Článek
Petice Několik vět. Velice chytře napsaná, aby neodrazovala lidi ze „šedé zóny“. Lidi, kteří zatím více méně jen přihlíželi, mysleli si svoje, ale k protestu proti komunistickému režimu se neodhodlali. Náhle je tu skoro 40 tisíc podpisů. Nejmasovější demonstrace odporu za dlouhá léta.
Kde se vzala?
Už toho bylo prostě moc. V lednu 1989 překročila policejní brutalita dosavadní meze při potlačování demonstrací v rámci „Palachova týdne“ v Praze. Zmlátili tam nejedno dítě rodičů ze „šedé zóny“.
Jak to bylo
Dvacet let po sebeupálení Jana Palacha se v centru Prahu odehrála série masivních protestů proti režimu. Komunisté reagovali silou: obušky, slzný plyn, vodní děla. Lednový týden 1989 byl klíčový pro další vývoj republiky a nepochybně předznamenal sametovou revoluci. Pojďte si připomenout, co přesně se tehdy odehrálo.
Pak se poprvé ve větším měřítku ozvali „oficiální umělci“, hvězdy režimní kultury. Začala éra podepisování petic. Jen s mírnou nadsázkou se téměř každodenní podpis pod peticí stal součástí života odbojně naladěných studentů, umělců, akademiků…
Na začátku byla petice za propuštění Václava Havla z vězení. S podpisy Jiřího Bartošky, Petra Čepka, Jaromíra Hanzlíka, Daniely Kolářové…
Něco se změnilo. Lidé začali opouštět bezpečnou soukromou zónu. A dostávali se do nových situací.
Někdy to bylo na hranici trochu komické bojové hry. Představte si to: Na několik tramvajových zastávek v Praze se večer jednotlivě trousí vážení akademici i mladí ambiciózní vědečtí asistenti. Tam kolem nich nenápadně projde muž, který jim vloží do ruky papírek. Jsou na něm další instrukce – číslo tramvaje a výstupní stanice. Tam se situace opakuje.
A díky této organizaci se podaří bez intervence StB shromáždit několik desítek akademiků – „strukturáčů“, tedy těch zaměstnaných v oficiálních režimních institucích. I disidentů, signatářů Charty 77.
Vzniká Kruh nezávislé inteligence, který chce právě propast mezi „strukturáči“ a disidenty přemostit. To, že si „strukturáči“ na začátku zahráli „zážitkovou hru“ na disidentské matení „estébáků“, je vkladem pro vzájemné porozumění.
Podobně je koncipována i petice Několik vět. Nabízí nepříliš radikální, dostatečně široký prostor, v němž se mohou setkat „obyčejní“ do nedávna ještě konformní lidé s disidenty.
K tomu, aby se „obyčejní lidé“ do tohoto prostoru nebáli vstoupit, je inspirují také podpisy hvězd.
V přední řadě podpis Hany Zagorové.
O život nešlo. Ale…
Ze zpětného pohledu může oslava podpisů pod peticí Několik vět vypadat jako hodně nadsazená heroizace.
Byla to relativně krotká petice. Ve svých sedmi bodech požadovala propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, legalizaci nezávislých iniciativ, objektivně informující sdělovací prostředky, respektování náboženské svobody, péči o životní prostředí a zahájení svobodné diskuse o hlavních problémech poválečných československých dějin.
„Neshledala jsem tam nic, s čím by mohl slušný člověk nesouhlasit,“ zhodnotila petici Hana Zagorová.
A navíc. V únoru začínají v Polsku „kulaté stoly“ mezi komunisty a opozicí. Výsledkem je mimo jiné dohoda o vypsání demokratických voleb. V červnu ve volbách vítězí Solidarita.
Polská revoluce
Bývalý polský prezident, disident, zakladatel Solidarity. Jeden z mužů, díky kterému padla železná opona v Evropě. S Lechem Wałęsou o rozdílech mezi českým a polským disentem, o příteli Michailu Gorbačovovi i o boji s demagogií.
Neboli: V Polsku je revoluce v plném proudu, zatímco u nás začínají organizátoři sbírat podpisy pod Několik vět.
Mezitím v Maďarsku ministr zahraničí se svým rakouským kolegou stříhá ostnaté dráty na hranicích. A ve volbách jsou do parlamentu také zvoleni představitelé opozice. Východní blok se hroutí…
Při podpisu Několika vět nešlo o život. A bylo pravděpodobné, že nepůjde ani o kriminál. Snad o problémy v práci.
Jenže režim byl ještě pevný. Chyběla mu jakákoli sebereflexe a vize. A tak Miloš Jakeš mohl v proslulém projevu na Červeném Hrádku mluvit o „hodné holce Hance Zagorové, která ročně bere přes 600 tisíc korun“. A přesto je nevděčná, přesto protestuje. Kdo se tady má, tak jako ona?
Komunistický režim už před sebou neměl dlouhou budoucnost. Jenže v létě '89 si to ještě málokdo naplno uvědomoval. A nikdo si nemohl být úplně jistý, zda a nakolik krutě se komunisté budou před pádem bránit.
O život nešlo. Nebylo to velké hrdinství. Ale byla to jedna z posledních zkoušek před konečným střetnutím. Kritikům režimu dodala sebevědomí. A sebedůvěru vládců naopak nahlodala.
Když i ta „hodná holka“ jde proti nám, tak na koho se ještě můžeme spolehnout?
Uděláme z tebe druhou Kubišovou
Podpis pod petici Několik vět získal od Hany Zagorové režisér a producent Ondřej Trojan, který tehdy spolupracoval s divadlem Sklep.
„Paní Zagorová nás oslovila s tím, jestli nechceme vystoupit v některém z jejích pořadů. Měla nás ráda,“ vzpomíná Ondřej Trojan. „David Vávra jí ale sdělil, že to nepovažuje za úplně dobrý nápad, nicméně, že by mohla přijít zazpívat k nám.“
Hana Zagorová do divadla přišla, zazpívala dvě písničky a Ondřej Trojan jí o přestávce ukázal petici. „Zajímalo jí to už proto, že se o tom psalo a mluvilo jako o něčem štvavém a rozvracečském. Říkala, že si to potřebuje přečíst ještě v klidu po představení,“ pokračuje ve vzpomínkách Trojan. „Myslel jsem, že zmizí. Ale zůstala a podepsala.“
Až při setkání s dalšími „sběrači podpisů“ Janem Rejžkem nebo Jiřím Křižanem mu došlo, že má opravdu velký „úlovek“. „Když jsem jim říkal, že mám pár zajímavých jmen, třeba Zagorku, úplně ztuhli.“
Video
Hana Zagorová v divadle Sklep na kamery vzpomíná, jak právě tady před 30 lety podepsala Několik vět. Jde o jedno z jejích osudových míst, kam vzala štáb pořadu Moje místa.
A pak to potvrdil Jakešův projev. „Já jsem tu oficiální kulturu moc neznal. Tak mě zpočátku nedocházelo, jak je pro ten komunismus skličující, že právě tahle osoba tu petici podepsala.“
Ondřej Trojan Hanu Zagorovou neheroizuje. „Pro mě bylo krásné na Silvestra 1989/1990 být na Hradě a pozorovat, jak si Hanka Zagorová povídá s Martou Kubišovou a smějou se. A že už je to za nimi a že se stalo něco zásadního v téhle zemi. Takže mi přišlo vlastně zábavné, že se s Hany Zagorové stala během půl roku disidentka, podobně jako Marta Kubišová. Ta ale byla disidentkou poněkud delší dobu.“
Zároveň obdivuje její statečnost a neústupnost. „Hana Zagorová má velký můj obdiv, že to neodvolala. Tlak na ni ze všech stran byl obrovský. Chodila na výslechy, tlačili na ni z ÚV, nomenklatury, z tehdejší kultury. Přijde mi to hodně sympatické, že si za tím zůstala stát.“
Hanu Zagorovou skutečně čekaly odmítání a nátlak. „Poté, co můj podpis zveřejnilo vysílání na Svobodné Evropě, nastalo v mém bytě ticho. Přestaly zvonit telefony, a to definitivně… A nastala očista, selekce přátel,“ popisuje Zagorová.
A přišly i drsnější okamžiky. Takhle na jeden z nich vzpomíná kapelník Karel Vágner: „Najednou mi telefonovali a říkali, že pro mě a Hanku jede ‚šestsettřináctka‘ a že s námi chce mluvit soudruh Miller, (Miroslav Miller, vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ – poznámka redakce). Naložili nás a odvezli k němu domů… A ten Miller najednou ztratil nervy a začal křičet: ‚Hele Hanko, my z Tebe uděláme druhou Kubišovou, ani si neškrtneš! A ještě za Tebe napíšu článek, jak obdivuješ Sovětský Svaz. Prostě Tě zničíme a do roka o Tobě nikdo neví!‘“
Poslechněte si podcast
Bylo jí teprve sedmnáct let, když v ostravském studiu Českého rozhlasu nahrála první melodie. Zpěvačka Hana Zagorová se z „ostravské žáby“, jak ji jednou nazvala Hana Hegerová, stala uznávanou českou zpěvačkou a několikanásobnou českou slavicí.
O hudebním odkazu zpěvačky mluvíme s publicistou Radkem Diestlerem.
Nepříjemná doba
Miroslav Miller byl mocipán v podivné, nepříjemné době. Tak by se daly shrnout vzpomínky zpěváka Stanislava Hložka, dlouholetého spolupracovníka Hany Zagorové.
„Já jsem to nikdy nepociťoval, že by měla zakázanou činnost, (po podpisu petice Několik vět – poznámka redakce). Ale pravdou je, že Karel Vágner hodně chodil žehlit věci. Jednou jsem byl taky s ním. U soudruha Millera, to byl mocipán,“ popisuje Hložek. „Ten měl vnoučata, která měla ráda Kotvalda s Hložkem a Holky z naší školky. A on si písknul a my jsme museli okamžitě, během pár hodin být u dětí.“
Hložek vysvětluje, co takové „písknutí soudruha Millera“ obnášelo: „A já si vzpomínám, že jsem bydlel tehdy ve Zlíně. Jel jsem tam v noci po koncertě a policajti mě honili po dálnici, abych se otočil, protože druhý den ráno v deset jsem měl zpívat na Hradě, v Domě dětí a pionýrů nebo co to tam bylo. Nechytli, až doma. Manželka mi říká, abych se otočil, dal si kafe a jel. Absolutní mocipán! Když jsme tam šli s Karlem něco žehlit, tak nás hned ve dveřích sprdnul. Věděl, jaký máme honoráře, kolik jsme vydělali a vůbec všechno. To byla taková podivná, zvláštní, nepříjemná doba.“
Populární trio osmdesátých let: Stanislav Hložek, Hana Zagorová a Petr Kotvald.
Podivná, nepříjemná doba. Stanislav Hložek upřímně, jako řada jeho kolegů, přiznává, že se o politiku vůbec nezajímal. Že se snažil s režimem nějak vyjít, nějak tou dobou „probruslit“, nedělat velké potíže, nemít konflikty. Měl manželku a dvě děti.
A pak si najednou Hana Zagorová postaví hlavu. Taky se o politiku nikdy dvakrát nezajímala. Taky se snažila dělat alespoň nějaké písničky, které jí dělaly radost, a jinak to celé pokud možno se ctí „probruslit“. Ale už toho měla dost.
„Jediný okamžik, kdy šlo do tuhého, byl okamžik, kdy Hanka podepsala Několik vět. Já jí říkám: ‚Ale víš, že tím pádem končíme?‘“ vypráví Karel Vágner. „Ona si to potom začala uvědomovat, protože to byl konec legrace. Když si vezmete: sedmičlenná kapela, k tomu technika, tajemník… Všichni mají rodiny, takže když se to spočítá, živili jsme třeba osmdesát krků!“
I hodiny strávila u výslechu v Bartolomějské. Křičeli na ni a ponižovali ji. Zrušili jí všechna vystoupení…
Neodvolala. Už měla po krk mocipánů z nepříjemné doby.
