Dubček, Brežněv nebo Kubišová. Deset osobností osudného srpna 1968

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rychle se zhoršující hospodářská situace v 60. letech přinutila vedení Komunistické strany v Československu k hledání nových východisek. Otevřené a z části svobodné diskuze, které byly na toto téma vyvolány, zahájily liberalizaci, která se posléze dostala do vědních i uměleckých sfér. Uvolnila se i atmosféra ve společnosti, která na podzim roku 1967 rozpoutala studentské protesty.

Tehdejší prezident Antonín Novotný se k celé situaci postavil odvoláním na Brežněva, který ale při neplánované návštěvě Prahy vůdcům KSČ řekl „Eto vaše dělo“ („Je to vaše věc“). Důsledkem tohoto výroku se Československá socialistická republika otevřela personálním změnám.

Prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ) se stal Alexander Dubček, prezidentem po odstoupení Novotného Ludvík Svoboda a započal reformní proces zvaný pražské jaro. Ten byl ale v srpnu roku 1968 přerušen vpádem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa.

Seznam Zprávy přináší přehled osobností, které v osudném srpnu sehrály důležitou roli.

Ludvík Svoboda byl československý voják, účastník prvního a druhého odboje a politik. Aktivně se jako legionář účastnil bitev u Zborova, u Bachmače i bojů o Sibiřskou magistrálu. Ve druhé světové válce pak mimo jiné bitvy u Dukelského průsmyku v rámci Karpatsko-dukelské operace.

Prezidentem byl zvolen v březnu 1968. Svou aktivitu zaměřil na podporu demokratizace společnosti a na co nejširší kontakty s veřejností, kterou byl také silně přijímán. Prezidentem byl zvolen v březnu 1968. Svou aktivitu zaměřil na podporu demokratizace společnosti a na co nejširší kontakty s veřejností, kterou byl také silně přijímán.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy odmítl morálně i politicky přijmout. Návrh, řešit situaci vytvořením nové vlády, která bude daný stav akceptovat, odmítl a požádal o jednání s Moskvou. Svoboda za žádnou cenu nechtěl dopustit, aby situace vyvrcholila v násilný konflikt a krveprolití.

Veřejností byl podporován i potom, co v nátlaku podepsal Moskevský protokol, který invazi legitimizoval. V úřadu prezidenta setrval do roku 1975, kdy ho nahradil Gustáv Husák.

Alexander Dubček byl prvním tajemníkem ÚV KSČ, kterým se stal v lednu 1968. V rámci vykonávání funkce představil svůj program s názvem „Socialismus s lidskou tváří“. Byl hlavním propagátorem politického, ekonomického i společenského uvolnění situace ve státě.

Dvojice Dubček a Svoboda si získala velké sympatie občanů, uvolněná atmosféra však vyděsila některé představitele Komunistické strany. Ti proto sepsali takzvaný zvací dopis, ve kterém se obrátili na nejvyšší představitele Sovětského svazu včetně Iljiče Brežněva, aby vzali situaci v Československu do svých rukou. Dopis v SSSR odstartoval první myšlenky o okupaci.

Po začátku okupace byl Dubček jedním z hlavních představitelů státu, kteří byli donuceni k odjezdu do Moskvy a k podepsání Moskevského protokolu.

Komunistický politik a tajemník ÚV KSČ byl jedním z těch, kteří s demokratizací Československa za období pražského jara nesouhlasili. Byl také jedním z autorů zvacího dopisu, který měl legitimizovat invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Společně s dalšími konzervativními komunisty, mezi které patřil mimo jiné Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder nebo Oldřich Švestka, v něm prosil Brežněva o pomoc proti „kontrarevoluci“ v Československu.

Leonid Iljič Brežněv byl hlavním představitelem Sovětského svazu, tedy generálním tajemníkem Komunistické strany SSR. V září 1968 vydal Brežněvovu doktrínu, oficiálně představenou v dokumentu „Suverenita a mezinárodní závazky socialistických zemí“. V ní se uvádělo, že socialistické země by sice měly mít možnost svobodně určovat svou cestu, ale „žádné z jejich rozhodnutí by nemělo poškodit ani socialismus v jejich zemi, ani základní zájmy ostatních socialistických zemí“.

Doktrína se později stala ospravedlněním pro invaze vojsk Varšavské smlouvy. Sám Brežněv totiž považoval období pražského jara za „kontrarevoluci“. Zástupce Československé vlády pak nechal unést do Moskvy, kde je donutil s invazí souhlasit. V čele Sovětského svazu stál celých 18 let, a to od roku 1964 do roku 1982.

Vystudovaný lékař a poslanec ÚV KSČ se do historie srpnových událostí zapsal jako jediný, kdo nepodepsal Moskevský protokol. Vedoucí představitelé státu, mezi nimi Alexander Dubček, Josef Smrkovský nebo Oldřich Černík, byli okupanty zadrženi a odvlečeni do Moskvy, kde 23. do 26. srpna 1968 jednali s Brežněvem.

Žádný z československých návrhů na budoucí uspořádání země ale neprošel. Protokol v patnácti článcích stvrzuje vyhlášení podřízenosti, umlčení svobodných médií, schválení pobytu vojsk a upevnění hospodářské závislosti na Sovětech. I když někteří představitelé podpis odmítali, nakonec s výjimkou Františka Kriegela podlehli.

Kriegel byl pak i jedním ze čtyř poslanců, kteří hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk v Československu. Později byl vyloučen z KSČ a zbaven veřejných funkcí. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77.

Marta Kubišová je nedílnou součástí událostí okolo roku 1968, a to především kvůli písni Modlitba pro Martu. Svou pěveckou kariéru zahájila již v roce 1962 v divadle Stop v Pardubicích. O dva roky později začala pracovat v pražském divadle Rokoko, kde mimo jiné vystupovala s umělci, jako je Waldemar Matuška nebo dvojicí Václav Neckář a Helena Vondráčková, se kterými od roku 1968 vystupovala jako trio s názvem Golden Kids.

Kubišové se v 60. letech otvíral svět. Získala řadu ocenění nebo nabídek angažmá v zahraničí, zejména v Londýně a Paříži. Čáru přes rozpočet její kariéře však udělaly srpnové události roku 1968. Za dramatických okolností nahrála píseň Modlitba pro Martu, která se stala symbolem odporu sovětské invaze do Československa.

Od roku 1969 přestala vystupovat v televizi a její písně směly podle směrnic v rádiu zaznít pouze jednou denně. Státní bezpečnost jí později zabránila ve veřejném vystupování a rozšířila pornografické snímky dívky, která byla Kubišové podobná. Zpěvačka tak byla osočována z pornografie.

Při vzniku Charty 77 ji Václav Havel oslovil, zda by se nechtěla stát jejich mluvčí. Kubišová, která Chartu podepsala v roce 1976, nabídku přijala a stanula tak po boku například Jiřího Hájka. Píseň Modlitba pro Martu si znovu veřejně zazpívala až v roce 1989 při listopadových událostech.

Jiří Hájek byl v období pražského jara ministrem zahraničí. Politice se ale věnoval už od svého mládí. Už v devatenácti letech, tedy v roce 1932, spoluvytvářel Socialistický seminář v rámci Křesťanského sdružení mladých lidí. V listopadu roku 1939 byl zatčen gestapem za účast na protifašistické demonstraci 28. října 1939 a manifestačního pohřbu studenta Jana Opletala, který byl v jejím průběhu zastřelen. Odsouzen byl za odbojovou činnost a dvanáctiletý trest vykonával v německých a norských věznicích.

V rámci vykonávání funkce ministra zahraničí se snažil navázat kladné vztahy se Západem a zároveň přesvědčit ostatní socialistické země, že Československu nehrozí kontrarevoluce.

Ve chvíli, kdy československé území začala v srpnu 1968 okupovat vojska Varšavské smlouvy, byl Jiří Hájek na dovolené v Jugoslávii. Odtamtud rovnou odjel na zasedání OSN do New Yorku, kde navzdory pokynům prezidenta Svobody hájil svobodu své země a označil okupaci za porušení charty OSN a Varšavské smlouvy.

Kvůli svým nebojácným názorům se stal nepřítelem Moskvy a Svoboda mu proto doporučil odstoupení z funkce. Doporučení 9. září téhož roku Hájek přijal. Později se stal jedním z mluvčích Charty 77.

Josef Smrkovský byl předním reformním komunistou a předsedou parlamentu –⁠⁠⁠ Národního shromáždění. Stal se jedním z hlavních propagátorů demokratizace neboli pražského jara. Jeho hlavní předností bylo zapálení pro věc a výřečnost, kterou dokázal zúročit tak, že k občanům mluvil lidsky. Díky svému projevu si tak rychle získal sympatie.

K socialismu začal inklinovat již za druhé světové války. Byl členem levicové organizace Předvoj, která vydávala nezákonně Rudé právo a podílel se na vybudování ústředního výboru mládeže. V 50. letech byl na 15 let odsouzen za vlastizradu a sabotáž, ve věznici strávil ale pouze čtyři roky. V 60. letech se znovu stal nadšeným politikem.

Jako člen delegace pozvané do Moskvy po invazi sovětských vojsk byl z počátku jedním z těch, kteří odmítali podepsat Moskevský protokol. Nakonec však podlehl nátlaku. Poté už nikdy nebyl tak výřečný jako dřív, s okupací se nikdy nesmířil. Po nástupu Gustava Husáka do čela ÚV KSČ začal ztrácet vliv a nakonec byl vyloučen ze strany.

Zdeněk Mlynář byl politik, politolog a jeden z hlavních představitelů české levice. Po maturitě vystudoval práva v Moskvě, kde se mimo jiné spřátelil s Michailem Gorbačovem, po návratu pracoval ve státní prokuratuře, později v Ústavu státu a práva Československé akademie věd.

V 60. letech stoupal po politickém žebříčku Komunistické strany. Stal se tajemníkem ÚV KSČ, později mu i předsedal. V období pražského jara byl věrným propagátorem demokratizace, podílel se i na sestavení Akčního programu. O jednání v Moskvě, kam byl po srpnových událostech odvezen, napsal knihu Mráz přichází z Kremlu. V 70. letech byl jedním z těch, kdo přišel s myšlenkou opozičního hnutí, z čehož vyústila Charta 77.

Kamila Moučková byla československou rozhlasovou moderátorkou, později i televizní. V Československé televizi začala pracovat v roce 1956 a stala se tak první ženou, která nejen v Československu, ale i v Evropě, moderovala televizní zprávy.

Její tvář se v roce 1968 stala protiokupačním symbolem, protože právě ona z obrazovky informovala o vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Po zbytek vysílání předávala divákům informace typu, kudy jezdí tanky nebo kde se zrovna střílí. Televizní studio v onen osudný večer opustila až po vypnutí vysílače. Ze studia byla vyvedena se samopalem sovětského vojáka v zádech.

V lednu 1969 podporovala studentské protesty reagující na upálení Jana Palacha a na jaře téhož roku dostala hodinovou výpověď z televize. Byla vyloučena ze strany a po zbytek jejího života jí bylo režimem umožněno vykonávat pouze podřadné práce. Byla jednou z prvních signatářek Charty 77. Po roce 1989 pracovala na různých profesních pozicích v České televizi nebo v rádiu Svobodná Evropa.