas od času - a od toho jsou nejen veřejné, ale i soukromé svátky - uspořádat nějaký ten turistický výšlap. A pak stanout a případně zírat.
17. listopad | Den boje za svobodu a demokracii
Státní svátek Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva připomínají hned dvě významná data - 17. listopadu 1939 byly po nepokojích po pohřbu studenta Jana Opletala uzavřeny vysoké školy, o 50 let později 17. listopadu 1989 pak proběhly studentské protesty na Národní třídě, které vedly k sametové revoluci a pádu komunistického režimu.
„Postřeh“, že čas je přímka, zatímco vzdálenost mezi dvěma body na časové ose je úsečka, stojí za to ještě trochu dopilovat. Pravítko a trojúhelník by u toho byly na obtíž, protože místo jedničky z geometrie nás zajímá, co se to s těmi úsečkami pořád děje. Proč se všelijak kroutí, ačkoli někdo říká, že by neměly. Proč se vzduch, když se díváme z kopce do kraje, někdy tetelí a jindy zase ne.
V 70. a 80. letech minulého století se také slavila různá 30. nebo 35. výročí - na propagačních materiálech propagandy často zvěčněná příslušnou velkou číslicí. Věčnost tu vystupovala i v původním významu slova: Historické datum a číslovka „35“ byly zároveň vzkazem, že to co se tehdy stalo, i to, co je teď, zůstává navěky. Hesla provolávala věčnou slávu a jedno z nejmrazivějších znělo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.“ (Při 35. výročí osvobození Československa se mimo jiné odhaloval pomník maršála Koněva v Praze-Bubenči, nedávno odstraněný.)
Když komunistický režim po svém připomínal nějakou „historickou událost“, často tím jeho dřevěný jazyk nemyslel pouhou „událost z historie“, ale rovnou „událost, která historii vyhrála“. Typicky „historické vítězství pracujícího lidu v únoru 1948“.
Diktatury dějiny zaletují do úseček, které se ani nehnou. Protože nesmí. Výstupy na vrcholky významných výročí pak nejsou žádnými výlety za zdravím a poznáním, ale čirou formalitou, která ohlašuje jen to, že úsečka na časové ose se prodloužila ze 30 na 35.
Historie jako příležitost porozumět světu v tu chvíli ztrácí smysl. Komunisté se tvářili, že jsou jejími vítězi, protože se opírají o učení, které rozpoznalo „objektivní historické zákonitosti“. Nic takového neexistuje, i proto tahle historická pýcha předcházela historickému pádu. Historie je příběh a má se vyprávět od A až …kam z kopce dohlédneme.
Více k tématu:
Představa „vítězství v historii“ zůstává svůdná a pád komunismu v různých verzích přečkala. Západ s ní koketoval skrze, jak říká historik Timothy Snyder, „pohádku o konci dějin“. Ze které jsme byli probuzeni a která v roce 2024 nedává žádný smysl. Naštěstí i pro nás, protože jestli podle Snydera „máme za to, že budoucnost přináší automatickou setrvačnost dobrého politického uspořádání, pak se nemusíme ptát, v čem toto uspořádání spočívá, proč je dobré, jak se udržuje a jak je lze zlepšit.“
A také tohle by byl stav, ve kterém se na výpravy za poznáním na historické vršky nemusíme trmácet. Protože všechno je jasné. Už nafurt. Není.
„Pokud chceme dobro a zlo lépe pochopit, musíme znovuoživit historii,“ píše Snyder v Cestě k nesvobodě (2016). Dejme tomu takhle: Natáhnout provázek v délce úsečky na časové ose a brnkat do něj, ať se chvěje. Tím ožívá příběh. Který pomáhá vyznat se v minulosti a přítomnosti. A pro budoucnost získat půdu pod nohama, sebedůvěru, protože „čím větší je člověk hříčkou vnějších změn, tím víc touží po poměrech, které změny vylučují“ (Václav Havel).
„Není jen jedna historie. Neexistuje žádný obecně platný výklad, kdy my historici řekneme, jak to bylo, tak se to napíše do učebnic a hotovo. Listopad 1989 patří mezi sdílená místa paměti, jejichž význam by se měl ve společnosti průběžně vyjednávat,“ říká historik Kamil Činátl, který se věnuje tomu, jak ve školách vyučovat dějepis. Zdůrazňuje přitom historickou gramotnost, schopnost o dějinách přemýšlet: „Je důležité, aby studenti věděli, proč se mají o danou událost zajímat. Pokud nepodáme historii jako problém, který má otevřené řešení, nemůžeme uspět.“
Perspektiva těch, kdo nepamatují ani Pražské povstání, ani besedy s pamětníky Pražského povstání, ani 17. listopad 1989, bude už jen a jen důležitější. Jejich perspektiva i svoboda, která nemá předplacené vítězství v historii.
