Komentář: Fackovací panák. Narozen 17. listopadu

„Opoziční vůdci z komunisticky řízených států ve středovýchodní Evropě sehráli hlavní role v procesu, který změnil rok 1989 na třetí epochální rok dvacátého století – po letech 1914 a 1939,“ napsal před sedmi lety rakouský historik Manfried Rauchensteiner v knize „Pod dohledem“. Tím shrnul tehdy ještě převládající pozitivní výklad přelomového roku, kterým skončilo dlouhé období krvavých i studených válek, který nenásilně osvobodil východní polovinu Evropy z diktatury a otevřel cestu k demokracii. Jeho britský kolega Timothy Garton Ash mluvil jednoduše o „roku zázraků“.

Od té doby se hodnocení Východu včetně nově založených demokracií v západním světě změnilo. Z pohledu liberální levice nešlo před pětatřiceti lety ani o svobodu, ani demokracii, tedy návrat do Evropy. Češi a další národy jenom usilovali o vyšší úroveň konzumu. Pro radikální pravici se z Východoevropanů stali slouhové Západu, kam ve skutečnosti ani nepatří.

Oba kritické pohledy se shodují v tom, že za někdejší železnou oponou dodnes žijí druhořadí Evropané, mezi kterými navíc není třeba ani rozlišovat.

Jak se píše ve dva roky staré knize „Sbohem, východní Evropo“ od amerického spisovatele Jacoba Mikanowského, všichni jsou součástí jednoho kulturně-společenského celku, který sahá „od Prahy po Kyjev“.

Podrobněji se historií minulých desetiletí zabývá levicový kanadský myslitel Ivan Kalmar. Poučen identitářskou filozofií odhalil ve dva roky staré knize „Bílí, ale ne tak docela“, že se Východoevropané včetně Čechů stali obětí určité formy západního rasismu, který v nich vidí jen méněcenné nádeníky z průmyslových podniků se západními vlastníky. Za takový výsledek si ovšem mohou sami, protože se od začátku považovali za příslušníky nadřazené bílé rasy, chtěli dosáhnout jejích privilegií, a „zlehčovali“ nároky ostatních obětí rasové diskriminace.

„Politováníhodnost jejich postavení se stává zřejmou, jakmile byl jejich požadavek na plnohodnotná privilegia zamítnut a namísto toho se dočkali odsouzení jako špatní imitátoři, jako věčně neúspěšné nápodoby,“ napsal Kalmar.

Úvaha, že se východní Evropa stala kolonií Západu, má ohlas i v Česku, například v knize „Jak jsme se stali kolonií“ od české ekonomky Ilony Švihlíkové.

Zaostalost Východu nelze překonat už z principu, zdůrazňuje světoznámý francouzský antropolog Emmanuel Todd. V nedávno vydané knize „Úpadek Západu“, která svými sympatiemi k postojům ruského prezidenta Vladimira Putina prozrazuje blízkost k radikální evropské pravici, se vysmívá „rusofobii“ v zemích východní Evropy. Nenávistí k Rusům po vypuknutí ukrajinské války se tyto státy zřejmě chtějí ujistit, že je Západ ochrání před údajným nebezpečím z východu.

Přitom antropolog považuje za absurdní představu, že země jako Polsko, Česko nebo Rumunsko vůbec někdy „byly přirozenou součástí západní Evropy, která byla jen dočasně odtržena nadvládou Sovětského svazu“. Ve skutečnosti šlo o méně rozvinuté zemědělské společnosti, kde dlouho chyběly vzdělané městské vrstvy, a naopak se dlouho udrželo nevolnictví. Do podoby moderní společnosti se státy Východu transformovaly až po druhé světové válce, konkrétně v období, kdy jim sovětští vládci nařídili industrializaci, podporovali rozvoj vzdělávacích systémů a umožnili tak vznik střední třídy.

Pokud dnes středostavovští občané Polska nebo Česka odsuzují Sovětský svaz a jeho dědice v Ruské federaci, pak se distancují od toho, kdo jejich společnosti zajistil vzestup. Pozitivní výjimkou je v tomto směru podle Todda jen maďarský premiér Viktor Orbán, dostatečně sebevědomý politik, aby jednal jako rovný s rovným s Bruselem, a tím i s Moskvou.

Stejný pohled, jen s opačným politickým znaménkem, využívá liberální bruselský deník Politico. V článku z konce října popisuje, že do proruského tábora se po Orbánově Maďarsku a Slovensku Roberta Fica už brzy, tedy po volebním vítězství Andreje Babiše, propadne také Česko. Důvodem je nejen slabost zdejší demokracie, ale také neschopnost podílet se na evropských hodnotách. Evropskou unii by Česká republika po Babišově vítězství chápala po orbánovsku jenom „jako bankomat“.

Pohrdání Východem může kompenzovat frustraci, kterou dnes v západní společnosti probouzí komplikované vnitřní poměry. Na triumf populisty Donalda Trumpa v Americe a rozpad vlády Olafa Scholze v Německu reagoval týdeník Der Spiegel redakčním komentářem „Konec Západu“, podle kterého západní demokracie po roce 1989 selhaly. Nedokázaly totiž „šikovně utvářet“ svět a společnost podle principů sociální spravedlnosti a tím otevřely cestu nebezpečným populistům typu Trumpa.

O tom, jak se na málo uspokojivém vývoji Západu podílely bývalé komunistické státy, chybí v komentáři jediné slovo. Ovšem o několik stránek dále popisuje politolog Jan-Werner Müller, že zásadní vliv na úpadek západní demokracie měli politici Východu, zvláště špatný příklad je patriarchy všech autokratů Orbána.

Projekt „zpátky do Evropy“ se z pohledu západních publicistů stává fiaskem. Země Východu to dotáhly na zásobárnu laciné pracovní síly a namísto budování demokracie se opět propadají do svých obvyklých poměrů, tedy chaosu a diktatury.

Ty, kdo chtějí přece jen slavit 17. listopad, může utěšit, že aspoň sociologické průzkumy mluví jinou řečí než většina intelektuálů. Například projekt Evropské unie získává od dob rozšíření přes všechny historické karamboly na oblibě v zemích Východu i Západu a podle letošního Eurobarometru dosáhla 49 procent. Je pravda, že v některých zemích během krize 2008–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2013 důvěra poklesla, konkrétně v Česku až na 32 procent. Od té doby však i Češi na trnité cestě „zpátky do Evropy“ učinili pokrok. Důvěra vyrostla na 43 procent, a to je ještě nejhorší bilance z nových členských států EU s výjimkou Slovinska.

Představě o tom, že pro Čechy je všechno ztraceno, odporují také ti západní vzdělanci, kteří poznávají a oceňují zdejší kulturní tradici.

Jedním z nich je slavný německý filozof Byung Chul-Han, který v letos publikované eseji „Duch naděje“ hledá východisko pro západní společnost „ovládanou strachem a resentimenty“. Svou optimistickou vizi staví na odkazu tří intelektuálů se vztahem k českému prostředí, konkrétně na básni „Čechy leží u moře“ od rakouské básnířky Ingeborg Bachmannové, povídkách pražského rodáka Franze Kafky a výrocích jednoho z protagonistů roku 1989 Václava Havla. Myslitel korejského původu nezapomene zmínit Havlovu slavnou větu, že „naděje je stav ducha“, který „ve své podstatě není závislý na pozorování světa nebo hodnocení situace“.