František Kriegel, zvláštní případ u nás málo vídaného skutečného bolševika

František Kriegel byl komunista, idealista až snílek, ale i lékař a voják. Muž, kvůli jehož tvrdosti na něj chodily stížnosti a udání. Jako frontový lékař se účastnil španělské občanské války, za 2. světové války byl na několika frontách v Asii.

Stál u zrodu Lidových milicí v roce 1948, ale jako jediný v roce 1968 v Moskvě odmítl podepsat souhlas s okupací Československa. Jeho rozhodnutí a postoje ho opakovaně přiváděly spíše do izolace, v závěru jeho života v 70. letech na něj donášeli i jeho nejbližší přátelé.

„Byl to zvláštní případ u nás málo vídaného skutečného bolševika. Měl tendenci tak žít, a asi tak většinou opravdu žil,“ říká publicista Martin Groman, který o Františku Kriegelovi napsal knihu „Kriegel – voják a lékař komunismu“.

Kam dál čtenář zamíří než jenom ke známějším rokům 1948 a 1968?

Začínáme od Haliče na začátku 20. století, odkud František Kriegel pochází, přes jeho působení coby frontového lékaře ve španělské občanské válce a také v Asii za 2. světové války – chvíli trvá vysvětlit různé kontexty. Třeba Klement Gottwald se stále pohybuje uvnitř komunistického hnutí, ale Kriegel má těch rovin mnohem víc – je sice komunista, ale je také lékař a voják. Naštěstí nebyl moc psavý, což je pro mě jako pro autora velká úleva. (smích)

Jaký byl člověk?

Byl idealista. Už od dob účasti ve španělské válce se dostává nejen do problémů, ale kvůli svým postojům i do izolace. Své ideály bere velmi vážně a žije jimi opravdově. Ostatní kolem něj to mají postavené jinak, a jsou možná realističtější, možná v něčem pragmatičtější – až utilitárně, ve svůj prospěch. To v sobě František Kriegel nemá. Je to zvláštní případ u nás málo vídaného skutečného bolševika. Měl tendenci tak žít, a asi tak většinou opravdu žil.

S postoji a rozhodnutí se často dostával do problémů v rámci své doby, byl i jedním ze signatářů Charty 77.

Měl něco idealisticky postavené, ale i když narazil na realitu, tak na tom dál trval. Když něco přijde, je strašně těžké toho chlapa měnit. Nemá to v sobě. V nějakém místě knihy pojednávajícím o konci jeho dráhy jsem to napsal – přijde s představou o neustupování, kterou vysvětluje Dubčekovi. Kriegel ještě na začátku roku 1969 na ÚV KSČ při jednání pléna navrhuje: „Musíme se vrátit k programu pražského jara. Musíme zrušit cenzuru.“ I půl roku po začátku okupace trvá na principech Akčního programu a říká tím – Už nemá smysl na tom trvat, ale někdo to říct musel.

Zmínil jste jeho účast ve španělské válce, byl na několika frontách za 2. světové války, mimo jiné v Číně napadené Japonskem…

V Číně, ale také v Barmě a v Indii.

Jak ho tyto zkušenosti ovlivnily v názorech a postojích? Jak formovaly jeho idealismus, když zároveň stál u zrodu Lidových milicí?

Vnímám v tom přímou spojitost. Do Španělska, a následně do Asie jde především jako frontový lékař. Chce být praktický a užitečný. Věří tomu ideově i ideologicky…

Pardon, čím přesně užitečný?

Že má jít pomoct demokracii ve Španělsku, že má pomoct čínským komunistům v boji s Japonci. To je ideová rovina, o které nemá pochyby, tu má za správnou. Především jde ale pomáhat jako doktor tím, co umí, v čem je praktický. Poprvé také prokáže svoji odvahu, protože je v bojích opravdu statečný. Jde na frontu zachraňovat vojáky a je tvrdý.

Máme v Národním archivu k dispozici překlad části deníků jeho španělského pobočníka, který si psal poznámky k tomu, co zažívali. Máme tedy poměrně přesný obraz Kriegela ve Španělsku, kde je opravdu tvrdý. Musíme si uvědomit, že tehdy ještě neplatily Ženevské konvence.

Co to pro něj znamenalo?

Červený kříž ještě na bojišti neznamenal pro útočící stranu mnoho. U lapiduchů, kteří chodili vyzvedávat raněné na bojiště, byla osmdesátiprocentní ztrátovost. Stříleli po nich. Když doktoři v polních nemocnicích operovali zraněné vojáky a přišel nálet, který je bombardoval, tak Kriegel jako velící lékař přikázal, že všichni musí zůstat u pacientů. Ve chvíli, kdy to nějaký doktor nevydržel a vyběhl ze stanu od operace, tam stál s revolverem a vrátil ho zpátky. Tam se učil tvrdosti, tomu, že když velí, tak ho poslouchají.

Získá obrovskou praxi na bojišti, což je přesně ten moment, proč se šéfy Lidových milicí stanou lidé jako Josef Pavel a právě František Kriegel, tedy lidé se zkušeností ze španělské fronty, z utváření jednotek z lidí, kteří nejsou profesionální vojáci. Chlapi, kteří k nim přišli dobrovolně, dostali nějakou pušku, základní výcvik a šli bojovat. Třeba Ludvík Svoboda a jemu podobní měli vojenskou akademii, ale tito lidé ne. Byli to praktici z fronty. To se přesně hodilo pro milice.

A pak byl v milicích i Josef Smrkovský, který měl zase praxi z pražského povstání. Jak říkám, Kriegel se ve Španělsku naučil velet a rozkazovat, což ho dožene na počátku 50. let, kdy je mu to vytýkáno na Ministerstvu zdravotnictví, kde působí. Dostane se do opravdu tvrdé kritiky, že je hodně direktivní. Rozkazuje.

Jak na to reagoval?

Při jednom jednání stranických orgánů, které je vůči němu nepřátelské, tak se k tomu i vyjádřil. Říkal: „Víte, já jsem se naučil vším, co jsem zatím dělal, že mě lidé poslouchají, protože jsem zvyklý velet.“ Chápal, že pro úředníky na ministerstvu to byl jiný příběh než na španělské frontě nebo v asijském Asamu.

Kniha má podtitul „Voják a lékař komunismu“, protože on se snaží všechno v letech 1948 a 1968 nejen vybojovat, ale pak se to také snaží uzdravit. Zároveň má ty dvě profese v sobě, je voják i doktor. Když se podíváte, jak právě tyto dvě profese byly vnímány společností ve 40. a 50. letech, vlastně až donedávna, tak se o nich nepochybovalo. Co jejich představitelé řekli, to platilo.

Dneska má každý doktor v čekárně wifinu a mnohá maminka s dítětem poučená internetem mu sděluje diagnózu. Dneska už se s lékařem diskutuje, ale tehdy byl doktor bůh. Pan doktor řekl, tak to tak bude. A Kriegel má v sobě obě ty pozice, a ještě je komunista. Proto se dostával do izolace – už ve Španělsku a v Číně má problémy s komunistickou stranou. V Číně ho dokonce na čas vyloučili z místní komunistické buňky mezi doktory, protože byl neústupný.

Jak tohle víte?

Měl jsem štěstí, že kolegové včas přivezli z moskevského archivu materiál, o který jsem je požádal. Víme, že na něj chodily kritické zprávy od jeho spolubojovníků, od lidí, se kterými to všechno prožil. Oni na něj podávali hlášení do Moskvy, kde kritizují právě tu jeho neústupnost a tvrdost. Nekompromisnost přitom nešla jenom v těch lékařských věcech, ale i v politických. Dostával se tedy do konfliktu i s komunisty.

Zmínil jste španělského pobočníka, moskevský archiv. Z jakých dalších zdrojů jste čerpal a co vás případně překvapilo?

Základní fond, který k tomu je, je takzvaný Krieglův archiv, poměrně rozsáhlý celoživotní materiál, který se dnes nachází v Národním archivu. Po jeho smrti ho shromáždila manželka Riva Krieglová. Byla tam spletitá anabáze, protože velkou část toho StB zabavila, pak se to vymáhalo, něco zmizelo, je to komplikované. Nicméně stále se udržel velký korpus materiálu přes celý život, samozřejmě uspořádaný manželkou. To se ale musí brát trochu na zřetel.

Jak se to projevilo?

Téměř tam mizí soukromá rovina. Zvláště kdyby se mělo jednat o jiné ženy z minulosti. Jsou tam sice nějaké náznaky, ale to je tak všechno. Z dalších dílčích fondů jsou to třeba materiály z archivu ÚV KSČ, ale na vrcholu stranické hierarchie Kriegel působil vlastně dost krátce – od roku 1966 do roku 1969. V předsednictvu byl dokonce jenom půl roku. Jsou to velmi krátké epizody.

Samozřejmě je tu Národní fronta, parlamentní archiv, ale ty mapují vždy jen nějakou epizodu jeho života. Jako poměrně zásadní se ukázal fond Archivu bezpečnostních složek, tedy jeho vyšetřování Státní bezpečností. Sledován byl už od roku 1949, respektive 1950, ale s přesahem do let předchozích. V StB rešeršovali, co se o něm dalo zjistit z jiných výslechů a podobně. Hrozilo tehdy, že Kriegel skončí jako jedna z obětí procesů – žid, „španělák“, prošel západní frontou, vrátil se do Československa jako smluvní lékař americké armády. Nepřijel s Rudou armádou, jeho kádrový profil – jejich slovníkem – byl tedy dost pošramocený. Tehdy u nás byla snaha najít vnitřního nepřítele, což pak končí procesem se Slánským.

V prvních letech to byl ale právě Slánský se svými lidmi v aparátu, kteří to vyšetřovali. A právě ti se zaměřili na „španěláky“, takže Kriegel byl masivně prověřován, co se s ním ve válce dělo. Vyšetřování se pak ale od něj odkloní, protože – upřímně – moc nepřineslo. Nicméně ještě v roce 1952, kdy je vyhozen z Ministerstva zdravotnictví a je obvodním lékařem, má ještě stále odposlouchávaný byt. Materiál z 50. let se pak uzavírá v roce 1954.

Proč?

Na proces to nebylo, ale nasbírané materiály už stačily na vyhození z funkcí. Také už máme po roce 1953, takže procesy výrazně oslabují. Jeho fond je uzavřen s tím, že má být na pět let dán do archivu. V roce 1960, když Kriegel odjíždí na Kubu, si Ministerstvo vnitra složku vyžádá a připíšou tam – Zachovat tento fond, protože může kdykoliv posloužit k zabránění jakékoliv reprezentace státu navenek. Takže jen díky tomu, že odjížděl na Kubu, máme tento fond z 50. let. Jinak by ho skartovali.

Pak je tu samozřejmě rok 1969, kdy se sledování Kriegela opět obnoví, dokonce celých deset let až do roku 1979, kdy umírá. Jsou to tisíce stran výslechů, svědectví, odposlechů, zpráv různých udavačů na něj… To je temná historie i těch mezilidských vztahů. Je tam i několik jeho nejbližších přátel, kteří jsou na něj v 70. letech nasazeni, a na pravidelné bázi píší hlášení o tom, co dělá. Díky tomu všemu máme poměrně dobře zmapované, co se s ním dělo i v těch 50. letech, proč neskončil v procesech, o co tam vlastně šlo. Fond je samozřejmě potřeba brát s určitou rezervou, ale to základní z něj vyčteme.

Už se nedivím, že má kniha šest set stran. V roce 1988, tedy rok před sametem, prý Václav Havel ve svém eseji o Kriegelovi napsal, že by jednou měla vzniknout kniha, ze které čtenáři pochopí, že tu byli i komunističtí politici, kteří byli normálními čestnými a statečnými lidmi. Je to tato kniha?

Ne. Myslím, že není. Tu knihu by asi nejlépe napsal přímo Václav Havel.

Idealista o idealistovi?

Asi tak. Ale zároveň idealista, který ty věci dokázal! Oba to k nějakému výsledku dovedli. Nejsou to idealisté posazení na obláčku, kteří nikdy nic nedokážou. A to myslím jak Kriegela, tak i Havla, který byl tedy politicky úspěšnější – obnovil demokracii, napomohl začlenění naší země do euroatlantických struktur. V podstatě to, co si předsevzal, dokázal. To, že nebyl praktický politik na běžný každodenní provoz, to je pravda. Není to ale taková tragédie.

Kriegel byl možná praktičtější politik pro každodenní provoz, ale zároveň se jeho ideál nenaplnil. Havlův ano. Problém je, a to si myslím, že by pro Havla mohlo do jisté míry platit a pro Kriegla to platí úplně – a tím také ta knížka vlastně končí –, že ve sebezpytných pasážích svých poznámek a deníků ze 70. let hodnotí komunismus, svoji víru v něj, co se to vlastně stalo, celé to rozebírá a analyzuje.

K čemu došel?

Že byl snílek, romantik, v pojetí celé té věci. Zároveň říká, že po zádech romantiků vystoupají vždy k vrcholu moci ti, kteří nemají žádné ideály. Pro něj to byli Husák a jeho lidé. Tohle je přesně Krieglův případ. Vždycky se nakonec ocitne na straně ideálu, který ale úspěchy neslaví.

Vždyť normalizační Československo nemělo se socialismem nebo komunismem v původním smyslu nic společného. Byl to oligarchizovaný stát ovládaný malou skupinou lidí, kteří se dostali k moci. K tomu sám Kriegel nakonec i došel, že byl sice člověk organizačně schopný a v mnoha ohledech praktický, ale v otázce komunismu zůstal idealistou, který se těmi všemi praktickými kroky snažil dosáhnout ideálu, což ale prostě nešlo.