Den a noc v Plzni: V pivovaru překvapí srnky, na náměstí andělíček Ošahánek

Je polovina dubna, jsem v Plzni. Na pamětní desce s vyobrazením černého vlčáka a valašky stojí nápis, že tady odpočíval před popravou Jan Sladký Kozina, bojovník za svobodu a práva Chodů. Stojím na nádvoří plzeňského pivovaru přímo naproti této zdi a rychle počítám letopočty. V den Kozinovy smrti oběšením v roce 1695 mělo zaznít jeho slavné, ale zřejmě nikdy nevyslovené: „Lomikare, Lomikare. Do roka ha do dne…, hin sa hukáže, hdo z nás!“

Jak to tady asi vypadalo? Plzeňský Prazdroj byl totiž založen v roce 1842, skoro sto padesát let po Kozinovi, který odpočíval před smrtí na tomto místě – nedaleko bylo kdysi i popraviště.

Koukám přes displej mobilu směrem do historie, čtu, že Plzeň patří pivu a pivo Plzni minimálně od roku 1295, kdy král Václav II. udělil právo várečné dvěma stům šedesáti místních měšťanů. Už z roku 1307 pochází zmínka o pivovaru, který dostala darem dnešní katedrála sv. Bartoloměje, v roce 1501 je pak zmíněn první městský pivovar. Na jedné staré reklamní ceduli tady čtu, že výživná hodnota 1/2 litru piva se vyrovná 385 gramům mléka nebo 470 gramům jablek. Pro dnešek mám jasno.

V šedém sobotním předpoledni s chutí dopíjím před vyhlášenou restaurací Na Spilce druhý šnyt, specifický plzeňský styl čepování místního piva za sympatických 45 korun. Šetřím se, čekám na konkrétní hodinu a komentovanou prohlídku.

Před cestou z Prahy do Plzně se vzhledem k tradičnímu zájmu vyplatilo rezervovat si vstupenky na dvě místa, která jsou limitovaná termínem a počtem lidí. Prvním je minipivovar Proud vybudovaný z bývalé pivovarské elektrárny Plzeňského Prazdroje, druhým je pradávné podkroví zmíněné katedrály na dnešním náměstí Republiky.

Pak už jen trajdám městem, ochutnávám, zírám, v noci objevím andělíčka Ošahánka a v neděli se udělá tak slunečně hezky, že se zchladím v mlýnském náhonu.

Po cestě vlakem z Prahy na východ, na reportážní návštěvu Kutné Hory, a na jih, do Českých Budějovic, jsem se tentokrát vypravil na západ – do Plzně. Cesta po kolejích trvající jen hodinu a čtvrt je do třetice nejhezčí ze všech. Trať je bez protihlukových stěn, které by maskovaly výhled do krajiny. Cestující, který nemá přilepené oči na displej mobilu, může pozorovat měnící se chatové oblasti podél Berounky, malebnou krajinu Karlštejnska se skalnatými masivy. Chvílemi si připadám jako na cestě do pravěku, pak pozvolna začnou přibývat rybníky, kolem kterých se pasou ovce.

Snad jen kolem Rokycan se objevuje pár protihlukových stěn, ale zase mizí. Jediným minusem vlakové soupravy mířící v sobotu dopoledne až do německého Mnichova je poslední vagon Českých drah s otevřeným interiérem, který je připojený za pohodlnými německými vagony s kupé, do nichž však nejde přes naše systémy koupit jízdenka. Jediný „český vagon“ je našlapaný, desítky lidí jedou na stojáka, je tu narváno, dusno…

Za okny zatím ubíhá pohoda. Nedělní cesta zpátky v neděli odpoledne už bude příjemnější, všichni si sednou, takže k nám dokonce projede i vozík s instantní kávou v kelímku za 15 korun.

Budova nádraží je pod lešením, což vidím po ohlédnutí, když vyjdu z podchodu od nástupišť. Ocitám se na sympatickém plácku s názvem Paluba Hamburk, který je pomyslnou branou mezi městem a světem železnice. Žlutočerná socha sedící ve výšce opodál je buď zamyšlená, nebo se jí chce hrozně čůrat, ale snaží se to ještě vydržet. Pár kroků před sebou mám objekt infocentra s vyhlídkovou věží, prostranství doplňují stoly se židlemi, k tomu jednolitá řada stánků s trefnými názvy Kafe + buchta, Kytka nebo Chlebíčkárna. Dršťková polévka za 45 korun je chutná, v příjemném opojení jsem z nabídky chlebíčků, protože jsem chlebíčkový typ.

„Vyrábíme si tady všechno samy,“ říká mi jedna ze dvou milých žen v prodejním okénku Chlebíčkárny, když si objednávám netradiční řízkový. Vypadá nejen chutně, ale i vkusně. Je to nejdražší vlajková loď nabídky za 37 korun, zvládnu hned dva, abych připravil žaludek na návštěvu minipivovaru.

Vybral jsem minipivovar Proud, který spadá pod nedaleký Plzeňský Prazdroj, a dokonce i sídlí v jeho areálu, protože jsem dosud znal pouze jeho lahvovou produkci. Navíc mě velmi zajímá jeho netradiční objekt po částečné rekonstrukci. A ještě k tomu už jsem v Plzni a regionu párkrát byl, takže třeba místní minipivovar Raven už mám za sebou, stejně jako podobné podniky v okolí – Radouš, Chříč, Plasy nebo Zlatá Kráva z Nepomuku, která má v Plzni svůj výčep v Riegrově ulici hned u náměstí. Dokonce je možné odnést si odsud čepované pivo v dříve prý klasické bandasce.

Chroupu jako králík. Ochutnávám rozdílné druhy sladu, tedy naklíčeného a usušeného obilného zrna k výrobě piva. Ten tvrdší, karamelový, bych si klidně občas dal jen tak místo oříšků. Toto ještě není součást pivní degustace, právě jsme vstoupili do rozlehlé historické budovy bývalé elektrárny plzeňského pivovaru, kde v roce 2019 začala rekonstrukce a kde se od roku 2020 vaří pivo pod trefným názvem Proud.

Minipivovar u soutoku Mže a Radbuzy tím odkazuje na proud vodní i elektrický. A u vstupu má minidávkovače sladu pro zvídavé návštěvníky, jako když chcete v zookoutku nakrmit kozu. Chrup, chrup.

Naši skupinu necelých patnácti lidí vítá ředitel minipivovaru Michal Škoda, který po prohlídce zázemí s povídáním o historii i výrobě ochotně roznáší ve velké konvici různé druhy piv z ležáckých tanků. Prostory jsou monumentální a celá technologie výroby s varnou tady zabere sotva tolik místa co kapitánský můstek na parníku. Však se také do budoucna plánuje otevřít tento industriální prostor akcím pro veřejnost, vejdou se sem hravě vyšší stovky lidí.

Prohlídková trasa, první ze dvou sobotních, začala v pravidelný čas ve 12:45 už u návštěvnického centra na nádvoří plzeňského pivovaru. Autobus nás odsud následně popovezl částí pivovaru, abychom nejprve vystoupili u zachované bednárny, kde se dodnes vyrábějí dřevěné sudy tradičním postupem.

Při on-line koupi této zážitkové prohlídky za 250 korun je ideální číst pravidla a věřit jim – děti do patnácti let na prohlídku nesmí. Rodiče s holčičkou odešli po marné snaze o domluvu s průvodcem, aby je vzal s sebou. „Kdyby nás načapal bezpečák, tak z toho budu mít problémy,“ omlouvá se s tím, že do provozu děti nesmí a je to tam napsané. Podmínkou vstupu je ještě uzavřená obuv, takže toto jsou asi nejdůležitější informace, dál už vše pozná a ochutná každý sám.

Osobně mě bavily ochucené speciály, jsem zvědavý na finální podobu toho s příměsí exotického ovoce maracuja, který jsem zkusil po prosbě v jeho čerstvé, ještě neprokvašené podobě. Nejen řidiči mohou ocenit nefiltrované nealko pivo stylu IPA s názvem Proovan. Akce trvající hodinu a půl končí nakouknutím do komínu, u kterého nás překvapily tři srnky pasoucí se ve stráni. Popoběhly jen výš a dívaly se na nás. Že by také chodily na slad?

Stanu se v Plzni na chvíli ptákem, nebo krtkem? Plzeňské historické podzemí je vyhlášené, hodinová prohlídka vyjde na 190 korun. Dám ale tentokrát přednost stoupání do výšin, odkud se městem nese zvuk pěti zvonů – i když jen výjimečně všech najednou – a odkud bude vidět široko daleko. Ještě předtím ale zamířím do hotelu Continental v centru města.

Název má světový, nádech prvorepublikový, něčím tu je přítomný i dotek filmu Discopříběh, který se v Plzni, a také částečně na tomto místě mého jednonočního víkendového ubytování natáčel. Po vstupu si říkám, že bych tu klidně mohl potkat nejen herce Rudolfa Hrušínského ve filmové verzi šestnácti let věku, kdy běžel nahý přes náměstí, ale díky interiéru i seriálovou postavu detektiva Hercula Poirotta s lesklým knírkem. Nejlevnější jednolůžkový pokoj vychází na tisícovku, vyplatí se připlatit za snídani podávanou v prostoru rozlehlé kavárny připomínající regionální verzi pražského Louvru na Národní třídě.

Zajímavostí je hudební klub fungující pod hotelem každou sobotu údajně do tří hodin ráno. Této taškařici jsem se ale po bohatém dni vyhnul, stejně jako pivně–hudebnímu festivalu ve vyhlášeném prostoru Depo2015, který mi jako příznivci ochutnávání doporučovaly příjemné pracovnice v infocentru u nádraží.

V historickém centru je všechno kousek, chodím pomalu křížem krážem. Bez mobilu, rád se zeptám. Sice jsem tu byl loni na podzim na skok na filmovém festivalu, ale to jsem z města poznal víceméně jenom filmy Jan Žižka, historický akčňák, a Hranice lásky, cosi o polyamorii.

Na náměstí Republiky s katedrálou sv. Bartoloměje vzpomínám na předchozí návštěvu Českých Budějovic, kde mají v dlažbě tajemný bludný kámen, kvůli kterému jsem nejspíš klopýtal jihočeskou metropolí skoro do svítání. Tady jsem za tmy objevil v zadní části kostela něco, o čem tady ví kdekdo a jinde nikdo. Je to mříž s hlavami andělíčků doplněných křídly, která je stará přes tři sta let. Jedna z nich je jiná! Ta hlava.

Je stříbrně hladká, bez výrazu, od pohledu působí jako tající želé na špejli se zcela jiným typem křidélek. Prý je také z roku 1713, jen je tak moc osahaná. Andělíček Ošahánek, to je její název, který mi nakonec prozrazuje mapa na displeji. Příběhy kolem nejasného obličeje s křidélky zapuštěného v mříži mi později potvrdí i pár dalších místních zdrojů. Na andělíčka prý stačí položit ruku a pro sebe vyslovit přání.

Nějak se mi nezdá, že by měl být původní, je prostě jiný. Zatímco přes bludný kámen v „Budějkách“ jsem chodil opakovaně, tady si za tmy dělám aspoň fotku. Za vyzkoušení ale nikdo nic nedá, je to zdarma.

Okukuju na stejném náměstí tři kontroverzní zlaté kašny s názvy Chrtice, Velbloud a Anděl, které ve čtvrtém rohu doplňuje mnohem starší a z dnešního pohledu tradičnější morový sloup. Zatím z nich přesně v půlce dubna voda neproudí, ale i tak na mě – tradicionalistu hrubého zrna, který je třeba proti ideovému nápadu na moderní dostavbu Staroměstského náměstí v Praze – působí velmi svěže. Prostor dotvářejí už od roku 2010. Než jsem si přečetl jejich názvy, předpokládal jsem, že jejich tvary vycházejí z nějakého starověkého písma. A pozor, zlaté nejsou, jenom pozlacené. Děti se tady možná nechají vyfotit s jinou sochou – hledejte Hurvínka!

V kousku historického podzemí jsem byl na skok při reportáži v Kutné Hoře. Možná proto v Plzni mířím výš a ještě výš. Nepočítal jsem to, takže údajně přesně 299 schodů stoupá věží katedrály sv. Bartoloměje na vyhlídku do výšky 56 metrů, její celková výška včetně střechy je ale lehoučce přes 102 metru. Se vstupenkou na ni může každý sám, ale na doporučení kamarádky, která mě sem doprovází a dá mi i tip na restauraci na večer, máme rezervované vstupenky na prohlídku historické půdy i s průvodkyní a výkladem.

Kdysi jsem byl na rozlehlé půdě slavného poutního barokního kostela Navštívení Panny Marie ve Skocích u Žlutic na Karlovarsku, odkud pochází slovní spojení „Panenko skákavá!“ Navštívil jsem také podkroví Staroměstské mostecké věže Karlova mostu v Praze, kde jsou pod střechou trámy pamatující ještě Karla IV. Přesto mě interiér prostoru pod střechou katedrály v Plzni oslovil. „Je to jako druhý kostel nad kostelem,“ poznamenala trefně k velikosti jedna z účastnic naší desetičlenné skupiny, která se sem vypravila od infocentra vedle budovy historické radnice.

„Když jsme byli kluci, tak jsme sem lezli. V zadní části kostela za andělíčkem bývalo otevřené schodiště, kudy se sem dalo dostat,“ vypráví další z účastníků naší skupiny. Bývaly tady ale takové hromady pozůstatků po holubech, že se nikam dál nevypravili. Dnes je prostor čistý, velká část dřevěných lávek je přístupná, vždy ale jen jako součást organizované prohlídky.

Zajímavé jsou informace, proč má kostel jen jednu dominantní věž, jak odsud za války zmizely zvony, a když vznikly nové, proč skoro nikdy neodbíjejí všechny najednou. „Je to taková síla, že věž vychylují o deset centimetrů,“ říká průvodkyně. Proto pravidelně odbíjejí pouze tři menší, a to vždy jen dva najednou.

Rozhled z věže je skvělý, pozorovatel vidí celé město obklopené mírně zvlněnou krajinou. Uvnitř těla katedrály zaujmou masivní nosné sloupy připomínající laikovi antiku a chrám nějakého hodně starého boha.

Z nabídky restaurací a kaváren si může vybrat ke spokojenosti snad každý. Líbí se mi už jen od pohledu a vůně Angus Grill se zahrádkou u mlýnského náhonu, Homy Asian Fusion nabídkou jídla i interiérem, nebo vedle hotelu Continental restaurace El Cid s nabídkou masitých bizoních žeber. Kamarádka znalá Plzně mi doporučila několik jiných tipů, vybral jsem si z nich na večeři podnik s trochu krkolomným názvem Pivstro. Od náměstí je to kousek, jako všechno v centru, hned v jedné z přilehlých ulic.

Na čepu tady mají osm druhů piva. Zkouším styl APA, je to dvanáctka House Ale Galaxy z minipivovaru Zhůřák, už mu zůstanu věrný a přidám další dvě. Jinak je dnes na čepu i Proud, místní Raven, The Barn od Radouše, belgické Delirium Tremens nebo klasika v podobě Prazdroje. Menu je jednoduché, ale přitom s nápadem. Od pohledu i pak na chuť. Zkouším na doporučení servírky PivDog, což je irské hovězí zpracované do tří hamburgeříků vložených netradičně s bohatou oblohou do podlouhlé bagety. Chutnají mi i jejich hranolky smažené na belgickém hovězím loji, ale nabízejí je i ve variantě pro vegetariány, podobně jako část menu.

Plzeň žije i v neděli. V některých českých městech bývají podniky v tento den zavřené, tady jich je spousta otevřených. Vybírám kavárnu přímo na náměstí před katedrálou na střeše hotelu Central, jehož původního historického jmenovce nechal nějaký soudruh v roce 1968 zbourat. Nahradila ho dnešní budova s někdejším trefným názvem Ural. Na webu hotelu se dá dohledat výstižné slovo „nevšední“. Zvenku je to prostě brutal stavba minulého režimu, z oken ale musí mít hosté super výhledy.

Podobně jako hosté střešní kavárny Terazza, která má katedrálu takříkajíc na svém vzdušném dvorku. Tady na bývalém Uralu se skvěle sedí ve slunečné neděli. Podobně jako později u mlýnského náhonu, kde chodím bosý po molu a chvílemi mám nohy i ve vodě. Podle instrukcí nekrmím kachny ani ryby, žádné tu ani nejsou k vidění. Škoda, že synagoga otvírá až odpoledne po odjezdu mého vlaku.

Později studuju letáčky z infocentra, kolik jsem toho v Plzni nestihl. Hodně. Největší akcí teď budou známé „Slavnosti Svobody Plzeň“ od 5. do 8. května, které každoročně připomínají konec 2. světové války. U nádraží se loučím s Plzní ještě jedním řízkovým chlebíčkem. Pokud sem někdy přijedu s dcerou, vyrazíme třeba po stopách Hurvínka a Spejbla nebo možná už i Adolfa Loose.