Galerista: Kokoschkův obraz a kradený? To je jako popření Benešových dekretů

Nejdražší položkou nedávné aukce umění, kterou pořádala pražská společnost Adolf Loos Apartment and Gallery byl slavný obraz Žena a otrok (1920) od rakousko-českého expresionisty Oskara Kokoschky. Dlouhé dvě minuty nechal případnému zájemci licitátor na rozmyšlení. Ticho v sále však nikdo nepřerušil. A tak se plátno za na české poměry rekordních 242 milionů korun nevydražilo.

Dramatické pozadí nevydařeného prodeje popisuje v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy galerista a majitel aukční síně Vladimír Lekeš.

Projevil o Kokoschkův obraz někdo zájem ještě před vaší aukcí?

Měli jsme dva konkrétní klienty ze zahraničí. Na obraz a jeho stav se postupně přijeli osobně podívat. S odborníky jsme dílo třeba prosvěcovali UV lampou. Do naší galerie se také přišla podívat spousta návštěvníků, ale jestli byli mezi nimi i další vážní zájemci, netuším.

Proč myslíte, že se plátno nakonec nevydražilo?

V rakouském deníku Der Standard vyšel 11. března, tedy týden před aukcí, nepravdivý článek, který významně poškodil samotný obraz i jméno naší společnosti. Autorka textu Olga Kronsteiner vědomě zpochybnila zaprvé název obrazu. Žena a otrok zaměnila za obraz Dáma se sluhou. Pak zpochybnila téma obrazu, o kterém tvrdí, že na obraze není Alma Mahler a sám Kokoschka. Byť toto v roce 1998 potvrdila Kokoschkova manželka Olda při návštěvě Prahy. Tehdy sdělila, že se jedná o umělecké zúčtování Oskara Kokoschky s Almou Mahler.

A v neposlední řadě zpochybnila i restituční nárok původních židovských dědiců. Ten přisoudila potomkům Hanse Dittmayera, který obraz v roce 1942 získal od Fritze Salo Glasera. Židovský sběratel ho tehdy musel pod nátlakem na základě židovské daně z majetku prodat. Podle autorky je obraz také veden jako odcizený, údajně se nachází v mezinárodní databázi pohřešovaných děl Art Loss Register. Nic z toho však není pravda.

Kdo byl Hans Dittmayer a můžou se nyní jeho potomci o dědické nároky přihlásit?

Toto je zajímavé. Hans Dittmayer byl Němec, který vlastnil v Petrovicích u Ústí nad Labem továrnu na kovové knoflíky a zipy. Po roce 1938 se stal téměř monopolním dodavatelem pro uniformy wehrmachtu a Waffen SS. Báječně na tom zbohatl a peníze investoval do „vykupování“ obrazů ze židovských sbírek. Zejména v roce 1942. Na sbírku mu nacisté nikdy nesáhli, právě naopak.

Ke konci války všechny obrazy převezl z Drážďan do svého skladu v Praze. A protože zde po 10. květnu přestaly platit říšské marky, prodal Kokoschkův obraz přes nejprestižnější pražskou Galerii Václav Hořejš. Koncem září 1945 byl Hans Dittmayer v Praze zatčen policií podle retribučních zákonů jako nacistický kolaborant a byl jako vězeň číslo 4679 umístěn do cely 294 ve věznici Pankrác. V lednu následujícího roku byl převezen do vězeňské nemocnice, kde 16. ledna 1946 zemřel.

Rodina Dittmayerů byla vzápětí vypovězena z Československa a na jejich majetek na území ČSR byla uvalena národní správa. Osud sbírky asi 40 obrazů není jasný, ale plátno Žena a otrok a pravděpodobně i dva obrazy od Emila Filly už ve sbírce nebyly, protože byly ještě před konfiskací legálně prodány.

A je až neskutečně drzé, že Dittmayerovi potomci nechali Kokoschkův obraz, byť pod jiným názvem (Dáma se sluhou) zapsat do registru pohřešovaných děl Lost Art do oddílu nazvaného „Obrazy postižené nacistickou konfiskací“. Přiznat jim nějaký nárok by v podstatě bylo popřením Benešových dekretů.

Kontaktovali Dittmayerovi potomci i vás?

Psal mi jejich právník s tím, že jeho klienti chtějí dosáhnout vzájemného finančního vyrovnání. A zároveň, a teď cituji: „Chci zdůraznit, že rodina Dittmayerových svými dopisy neuplatnila žádné nároky v právním smyslu. Jejich jediným přáním je objasnit podrobnosti týkající se osudu sbírky“ (redakce Seznam Zprávy má celou komunikaci k dispozici). V podstatě šlo o výpalné – když současný majitel zaplatí, oni žádný právní nárok na obraz nevznesou. Na nic takového jsme ve spolupráci s majitelem nepřistoupili, načež krátce nato vyšel zmíněný článek v rakouských novinách.

O t,m že jde zřejmě o běžnou praxi této rodiny, svědčí i případ s obrazem Emila Noldeho nazvaný „Frauen im Blumengarten“. Obraz byl ve sbírce státního Lehmbruck Musea v Duisburgu. V roce 2001 na něj vznesli nárok Dittmayerovi potomci a v roce 2004 rodina Müllerova. Dittmayer totiž obraz získal za výhodnou cenu od židovského sběratele Eduarda Müllera, také v roce 1942. Místní úřady po šetření doporučily vrátit obraz dědicům Eduarda Müllera, což muzeum v roce 2015 také udělalo.

Proč potomci Dittmayerových nevznesli nárok už v minulosti? Obraz Žena a otrok byl přece veřejně vystaven, ať už v Muzeu Kampa nebo pak na velké výstavě ve vídeňském Belvederu.

Dittmayerovi nikdy žádné právní kroky nekonali a ani konat nebudou. Jak sami tvrdili rakouským novinářům, nemají žádné doklady o původu a o osudu tohoto obrazu, protože je prý všechny z jakýchsi bezpečnostních důvodů zcela zničili. Mnohem efektivnější je přece vynutit si tiché výpalné pomocí negativní mediální kampaně. Sem si troufám řadit i zcela nekompetentní prohlášení kurátorky Židovského muzea v Praze Michaely Sidenberg pro reportáž České televize. Uvedla, že obraz figuruje na seznamu uloupených děl v databázi LostArt.de.

Je šokující, že kurátorka Židovského muzea, které je samo o sobě tragickým pomníkem nacistické zvrhlosti, nešetrně vyzývá k zastavení prodeje díla, které je v procesu restituce vůči skutečně persekvovaným židovským majitelům obrazu a domáhá se restituce obrazu potomkům podnikatele, který těžil ze své spolupráce s nejtemnějšími složkami nacistického režimu. Předpokládám, že současný majitel obrazu bude na tuto paní reagovat žalobami.

Jak je to tedy se záznamy obrazu v registru pohřešovaných uměleckých děl?

Na obraz Žena a otrok byl v databázi Art Loss Register podaný takzvaný klejm pouze od potomků původního židovského majitele Fritze Glasera. Součástí dohody o narovnání mezi nimi a současným majitelem bylo na jedné straně vyplacení majitelem a na druhé stažení díla ze všech registrů pohřešovaných děl. Obojí proběhlo a v současnosti tedy obraz jako pohřešovaný nikde nefiguruje.

Kromě čistých výpisů z jednotlivých registrů máme k dispozici i prohlášení Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, že byly všechny nároky oprávněných dědiců vyřešeny. Tato instituce, kterou spravuje Ministerstvo kultury ČR spolu s Federací židovských obcí, je jedinou autorizovanou, která může podobný dokument v Česku vydat. Od ní si osvědčení vyžádala i Moravská galerie Brno, která obrazu v lednu tohoto roku vydala vývozní povolení.

Co bude s obrazem dál?

Když se ve světě umění něco podobného stane, samozřejmě možné kupce znervózníte. A kromě negativního vlivu na prodejní cenu obrazu to poškodí jméno prodávajícího i aukční síně. Obraz jsme již majiteli vrátili, a tím to pro nás obchodně skončilo. A pokud ho bude chtít majitel prodat i potom, co se podaří tuto situaci vysvětlit, věřím, že bychom na něj kupce určitě našli.