Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na pražské Kobyliské střelnici, která v letech okupace patřila mezi hlavní místa hitlerovské vražedné mašinerie, byla během června 1942 popravena řada významných představitelů české intelektuální či odbojářské elity.
V první den měsíce ukončila popravčí četa život spisovatele Vladislava Vančury, 19. června zde padl premiér protektorátní vlády Alois Eliáš, 25. června umučili novináře a atleta Evžena Rošického. A když zde okupanti během 30. června popravili celkem 71 českých vlastenců, byli mezi nimi hrdina odboje Josef Mašín starší či politička a aktivistka za ženská práva Františka Plamínková.
Jejich jména a také osudy méně známých vlastenců připomíná skupina historiků a badatelů v právě dokončované publikaci s názvem Pamětní kniha.
Smrt Evžena Rošického
Autoři si nad historickými dokumenty a prameny všímají mimo jiné toho, jak čeští vlastenci přijímali před popravčí četou svůj osud.
„V posledních chvílích života se chovali mnohem vzdorovitěji a statečněji, než to kati hlásili nadřízeným,“ říká jeden z přispěvatelů Pamětní knihy Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy. „Mnohdy se jim totiž vraždění vymklo z rukou, takže své selhání pochopitelně tajili,“ dodává historik a autor kapitoly, která se v dokončované publikaci věnuje popravčím komandům.
Připomíná také, že ne vždy se všechno podařilo utajit a že někdy popravčí v hlášení i nechtěně zdokumentovali statečnost vražděných.
„Chování šesti odsouzenců před popravou a během ní bylo klidné a pokojné. Výroky žádné nepadly, jen Rošický Evžen (novinář, odbojář a atlet byl v Kobylisích zavražděn společně s otcem Jaroslavem, pozn. red.) vyčkal smrti se zvednutou zaťatou pěstí,“ cituje se v publikaci například z protokolu velitele 3. roty záložního policejního praporu Prag Jünter.
Projekt „Pamětní kniha“:
Projekt dokončované „Pamětní knihy“ věnované 545 Čechům zavražděným na Kobyliské střelnici připravují historici a badatelé Marek Kryl, Jaroslav Čvančara, Jaroslava Milotová a Vlasta Měšťánková.
Projekt navazuje na „Pamětní knihu: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu“ (vydal Archiv hl. města Prahy v roce 2013, autoři Jaroslav Čvančara, Vlastislav Janík, Václav Ledvinka, Vojtěch Šustek), která mapuje osudy příbuzných a pomocníků parašutistů, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha.
Příběh čtyř četníků
Kobyliská střelnice byla podle historika Jaroslava Mesiereura okupanty použita ke „zvláštním úkolům“.
Nacisté tu například zinscenovali veřejnou popravu čtyř českých četníků pro výstrahu. František Rajmon, František Famfulík, Josef Bojas a Jan Jirásek byli po zatčení usvědčeni z rozsáhlé spolupráce s domácím odbojem. Veřejná exekuce pak byla novou formou teroru, která měla zastrašit rostoucí odbojové hnutí a zabránit rozkladu protektorátního četnictva a policie.
Dozorci přivedli 8. července 1943 čtveřici k popravčím kůlům a uvázali je k nim, ale zavázat odsouzencům oči se justičním úředníkům nepodařilo. „Nedávejte nám je, my se nebojíme, my jsme vojáci!“ odmítali se podvolit. V nastalém chaosu veřejné popravy pak podle historika Mesiereura volali četníci jeden přes druhého: „Ať žije Československá republika! Ať žije nová svobodná republika!“
Výkřiky přerušila až salva popravčí čety.
Neznámé tváře heydrichiády:
Historik Oldřich Sládek uvádí, že hrdinné chování Rajmona, Famfulíka, Bojase a Jiráska změnilo i další režii této veřejné exekuce. Velitel pořádkové policie SS Gruppenführer Riedge měl pronést po exekuci výstražnou řeč. Pod vlivem statečného chování četníků však jen mávl rukou, aby přítomní čeští četníci a policisté, kteří byli přítomni v roli obecenstva, odpochodovali.
Takovou formu veřejného teroru proto Němci v Čechách až do konce války nezopakovali. Možná i proto, že by chování podobné čtveřici četníků na kobyliském popravišti mohlo naopak „posílit velkou část k popravě přizvaných v jejich nepřátelském postoji vůči třetí říši“ – jak napsal vedoucí protikomunistického referátu pražského gestapa Heinz Jantur ve zprávě pro státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka.
Poprava otřásla i komandem
Obludnost stále ještě málo zmapovaného vraždění na Kobyliské střelnici spočívá podle badatele a jednoho z autorů Pamětní knihy Jaroslava Čvančary i v tom, že nacisté k popravčím kůlům přivazovali celé rodiny a mnohdy i nezletilé děti vedle rodičů.
Zastřelen tak byl hoteliér a starosta Dobříše Adolf Schart s manželkou Otýlií a dcerou Dagmar (25. června 1942) a to i proto, že gestapo mělo zálusk na jeho majetek. Schart navíc odmítal přejmenovat dobříšské ulice po Adolfu Hitlerovi či Konradu Henleinovi, což mu nacisté nemohli zapomenout.
Na Kobyliské střelnici skončil 24. června 1942 i libeňský řezník Bohumil Vosmík s manželkou Annou, dcerou Boženou a syny Bohumilem, Oldřichem a také snachou Alžbětou. Odsouzeni k smrti byli kvůli dodávkám potravin parašutistům, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha.
Při Vosmíkově zatýkání libeňským četnictvem se na ulici strhla divoká přestřelka. Celá rodina se tvrdě bránila. A nebyla to ani zdaleka výjimka, kdy se při zatýkání českých vlastenců bojovalo.
Výzva potomkům zavražděných
Autorský tým dokončované Pamětní knihy o 545 obětech nacistického teroru na pražské Kobyliské střelnici v letech 1942–1945 se obrací na potomky zavražděných, ale i na představitele samospráv či odborných institucí, aby pro budoucí generace i památku povražděných poskytli fotoportréty obětí do připravované publikace.
Z 545 obětí je dnes k dispozici jen několik desítek portrétů. Ostatní nemají tvář. Autory Pamětní knihy kontaktujte prostřednictvím e-mailové adresy: cvancaraj@atlas.cz.
Historici si stále doplňují fakta o tom, co všechno se na Kobyliské střelnici odehrávalo. A vycházejí i z informací o jiných popravištích. V Lobzích u Plzně byl například zavražděn sedmnáctiletý František Stehlík za natolik drastických okolností, že to otřáslo i jindy otrlými německými vojáky.
Zatímco Stehlíkův starší bratr se nacistům vzpouzel, František se snažil chytit nohou německých vojáků, které prosil, aby ušetřili jeho maminku. Když pak byl odvlečen k valu a střelen do týlu, matka Růžena a sestra Josefína hrůzou omdlely. Zastřeleny tak byly v bezvědomí. Otec Václav Stehlík se pokusil už jen o poslední vzdor vzpřímeným postojem před popravčím komandem.
„Vraždění na Kobyliské střelnici se neodehrávalo v poklidu, jak mnohdy vyplývá z popravčích protokolů,“ konstatuje Jaroslav Čvančara. „Nad zrůdnostmi vraždění českých vlastenců na Kobyliské střelnici nám i dnes zůstává rozum stát. Ti lidé měli podle plánů nacistů nevýslovně trpět až do posledních chvil,“ říká.
„V popravčích protokolech z Kobyliské střelnice jsme zaznamenali předsmrtné dechberoucí výroky žen a dívek: Marie Matoušková, zavražděná i se svým manželem, v posledních chvílích svého života zvolala: ‚Střílejte dobře!‘ Irena Dematiniová, zastřelená společně s manželem a synem, zase vykřikla: ‚Buďte prokleti!‘. A zaznamenáno je rovněž zvolání: ‚Ať žije lepší Německo!‘ či ‚Hitlere, chcípni!,“ připomíná další spoluautor Pamětní knihy a badatel Marek Kryl.
Nejmladší zastřelenou dívkou byla přitom podle něj sedmnáctiletá Hanička Štiková, kterou zavraždili společně s otcem a matkou. Nejmladším pak byl patnáctiletý Josef Doležal z Lidic.
Josef Mašín mladší ke vznikající Pamětní knize
„Taková Pamětní kniha je velmi potřebný projekt, vážím si toho. Otázkou ale je, nakolik to bude mladou generaci zajímat. Na pietní připomínky zmíněných vražd stovek českých vlastenců chodí už jen pár veteránů či starších lidí. Mladí lidé jen poskrovnu nebo vůbec. Kde jsou? Asi se s nimi o tom nikdo nebaví, a když už, tak jen ve frázích,“ řekl k projektu Josef Mašín mladší, syn zastřeleného odbojáře Josefa Vladimíra Mašína, člena protinacistické odbojové skupiny Tři králové (společně s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem).
A dodává: „Přitom se tehdejší strašné události, byť v poněkud jiné formě, znovu opakují. Nejenom na Ukrajině, ale zejména na Blízkém východě. A jestli si z toho lidé ve střední Evropě nevezmou včas poučení, tak k tomu dříve či později opravdu dojde.“
Lidé posílají podobenky
Na výzvu historiků zareagovaly už desítky potomků či příbuzných lidí, kteří byli v Kobylisích zavražděni.
Například manželka vnuka Vladislava Vančury Sylva Santarová poskytla dosud zcela neznámé podobizny českého spisovatele. „Ladislav Vančura je sice uctíván jako spisovatel, méně je už ale známa jeho odbojová činnost, při níž podporoval postižené rodiny. Jako předseda Národního revolučního výboru inteligence připravoval navíc scénář poválečného rozvoje české kultury,“ připomíná pro Seznam Zprávy Sylva Santarová.
A stejně tak někdejší mnohaletá členka personálu Bílého domu Eliška Hašková-Coolidge zaslala podobiznu svého dědečka, bankéře Františka Haška, jehož nacisté v Kobylisích zavraždili 5. června 1942.
Zareagovala například i historička Gabriela Havlůjová spolu s ředitelem Památníku Lidice Eduardem Stehlíkem. V Kobylisích bylo totiž dodatečně zastřeleno 26 občanů už vyhlazených Lidic. „Bez obětavé pomoci jim podobných lidí by Pamětní kniha o kobyliských obětech nikdy nevznikla,“ uznává Jaroslav Čvančara.
