David Koller: Člověk s jiným názorem na svět by se mnou v kapele nehrál

Muzikant, skladatel, zpěvák a producent David Koller přijal pozvání Miloše Pokorného do podcastu Boomer Talk. Tématy rozhovoru byl nejenom syn Adam, kapela Lucie nebo peníze, ale i nahrávací technologie, móda nebo doba minulá.

Řekl ti někdy tvůj syn Adam, že jsi boomer?

Nechci si otvírat Google, ale co je boomer?

Boomer je člověk, kterému ujíždí vlak a mladší generace mu to připomíná.

Je to také o krátkodobé paměti. Třeba když kluci přišli s tím, aby Adam hrál v kapele, tak jsem řekl, že zahrajeme tu a tu písničku, a on hned poznal, že se jedná o aranžmá z roku 1991, z čehož bylo jasné, že on to má naposloucháno, ale já už si nepamatuji, že máme tolik verzí. Je to normální. Demence má jednu výhodu – že o ní nevíš.

Existuje něco, co generaci tvého syna závidíš a co naopak ne?

Určitě těm muzikantům dnes závidím, že se mohou sebrat a odjet někam na jakékoliv školení na ten svůj nástroj, což za našich mladých let nebývalo. A mohou se dostat strašně daleko a poměrně rychle, protože i když na to přicházíš sám, hraješ podle nějakých škol. Nebo můžeš absolvovat kurzy s výbornými muzikanty. A svoje hranice překračuješ třeba už po prvních dvou hodinách.

Jak jako člen jedné z nejúspěšnějších skupin v Česku, kapely Lucie, vidíš současnou celosvětovou konkurenci pro ostatní kapely nebo umělce, kteří začínají?

Myslím, že to mají docela těžké. Ale tak to bylo asi vždycky. Je velká konkurence, hodně lidí hraje v podstatě to samé, někdo kopíruje někoho, bere si vzory ze Západu, protože na Východě žádné nejsou, a najednou se objeví někdo s něčím jiným, svým, originálním. V tomto ohledu je to stejné. Konkurence je ale kvůli internetu a nejrůznějším platformám šílená.

A máš ještě chuť poslouchat novou hudbu?

Špičky pop music se k člověku dostanou, protože si tě to najde a ty zpozorníš. V kapele se zásobujeme nejrůznějšími žánry a podporujeme se v tom, abychom něco poslouchali.

Když si ale chci něco nového poslechnout, jdu třeba na Billboard.com, kde jsou žebříčky a nespočet hudebních stylů. Všechno má svoji odnož, ale některým těm breptům, kteří dělají rap, se nedá rozumět, to nevnímám. Ale i mezi rapovými kapelami a umělci mám své favority. Staré. Třeba Snoop Dogga.

Máš v sobě nějakou nostalgii po něčem z doby minulé?

Možná tak po nějakých designových věcech, jako bylo staré bateriové rádio ze šedesátých let, ale že bych smutnil za totáčem, to vůbec.

A netýká se to třeba ani jídla nebo cukrovinek?

Já byl na sójové suky. A priori tu dobu nezavrhuji, tyhle věci mi připadají zábavné, nevytěsnil jsem si je z hlavy. A ani nechci.

Pustíš si někdy doma elpíčko?

Teď jsem zjistil, že mám rozbitý gramofon, tak jsem ho vyhodil, přestože nebyl tak starý. Gramofon si koupit chci, protože jsem vydal dva vinyly s Jasnou Pákou i s naší kapelou. Doma mám i kazety, a dokonce i kazeťák.

Jak se díváš na možnost, že dneska není problém natočit si desku doma v obýváku?

Beru to jako plus. Pochopitelně, když se ti lidé chtějí dostat někam výš, musí si koupit lepší techniku. Kvalita digitálního záznamu se za poslední dobu hodně zlepšila.

Když koncertujete, záleží vám i na vizuální stránce nebo zvuku? Nakolik je pro Lucii důležité při koncertech posouvat technické hranice?

Vždycky nám šlo o to, aby se lidé, kteří tam přišli, vrátili příště a vzali s sebou i kámoše. To byla moje mantra v začátcích. Vyplatí se dbát na to, aby to mělo grády, a my do aparátů vrážíme docela dost peněz.

Vzpomínám na pohyblivou rampu, na které jsi při koncertech v O2 areně bubnoval.

Mohl jsem být mrtvý, protože když jsme to zkoušeli, měl jsem jen dvoubodový pás a ve chvíli, kdy se ta celá plošina naklonila, jsem si ten pás vypnul. Stál jsem jen na těch šlapkách a říkal si, že když to uklouzne, tak je po mně. Nakonec mi dali pětibodový pás a já jsem ještě použil svoji lezeckou výbavu, pod trenkami jsem měl sedák.

Jsi v něčem staromódní nebo konzervativní?

To by musel říct někdo, kdo mě zná. Dej mi příklad, v čem ty?

Třeba jsem si zvykl pít slušná vína a nechce se mi jít s kvalitou dolů.

My muzikanti jsme „ujetí“ na nejrůznější technické vybavení, a když chceš mít zvuk Davida Bowieho, musíš mít to vybavení, které už se nedělá a stojí třeba dvě stě tisíc.

Jak jsou pro tebe v životě důležité peníze?

Lepší je mít než nemít. Že by mě ale vyloženě honička za penězi vzrušovala, to nemůžu říci. Jsou důležitější věci. Když mám na své potřeby, víc nepotřebuji. Když mám peněz víc, blbnu se studiovým vybavením, mám tři studia a šťastnější rozhodně nejsem. Jsem šťastný za to, že dělám něco, co mě baví, mám pár skvělých kapel a můžu si dělat, co chci. A v tom jsem úplně spokojený.

Stalo se ti někdy, že by ses s někým ze svého okolí pohádal ohledně politiky?

Nemám takové kamarády. Možná žiju v nějaké sociální bublině, ale že bych znal někoho, kdo má diametrálně odlišný názor, to ne. Nebo mi to neříkají.

A kdyby byl někdo takový v kapele?

Tak by tam nehrál. Ne že bych někoho fízloval, ale myslím, že kapela se neschází jenom díky muzice, ale má také podobné názory na svět. Co si chtěl od Lucie půjčit Michael Kocáb? Jak David Koller přišel ke svým prvním bicím? O čem si naposledy popovídal s paní uklízečkou? Poslechněte si v aktuálním díle podcastu Boomer Talk v úvodu článku.