Dávám dětem tipy, jak pracovat třeba se strachem, říká autorka Knihy pocitů

„Netvrdím, že to bude lehké,“ říká Ester Stará, speciální pedagožka, logopedka a spisovatelka, když se dostaneme k aktuální otázce jak mluvit s dětmi o válce na Ukrajině. Popisuje také problémy, se kterými se u dětí setkává kvůli dlouhodobým covidovým opatřením.

Autorka nového titulu Kniha pocitů – Jak se vyznat v sobě i v ostatních dětem formou encyklopedie s příběhy a komiksy vysvětluje například to, co vyčtou z obličeje.

Proč nemá cenu dělit pocity na dobré a špatné?

Všechny pocity jsou důležité, vzájemně se ovlivňují a přicházejí adekvátně k situaci. Neměli bychom je proto odmítat nebo bagatelizovat. Strach a hněv nás po čase aktivizují, vyburcují odvahu konat, měnit, co nechceme. Smutek nám dovolí vyrovnat se se ztrátou, prožít si truchlení, uvědomit si, co jsme ztratili, ale i co všechno nám zůstalo, případně co nového jsme získali.

Radost a štěstí intenzivně vnímáme právě proto, že máme zkušenost i s opačnými situacemi a šťastných chvil si považujeme, v myšlenkách se k nim rádi vracíme, dodávají nám energii. Dlouhodobá nuda v nás zase probouzí zájem o nové činnosti. Závist či žárlivost nás přinutí zamyslet se nad sebou samými a jednat tak, abychom se stali sebevědomou osobností schopnou chovat se laskavě a mít nesobecky rád.

Od jakého věku bychom měli dětem vysvětlovat, že stres není jen ten špatný?

Vždy musíme citlivě reagovat na naturel dítěte a volit vhodná slova dle jeho vyspělosti. Jinak mluvíme s tříletým dítětem, jinak s dcerou na prahu puberty. Nejde jen o mluvení. Jako rodiče bychom měli být dětem dobrým příkladem, nebát se podělit se s nimi o to, co se s námi děje, proč se chováme, jak se chováme. A jaké máme plány, jak chceme situaci řešit, co si z ní odnášíme.

Moje desetiletá dcera přišla ve čtvrtek ze školy se strachem z války na Ukrajině, kterou hned aktuálně probírali. Jak s dětmi mluvit o takové situaci?

Netroufám si říct, jak by k tomuto tématu přistupoval psycholog. Odpovím jako matka a pedagožka, která navíc pracuje s dětmi z Ukrajiny i Ruska. Jednak musím mít na zřeteli přiměřenost vzhledem k věku a přirozené povaze dítěte, jak už jsem zmínila. Ale samozřejmě taky maximální možnou otevřenost a upřímnost. Doufám, že jsem schopná vytvořit pocit bezpečí, aby se děti ptaly, aby se se svými pochybnostmi a obavami svěřily. Nabídnu jim svůj upřímný pohled na věc, historický kontext, bude-li to vhodné.

A určitě s nimi chci mluvit o tom, že svět není černobílý a není možné kvůli Putinovi odsoudit všechny Rusy. Ze zkušenosti vím, že dobře poslouží konkrétní příklady z obou stran konfliktu, na kterých si můžeme ilustrovat situaci a snažit se pochopit, co se děje. No, netvrdím, že to bude lehké. Z vlastní zkušenosti taky vím, jak je pro nás samotné důležité se nějak zapojit, něco udělat. Budu tedy mluvit i o různých možnostech pomoci.

Pozorujete nějaký rozdíl v chování dětí kvůli dlouhodobým covidovým opatřením?

No ovšem! Bezprostředně po návratu do škol jsme pozorovali, že s námi, pedagogy, přestaly děti mluvit. Přestaly zdravit. Schovávaly se za roušky – nic proti opatřením, ale u dětí to po loňském lockdownu často byly spíš uválené a ožužlané kusy hadru –, kvůli kterým se objevily různé tiky, sílily pocity úzkosti.

Z velké části se tyto problémy naštěstí postupně vytratily. Vím ale i o dětech, u nichž se rozvinula závažná psychická onemocnění. Významně se snížila schopnost koncentrace. Některé děti měly nebo ještě mají psychické problémy, protože se doma z různých příčin nemohly naučit to co ostatní, a teď jim to chybí – i s dopomocí zaostávají. Narušily se také obvyklé mantinely, pravidelná docházka do školy některým dětem přestala dávat smysl.

Kterým?

Třeba těm, které zvládaly výuku během on-linu svým, mnohdy mnohem rychlejším tempem a zbývalo jim víc času na věci, které je baví. Jiní zase ulítli na hraní her, povinnosti šly stranou. Negativních ale i pozitivních důsledků mě napadá mnohem víc. Naštěstí zdravé sociální kontakty mají léčebný účinek, takže pokud se už nebudou z pandemických důvodů zavírat školy a my dospělí se z těchto zkušeností poučíme, můžeme z krize leccos vytěžit.

Kdy ve svém dětství byste sama uvítala svoji novou knížku?

Nejsem si jistá, jestli bych se v situaci, která se mi spontánně vybavila, chtěla posadit nad knihu. Šlo o to, že rodiče přede mnou skrývali nemoc jednoho z nich a já to nechtěně vyslechla. Když jsem jim to řekla, reagovali tak, že to nic není a že to bude dobré. Ve mně ale dlouho zůstal strach, co bude dál. Dokonce i když už bylo jasné, že nemoc je pryč.

Možná, že kdybychom pak nad knihou mluvili o pocitech a zkušenostech s nimi obecně, otevřeli bychom otázky, které v každodenním životě běžně nepřicházejí. Možná bychom se dostali víc do hloubky. Věřím zkrátka, že Kniha pocitů, která má blízko k encyklopedii, může být určitou prevencí, pomůže nám začít o pocitech mluvit.

Jak je děti skrze vaši knihu mohou začít objevovat?

Kapitoly jsou rozdělené podle jednotlivých, z našeho pohledu zásadních pocitů. Děti se seznámí se stavy a okolnostmi, kdy pociťujeme klid, překvapení, radost a štěstí, smutek, strach, odvahu, stud, hněv, závist i žárlivost, znechucení, nudu, zájem a samozřejmě lásku.

Kniha je takové klidnější medium. Když už se nám podaří najít chvilku a zanořit se společně s dětmi do jejího obsahu, ocitneme se v určitém zvláštním rozpoložení, kdy přirozeným vyústěním je povídání si. Můžeme se samozřejmě smát, dojímat či rozčilovat, třeba nad různými videy, ale protože se vzápětí na nás valí další, zůstáváme spíš u „konzumace“.

V naší knize pokládáme dětem různé otázky, prostřednictvím rozmanitých úkolů ověřujeme, jak a jestli danému pocitu rozumí. Snažíme se je vtáhnout do diskuze.

Proč forma encyklopedie a jak vznikala?

Vzhled knihy byl předmětem dlouhých diskuzí s psycholožkou, odbornou konzultantkou Janou Draberovou, která mi byla při psaní nepostradatelnou oporou, a ilustrátorem Milanem Starým, mým manželem. Nakonec jsme každému pocitu přiřadili barvu, která je pak charakteristická pro celou kapitolu.

Přestože existuje určitá psychologie barev, neexistuje naprostá shoda v tom, jakou barvu by měl ten který pocit mít. Barevnost pocitů navíc podléhá kulturním nebo i jazykovým zvyklostem. Takže hned vstupní strana do každého pocitu konfrontuje čtenáře s tím, jestli to má stejně jako my. Může souhlasit i nesouhlasit, což je dobře, protože už začíná o pocitu přemýšlet, vciťovat se do něj.

Následuje informace co je to láska, hněv, odvaha? Zde děti seznamujeme za jakých okolností a jak moc pocit vnímáme.

Využíváte i formu komiksu.

Ano, právě jedna z možných situací je zpracovaná formou komiksu, na který navážeme sadou otázek. Nejdřív nás zajímá, jak děti situaci pochopily, jak nahlíží na chování jednotlivých protagonistů. Pak se ptáme na jejich osobní zkušenost. Dalším důležitým aspektem je, jak vnímáme pocit fyzicky. Na velké siluetě postavy si ukážeme, co se děje s naším tělem, co můžeme vyčíst z obličeje.

Zásadní informací je – k čemu je nám třeba zklamání? Právě v této části se dozvídáme, že není dobré nepříjemný pocit zařadit mezi špatné, odmítnout ho, potlačovat ho. Že je žádoucí pracovat na jeho přijetí, abychom se mohli posunout dál. Protože si uvědomujeme, že to není jednoduchá věc, že se to všichni učíme, přinášíme i řadu praktických tipů jak na to. A věřím, že při sdíleném čtení si čtenáři budou sami doporučovat, co jim funguje, co se jim osvědčilo.

Na závěr přemýšlíme nad tím, co s jednotlivými pocity souvisí. Třeba u smutku můžeme v závislosti na příčině či intenzitě mluvit o stesku, lítosti, zklamání, melancholii, depresi nebo čirém zoufalství a beznaději. Čeština nabízí řadu nuancí, shodli jsme se na tom, že chceme, aby zazněly.

Kterou kapitolu byste sama vypíchla?

Překvapilo mě, když Jana Draberová přišla s doporučením zpracovat znechucení. Když jsem se pak do pocitu ponořila, pochopila jsem, jak zásadní význam pro nás má. Je to další základní emoce, kterou tedy těžko skryjeme. Ochraňuje nás před nákazou, otravou a varuje před nehygienickým chováním. Díky ní nejíme zkažené potraviny, nevyhledáváme kontakt s lidmi s nakažlivými nemocemi a udržujeme v čistotě svůj domov, osobní věci a koneckonců i tělo.

Jistě se shodneme, že nechutné je taky porušování obvyklých hygienických norem. Stačí si představit člověka, který právě zvrací, šťourá se v nose nebo chrchlá a pak plive na zem. Hned se nám zvedá žaludek.

Zamýšleli jsme se ale taky nad tím, že je pro nás přirozené dodržovat i normy sociální. Pokud se tedy setkáme s člověkem, jehož chování překračuje společensky přijatelné hranice, pociťujeme k němu odpor morální. Ten nám pomáhá rychle se rozhodnout, co je správné a co špatné. Přispívá k tomu, že s ostatními žijeme v souladu, vzájemném respektu a uvědomujeme si, co dobrému soužití neprospívá. Ano, právě díky tomuto pocitu se znepokojením sledujeme, co se děje na Ukrajině.

Co děti zjistí třeba o strachu?

Zjistí, že úplně nejvíc se bojíme, když jde o život nám nebo tomu, na kom nám záleží. Strach je tak obrovský, že skoro nejde zvládnout. Od toho, čeho se bojíme, se většinou snažíme utéct, nebo se před tím aspoň schovat. V krajních případech se rozhodneme zaútočit. To už se ale ke strachu nejspíš přidá i vztek.

Na druhou stranu – malý strach se nám může dokonce líbit. Třeba když hrajeme na schovku a čekáme, kdo na nás kde vybafne, vyprávíme si hrůzostrašné historky, jdeme noční stezku odvahy nebo se díváme na strašidelný film. V těchto situacích totiž víme, že jsme v bezpečí.

Strach je jeden ze základních pocitů. Je to naše přirozená ochrana, a proto je velice důležitý. Znají ho i zvířata. Upozorňuje nás na nejrůznější nástrahy, ohrožení, brání nám v lehkovážnosti, a tím nám pomáhá přežít. Strach zvyšuje naši ostražitost. Díky němu se v nebezpečné situaci rychle rozhodneme, jak zareagovat. Někdy se bojíme toho, co neznáme. Tento strach je přirozený, ale neměl by nás vést k unáhleným závěrům. Co neznáme, bychom měli poznat, prozkoumat, ověřit.

Když se bojíme, rozšíří se nám zornice, drkotají nám zuby nebo máme sucho v puse. Dýcháme rychle a mělce, srdce nám buší, potíme se nebo máme naopak husí kůži. Chvějí se nám ruce, máme napnuté svaly v celém těle, stažené břicho, někdy se nám dokonce chce na záchod. A protože jsme každý jiný, ocitáme se v odlišných situacích, máme i různé důvody ke strachu. Záleží samozřejmě i na tom, jak velcí jsme strašpytlové.

Dává kniha dětem tipy, jak se strachem pracovat?

Je jich celá řada, z knihy vyberu tři. Zaprvé – zastav se a nahlas pojmenuj, čeho se bojíš, strach důkladně prozkoumej. Co ho způsobuje? Dokážeš některé příčiny odstranit? Může ti někdo pomoct? Zadruhé – prober situaci s kamarády, potřebuješ uklidnit, povzbudit. Uvidíš, že se ti uleví. Zatřetí – potřebuješ-li rychle zvládnout velký strach, zaměř se na dech. Ať je dlouhý a hluboký. Při nádechu počítej do čtyř, při výdechu do šesti. Dej si ruku na břicho a pozoruj, jak se zvedá. Pokračuj, dokud ti nebude lépe.

Mnoho dětí vnímá pocity intuitivně a dokáže lokalizovat jejich projevy. Přibývá ale těch, které si se svými pocity nevědí rady, nerozumí tomu, co se s nimi děje nebo proč druzí reagují tak, jak reagují. Nakladatelství Pasparta, které bylo iniciátorem vzniku této knihy, se snaží rozšiřovat povědomí o autismu. Shodli jsme se ale, že v této oblasti tápou i jiné děti, a proto věříme, že kniha může mít široké využití, že s ní můžou pracovat nejenom rodiče, ale i pedagogové či psychologové.

Prostřednictvím vašich knížek zaměřených na rozvoj komunikačních dovedností mohou rodiče zjistit, jak je na tom jejich předškolák. Máte zpětné vazby, co lidé zjišťují?

Samozřejmě. U malých dětí o tom není pochyb, s těmi to jde lehce. Jak ale rostou, je náročnější konkurovat dalším lákadlům, technologiím. Právě proto se snažím své knihy obohacovat o interaktivní prvky – aplikace, elektronickou tužku, kresbu. Především pak vítám a vybízím ke sdílenému čtení, diskuzi. Ve svých knihách čerpám z praxe, snažím se jejich prostřednictvím rozvíjet komunikační dovednosti dětí – slovní zásobu, jazykový cit, mluvní pohotovost, ale i kritické myšlení.

Plesám, když dítě dokáže vyprávět tak, že má příběh logickou a časovou posloupnost, volí vhodná slova, zná méně obvyklé výrazy, vyjadřuje se v rozvitých větách. Největším uměním je kladení otázek a argumentace. Některé děti bohužel vůbec nevědí, jak začít. Když jim v tom my, dospělí, pomůžeme, nechají nás nahlédnout do svého myšlení i prožívání. To rozhodně stojí za to!