Dvě tváře lyžařské Francie: Železobetonová utopie i kouzelný zapadákov

Nápad skloubit v jednom místě sport s kulturou a architekturu s přírodou byl odvážný. Rozsáhlý lyžařský areál vystavěný v 60. letech minulého století v prázdné kotlině uprostřed pohoří Grand Massif budil od začátku své existence vášně a ani dnes tomu není jinak. Někteří ho nazývají betonovým monstrem, jiní v něm vidí vrcholné dílo architektonické školy Bauhaus.

Stojíc před extravagantními budovami v centru, nemohu se rozhodnout, který z názorů je mi bližší. Na paneláky v přírodě není člověk odchovaný socialistickou architekturou dvakrát zvědavý. Na druhou stranu to, co tady, nikde jinde neuvidíte, ať už si o tom myslíte cokoliv. I proto se sem ročně vydávají tisícovky Čechů.

Přírodní krásy však jen tak něco nepřebije. To si říkám, když stojím u kabinové lanovky, jež mě má vyvézt na Les Grandes Platières (2480 m n. m.), nejvyšší vrchol střediska Flaine i celé oblasti. I přes dramatické panorama hor si však nemohu nevšimnout kubistické skulptury s velkým okem. Ale to je přece Picasso! To znamená, že někde by měl být také Vasarely a Debuffet, vybavují se mi informace z turistického průvodce.

Investoři a duchovní rodiče lyžařského areálu Flaine, manželé Boisssonnasovi, šli do jeho vybudování naplno. Toužili vystavět kulturní středisko na sněhu určené pro masovou turistiku. To samo už jde trochu proti sobě. Navíc se developeři zhlédli v megalomanských projektech vznikajících v USA, kde několik let žili, a k realizaci svého záměru si najali ty nejlepší odborníky.

O umělcích zastoupených ve Flaine už byla řeč. Se sjezdovými tratěmi radil Émile Allais, otec moderního lyžování a zakladatel nejproslulejší lyžařské školy na světě, École Francaise du Ski. Ano, to je ten muž, díky kterému přestali lyžaři jezdit pluhem. Celou koncepci betonového horského města pak navrhl věhlasný architekt a funkcionalistický designér Marcel Breuer.

Architekt zmiňoval diamanty, které mají budovy ve Flaine připomínat, upozorňoval na střídání světla a stínu i lomy slunečních paprsků na fasádách. Ne že by to nebyla impozantní podívaná. Přesto se neubráním myšlence, že odmítnutí savojského stylu architektury, jenž stál na počátku budování střediska, bylo možná až příliš zbrklé. Čas nakonec sám ukázal, že tudy cesta nevede, protože betonové budovy začaly pomalu ale jistě obklopovat stavby v původním stylu. Nicméně je třeba spravedlivě dodat, že betonové stavby střediska, jež je celé koncipované bez dopravy a vše zde objedete na lyžích, jsou památkově chráněné.

Když se konečně odtrhnu od Picassovy hlavy a kabinovou lanovkou vyjedu na Les Grandes Platières, naskytne se mi snad nejkrásnější pohled na nejvyšší horu Evropy, jaký jsem kdy zažila. Mont Blanc bělostně dýchá do krajiny svůj pověstný prašan a já pochopím, že tohle jinde opravdu zažít nelze.

Pak už nezbývá, než se odpíchnout a užít si stovky kilometrů tratí střediska, jehož sláva je dnes možná trochu zašlá, ale rozhodně nepostrádá silný emoční náboj.

Zážitek zcela opačný, než jaký má návštěvník střediska Flaine, si odnesete z městečka Brides les Bains. To bylo populární dávno před tím, než se lyžování proměnilo ze způsobu dopravy v zasněžené krajině v prázdninovou kratochvíli. Přestože obec byla v roce 1992 dějištěm zimní olympiády v Albertville a je výchozím bodem do Tří údolí a dalších vyhlášených lokalit, lyžařský průmysl se jí téměř nedotknul.

Středisko leží pro Francii zcela netypicky v nadmořské výšce pouhých šesti set metrů nad mořem. Proto zde neplatí posvátné pravidlo z bačkor rovnou do lyžáků. Za vysoko položenými tratěmi se musíte vydat lanovkou Olympe, k níž dojdete pěšky nebo vás k ní doveze skibus. Zato ale budete bydlet za nižší cenu (někde až o polovic!) a také autem sem dojedete po pohodlné čtyřproudé silnici bez rizika sněhové kalamity.

Atmosféra Brides les Bains je poklidná, dalo by se říci až nudná. Což může leckomu vyhovovat, protože ne každý je naladěn na ruch a hluk, který od úsvitu do soumraku vydávají zařízení obsluhující sjezdovky i lyžaři samotní.

Po celodenním lyžování tak může být velmi lákavé zakončit den v příjemně ztichlém údolí. Ticho přece léčí. Což platí dvojnásob pro městečko, které mnohem dříve než propojení lanovkou s Meribelem, Courchevelem, Mottaretem či Val Thorens proslavily lázeňské služby.

Přes sto let staré bytelné budovy ve stylu savojské architektury, trochu přímořských vlivů, ale hlavně – lázeňské domy, parky a promenády. To vše celkově působí vřelým a uklidňujícím dojmem. Není divu, že se sem jezdilo – a ještě stále jezdí – za klidem a lázeňskými procedurami.

V Brides les Bains je na každém kroku znát, že jste v městě, které se s koncem sezony nevylidňuje. Všechno není podřízeno jen lyžařům, ale myslí se i na ostatní. Díky tomu, že hlavní sezona probíhá nepřetržitě, nikdo se nesnaží „urvat, co se dá“, než skončí zima. Sem lidé nedojíždějí pouze za prací, tady se opravdu žije.

Díky tomu můžete využít širokou infrastrukturu, obhlížet obchůdky, zapadnout na kávu do bistra nebo si dopřát vyhlášenou francouzskou gastronomii v restauraci. V porovnání se dnem zakončeným sice vysoko v horách, ale v betonové škatuli, kde k večeři narychlo „kouzlíte“ těstoviny s kečupem, je to dost lákavá představa.

Na opravdové sjezdovky je to odsud půl hodiny jízdy lanovkou. Klid a pohodu máte však na dosah. Navíc má téměř každý hotýlek svůj bazén, což nepochybně souvisí s lázeňskou historií tohoto možná zapadlého, ale celkem výhodně situovaného městečka, jež leží na křižovatce několika horských údolí. Každé nabízí dobré lyžařské podmínky, a záleží tedy jen a jen na vás, kolik jich během pobytu vystřídáte.