David Matásek: Jsem jednoznačně rodinný typ, sám bych asi být nemohl

Herec David Matásek přijal pozvání do podcastu Miloše Pokorného. Došlo na společnou vášeň pro italské skútry, na divadlo, film, mladší generace, debaty u piva, ale i na to, co ho v poslední době naštvalo nebo kde by chtěl žít.

Davide, máme společnou vášeň – motorku Vespa. Kdy jsi začal s ježděním na Vespě, která se stala součástí tvého životního stylu?

Myslel jsem, že si koupím nějaký dopravní prostředek, který mi usnadní pendlování mezi rozhlasem, divadlem a domovem. Ze začátku mi bylo jedno, co si koupím, ale má bývalá žena mi řekla, že si musím koupit Vespu. První byla padesátka, dvoutakt, už se moc nevidí. Kolem muzea jsem ji uměl rozdráždit i na sedmdesátku.

A pak to šlo ráz naráz, nejdřív mě oslovili nějací lidé, že jsou vespisti, abych přišel mezi ně. Myslel jsem, že to jsou jehovisté, a navíc spolky už od dob bolševika nemám rád. Nakonec jsem tam šel a zjistil, že jsou to moc fajn lidé. Pak jsme jeli na nějaké výlety, na Karlštejn, k Ostravě, a už jsem byl chycený. Vlastně jsem jeden ze zakládajících členů českého Vespa Clubu.

Vy jezdíte jednu trasu pravidelně, kterou?

Z Prahy do Terstu. Jezdíme pokaždé malinko jinou trasou, důležitý je na ní Judenburg, což je město v Rakousku, kde přespáváme. Letos ale bohužel kvůli práci nejedu.

Co ti to dalo kromě toho, že jsi po městě mobilní?

Především kamarády. Musíš vystoupit ze své sociální bubliny a začít komunikovat s lidmi, kteří dělají něco úplně jiného. Což je důležité, protože jinak se pohybujeme v takových cyklických kruzích a člověk by z toho divadla nevylezl. Takhle se můžeme vidět a přijít na jiné myšlenky. Je to skvělé.

Máš ještě čas si svůj stroj „tunit“?

Skoro ne. Většinou se snažím, aby ty věci zůstaly ve stavu, ve kterém jsem je pořídil. Možná výkon malinko „tuníme“. Mám teď variátor Malossi, což je do města ideální, maximálka se tím nezvedne, je tam vyšší spotřeba, ale jezdí to skvěle.

Co na to říká tvá rodina?

Vůbec mi do toho nemluví. Děti jsou nadšené, když je někam vezmu, berou to jako zpestření a tolerují to.

A jak to máš s trendy nebo technologiemi, které mladí sledují?

Já mám výhodu, že mám děti, a ještě pro ně nejsem takový boomer, aby se se mnou nebavily. Jsou cynické, ale laskavé. A také mám mladou ženu. Na technické věci jsem ale nešikovný od narození, když se naučím používat nějakou aplikaci, připadám si jako král světa. A za půl roku je tu zase něco nového. Úplně trendy nesleduji, ale snažím se být v obraze a znát terminologii. A když něco neznám, nechám si to rád vysvětlit.

Spíš než technologie mě překvapuje, jak se posunulo lidské myšlení. Některým věcem přestávám rozumět mentálně. Jsou tu určité mantinely, věci, o kterých se nejenom nežertuje, ale ani nemluví vážně. Když už, tak jen převážně vážně a ještě o nich smějí mluvit určití lidé a jen určitým způsobem. To mě trochu mrzí.

Můžeš být trochu konkrétní?

Třeba úvodní řeč Marka Ebena, když uváděl zrenovovanou kopii filmu Žert a zmínil, že vstanou novodobí svazáci. Samozřejmě se spousta lidí ozvala, přitom mně nepřišlo, že by řekl něco neakceptovatelného. A jestli se Marku Ebenovi vytýká nějaký sexismus, tak to je něco absurdního a možná, že jen nemám ty správné rozlišovací schopnosti, abych to tam slyšel.

Když něco podobného řešíš na pivu, jsi typ, který do té debaty jde?

Je důležité, jestli mi na těch lidech záleží. Jsou lidé, se kterými se trápit nechci a odvedu řeč jinam. Navíc s mojí minulostí mi dříve nebo později někdo vmete, ať držím hubu, že já speciálně do toho nemám co zasahovat. Což je krásný argument a definitivní. A já vstanu a jdu pryč.

Pak jsou lidé, na kterých mi záleží, přestože mají jiný názor. Snažím se najít argumenty a vysvětlit jim, jak to vidím. Vůbec není důležité, jestli můj názor přijmou nebo nepřijmou, ale abychom se o tom aspoň dokázali bavit. Přijde mi, že to rozpolcení sociálních bublin společnosti je zatím nejhorší, co si pamatuji.

Když máš čas a jdeš na pivo, co bývá nejčastějším tématem?

Naštěstí to není zdraví. O dětech se hodně bavíme, o ženách samozřejmě. Třeba i o práci, mě zajímá, co lidi dělají. Já jsem trochu voyeur, protože moje povolání je dělat někoho, kdo má jinou profesi. Samozřejmě že politika je až na konci, tohle téma moc nevyhledávám.

Jak vůbec tvé děti vnímají fakt, že jejich táta je známý herec?

Ten nejmladší si myslí, že jsem policajt. Na strážníky vykřikuje: „Můj táta je váš kolega.“ Starší děti to neřeší. Dětem herectví rozmlouvám, protože nejsi úplně svým pánem. Pokud budou mít štěstí a vystudují něco, co je bude bavit, tak je to to hlavní.

Vzhledem k tomu, že jsi v angažmá, občas musíš hrát i to, co by sis nevybral. Pereš se s tím někdy?

Že bych přemýšlel o tom, že půjdu na ředitelství a řeknu, že v tom hrát nechci, to jsem zažil dvakrát za celou dobu. Jednou mi vyhověli, jednou ne a mračili se na mě. Vlastně se pokaždé znovu těším, s čím přijdou, co to bude. Na práci se těším, ale když je před premiérou a jsme v divadle zavření dlouho a máme takové ty prodloužené desetihodinové zkoušky, říkám si, jestli to mám zapotřebí. V tomto ohledu mám ale krátkou paměť a jsem optimista.

Pokud to sečteme, máš svou práci rád?

Jednoznačně. Nic jiného neumím a sice bych těch pár let do důchodu mohl předstírat, že dělám něco jiného, protože to umím nejlíp, ale asi by to brzy prokoukli.

Básníky neustále opakují a zná je každý. Pak jsou věci, na kterých pracuješ, vložíš do nich úsilí a pak to takzvaně vyšumí. S tím se asi musí umět člověk srovnat, že?

Zase je dobré si užít tu momentální energii, kterou z těch lidí máš – diváci se smějí, jsou zaražení, brečí nebo je donutíme o něčem přemýšlet, což také rádi děláme. Užít si tu chvíli, ten okamžik. Já fakt nežiju pro nějaké mramorové desky, na kterých bych byl napsaný, že jsem tam a tehdy něco udělal. V ten večer, když se to povede a lidi zasáhneš, je to skvělé a k nezaplacení.

Pokud jde o moderní technologie a trendy, je něco, co mladším generacím závidíš?

Nezávidím jim tu společenskou mnohost výběru, informací, to rozhodování. Měli jsme to v tomto směru jednodušší, věděli jsme, kdo je náš nepřítel a co nechceme. Na druhou stranu jim závidím tu samozřejmost, s jakou přijímají technologické novinky.

Kdyby ta možnost byla, strávil bys kus života v zahraničí?

Chtěl jsem emigrovat ve 24 letech, na začátku osmdesátých let, chtěl jsem pryč z této země. Potom už jsem ale cítil, že je to blbost, navíc někteří mí kamarádi utekli v říjnu 1989. Tušil jsem, že to nemůže mít dlouhého trvání. A jak přicházely ty výhry a prohry, tak jsem si to užíval. Zapomněl jsem však mluvit anglicky tak, abych se tam mohl uživit. A víš, jak je to s českými herci v zahraničí – hraješ Rusáky nebo němé role. Voskovec, který mluvil nádherně, hrál také cizince.

Dokázal bys žít někde jinde?

Myslím, že ano. Dokonce vím kde, hrozně se mi líbí Slovinsko nebo sever Itálie. Mám to tam rád a přijde mi to blízké, protože mám rád hory, dobré jídlo a víno – a to všechno tam je. Také Skandinávie se mi líbí, s rodinou jsme ji procestovali v půjčeném autě. Je mi to také blízké, i když to jídlo není tak brilantní. Nemám rád vedro.

Vím, že jsi prošel několika manželstvími, považuješ se za rodinný typ?

Jednoznačně. Papírově to samozřejmě nevypadá, ale jsem rodinný typ. Proto do toho pokaždé znovu a znovu jdu. Obřad je fajn, poznáš lidi, je to většinou super večírek, pokud se to tam nepohádá nebo nepopere. Zatím jsem měl kliku a byly to fajn mejdany. Sám bych být nemohl, to by mě asi nebavilo. Jednoznačně jsem rodinný typ, jsem šťastný, když někam jedeme.

Baví se rád o své práci? Jak se mu po pandemické přestávce vracelo zpět do pracovního procesu, jak bojoval se strachem a co mu pomohlo? A má radši scénáře v klasické, nebo elektronické podobě? Jak rád tráví volný čas a co má rád? Poslechněte si v aktuálním podcastu Boomer Talk v úvodu článku.