Daniel Krejčík: Bolest je zdravé prožít pěkně za syrova

„Každý mladý herec by měl jít na dva měsíce do pohřební služby. Měl by to být seminář na DAMU,“ říká trochu v nadsázce jeden z nejviditelnějších herců mladé generace, Daniel Krejčík.

Ve své nové knize Hájemství popisuje dětství prožité s rodiči pracujícími v pohřebním ústavu. „Moje primární práce je prostě o tom, že pozorujete lidi, koukáte se na ně, snažíte se je nějakým způsobem nacítit, ukládáte si je do nějakého svého emocionálního bankomatu, a z něj pak ty věci můžete případně vytáhnout. Pohřební služba je jako Gringottova banka.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Krejčík o svém komplikovaném coming outu, který se rodičům na maloměstě těžce přijímal. „Byl bych strašně rád, kdyby si někdo tenhle rozhovor pustil za deset, patnáct let, a už by měl pocit, že tady mluvíme o něčem, co působí jako pravěk,“ říká Krejčík. A dodává, že svou knihu Hájemství psal mimo jiné jako poctu rodičům, kteří dle něj „ušli neuvěřitelnou cestu“.

Nedávno jsem mluvil s filmařkou, kterou smrt její maminky zasáhla hodně nepřipravenou. Když pak začala tušit, že se to samé může stát jejímu tátovi, tak udělala takovou zvláštní věc… co myslíte, že to bylo?

No, asi s ním začala trávit mnohem víc času.

Akorát že při tom, co s ním trávila čas, se rozhodla, že natočí film o tom, že jednou umře. V tom filmu několikrát nafingovala jeho smrt. Vyvrcholilo to tím, že udělala fiktivní pohřeb, na který všechny pozvala.

Ty jo, to je hustý.

Je to dobrý způsob, jak se vyrovnat se smrtí?

Jestli jí pomohl, tak jo. Já už bych do těchhle věcí klidně nemluvil. Myslím, že pohřeb má být vždycky takový, aby fungoval pro ty lidi, kteří se vyrovnávají s bolestí. Nebuďte slušnej. Řekněte jména, co to bylo za paní režisérku?

Jmenuje se Kirsten Johnson. Její film je dostupný na Netflixu a je výborný. Moc hezká sonda do toho, jak těžko se člověk vyrovnává s opouštěním.

To mi přijde moc zajímavé, na to bych se podíval. Každopádně jestli jí tahle věc pomohla, tak myslím, že je to úplně legitimní. Je spousta způsobů, jak se se ztrátou vyrovnat, protože se s ní všichni nakonec nějak vyrovnat musíme.

Většina lidí se s ní ale přece vyrovná tak, že si řekne: Ne, tam se nebudu koukat, to se mě netýká, to teď nemusím řešit, až jindy.

A vyrovnají se s tím takhle? Já myslím, že ne. I když to odsunou na vedlejší kolej, pořád se to může vrátit zpátky.

Je důležité, abychom si téma smrti dokázali vyřešit brzo. U nás v pohřebce se často řešilo, jestli mají pozůstalí brát na pohřby děti. Jestli je mají konfrontovat s tím stresem. Když v pohřebce pracovala ještě moje maminka, tak vždycky říkala, že by to bylo dobré. Lidi naopak říkali: Ne, ne, my tomu dítěti řekneme, že děda usnul, někam odjel a už se nevrátí. Dítěti to ale nějakým způsobem doteče v průběhu toho obřadu. A najednou ta konfrontace se šokem může být mnohem horší, než kdyby tu informaci přijalo jako nějaké pravidlo od svých nejbližších.

Sám mám děti, tak mě zajímá, jestli náš strach jim říkat o smrti pramení z toho, že se děti snažíme uchránit. Víme, jak těžké je regulovat dětské emoce. Nebo jestli je to tím, že se bojíme těch vlastních emocí?

Samozřejmě si myslím, že sami nejsme srovnaní s tou emocí. Nemůžeme ji tím pádem důvěryhodně předat a bojíme se toho. Pohřbívání a divadlo jsou si hodně podobné. Jak se říká, už je to takové klišé, že nejpřísnější divák je dětský divák. Bojíme se, že když mu nabídneme něco, za čím si nestojíme, u čeho sami pochybujeme, dětský divák řekne: Jděte domů.

Je dobré přistupovat k bolesti otevřeně. I k dětem, k tomu, jakým způsobem se vyrovnáváme s našimi emocemi. Dneska se vysmíváme citlivosti, generace našich rodičů se jí vysmívala primárně u kluků, říkala: Kluci nepláčou. Podle mě je strašně zdravé si bolest zažít pořádně za syrova. To říkával vždycky můj táta.

Za syrova?

Pohřební služba mě naučila, že každá bolest, byť je v ten moment sebevětší, byť je tak těžká, že se nedá unést, se nakonec velmi často unést dá.

Když jsem jako dítě chodil za maminkou do pohřební služby, kde sepisovala pohřby s pozůstalými, stávalo se, že jsem viděl skupiny lidí, kteří strašně plakali, říkali: Ježišmarja, já už tady nechci bejt bez mýho Karla. Děsilo mě, že někdo říká takovéhle věci. Ale pak třeba za týden nebo deset dní tihle lidé přišli znovu, třeba si vyzvednout urnu. Vypadali, že to přežili, že to zvládli. Tohle mě naučilo, že přežít se dá všechno.

To mě nikdy nenapadlo. Ale mělo mě to napadnout. Že pohřební ústav bude dobrý zdroj syrových emocí a toho, že se dají zvládnout.

Kdybyste chtěl na brigádu, teď naši nabírají.

Myslím si, že každý mladý herec by měl jít na dva měsíce do pohřební služby. Měl by to být seminář na DAMU. Učí se tam dabing nebo filmové herectví a já myslím, že by se všechno správně naučili, kdyby šli na dva měsíce do pohřebky. Moje primární práce je prostě o tom, že pozorujete lidi, koukáte se na ně, snažíte se je nějakým způsobem nacítit, ukládáte je do nějakého svého emocionálního bankomatu, a z něj pak ty věci můžete případně vytáhnout. Pohřební služba je jako Gringottova banka.

V knize Hájemství píšete, že rodiče vás naučili, že když máte někoho rád, musíte ho také umět nechat odejít.

Je to tak.

Vy ale tuhle část píšete v souvislosti s vlastním coming outem, když od rodičů odcházíte ke svému prvnímu partnerovi Jirkovi. A vlastně se to úplně nepovede. Pro rodiče je složité vás nechat odejít. Proč?

Myslím, že důležitý faktor byl strach a bolest. Byl bych strašně rád, kdyby si někdo tenhle rozhovor pustil za deset, patnáct let, a už by měl pocit, že tady mluvíme o něčem, co působí jako pravěk. Doba, ve které jsem coming outem prošel já, už je opravdu hodně jiná než dnešek. Doufám v to, myslím si to.

O jaké se tedy bavíme době, když mluvíme o vašem coming outu?

To je třeba rok 2012. Třináct let. Bylo to na malém městě ještě. Pohřební služba je velmi navázaná na kostel, na církev. U nás doma jsou všichni pokřtění. Tak to byl další konflikt, který se v téhle věci u našich musel odehrávat.

Naše generace… Až jednou budeme rodiče, nebo vy, vy už máte děti… až za vámi přijdou a eventuálně se vám svěří… přeju si, aby to dneska bylo tak, že vám váš syn nebo dcera řekne: Mami, tati, holt mám prostě rád nebo ráda tohohle člověka. A nebude na tom nic zvláštního. Pro moje rodiče to těžké bylo. Moje maminka je ročník 73, táta 68. S těmihle věcmi se vůbec nekonfrontovali. Ani jsme neznali nikoho, kdo by byl na kluky.

Pamatuju si, že takový první moment, kdy mi došlo, že bych to možná mohl svým rodičům říct, byl, když v televizi dávali Zkrocenou horu. Nikdo to u nás doma nepřepnul. Ten film mě strašně zajímal, protože jsem vlastně nic takového předtím neviděl. Taky jsem sledoval své rodiče, jak se na ten film koukají a jestli vypnou televizi a řeknou: Fuj, buzny. Anebo jestli to nějakým způsobem přijmou.

Reakce byla taková, že řekli: Aha, tak jo. Možná se o tom zavedla i nějaká malá debata.

Ale abych se vrátil k té otázce. Vlastně to pro ně bylo těžké. Myslím, že rodiče uměli dlouho lépe pracovat s tím, že někdo odchází definitivně, než přemýšlet tak, že člověk odejde, aby se mohl milovaněji vracet.

Nakonec to zvládli…

Ano, nakonec to zvládli. Dneska jsou super.

V Hájemství také vzpomínáte na střelbu v klubu Tepláreň.

Pro mě to bylo vlastně velmi těžké pochopit. I s ohledem na to, jak blízko od místa, kde žijeme, se to stalo. Pak se zjistila motivace. Někdo si myslel, že člověk jen kvůli tomu, že je gay, nemá právo žít. Frustrovalo mě to. Názor nikdy není cennější než život. Proboha, co se v tom vrahovi muselo odehrávat? Jak silné to přesvědčení muselo být, že někam šel a někoho připravil o život? To je pro mě pořád nepochopitelné. Ta nenávist v lidech.

Myslím, že to, co z nás dělá lidi, není láska, ale soucit. To, že se dokážeme vcítit do emocí jiných lidí. Díky tomu může společnost přežívat. Když to někdo nedokáže, mám velký problém ho respektovat jako člověka. Tohle je ta věc, která by se měla učit. Kdyby bylo víc soucitu, bylo by i víc respektu. Společnost by byla zdravější.

Kde to brát?

Nás to podle mě učí hlavně mladí lidé, kteří se musí konfrontovat se vším, co se ve světě odehrává, dolejzá to za nimi skrz sociální sítě, skrze globalizovaný svět. Důsledek je ta velká citlivost.

Můžeme se tady hrozit nad tím, kolik lidí tady má hraniční poruchu nebo psychické problémy, kolik je genderů, a tak dál. To je jedna část. Druhá je, že tady máme lidi, kteří jsou mnohem otevřenější v tom, jak přijímají svět kolem sebe.

Také jste mladý člověk, který učí citlivosti. V Hájemství ale věnujete hodně prostoru svým rodičům. Jak se stalo, že je z nich ústřední téma knihy? Mohl za to rozchod s Matějem Stropnickým a návrat domů?

Já si myslím, že jsem si připadal strašně sám, když jsem tu knížku psal. Po rozchodu jsem neudělal to, že bych napsal třeba Jakubovi Čermákovi, jednomu ze svých nejlepších kamarádů, že potřebuju sdílet věci, cokoliv. Vrátil jsem se domů k rodičům. Odešel jsem v osmnácti, a když se tohle dělo, bylo mi třicet. Dvanáct let jsem tam jezdil jednou za měsíc, na víkend, viděli jsme se na premiéře. Byť jsou naši velmi fajn, nepřidělával jsem jim starosti s tím, že bych s nimi sdílel nějaké problémy ve vztahu. Ale něco mě tam táhlo.

Když jsem se tam ocitl, strašně mě zarazilo, jak se rodiče proměnili. Když jsem tenkrát odcházel, bylo to jako: Hlavně sem toho kluka nevoď. Bylo to hodně komplikované. Protože se o mě báli, báli se, že mě to malé město odsoudí. Nevěděli, jestli prostě přece jen nebudu předurčený, abych tam strávil celý svůj život stejně jako oni a jejich rodiče. Tak se mě snažili ubránit. Dovolili mi uklidit se do velkého města.

A teď jste najednou přijel…

Přijel jsem s tou jednou taškou, měl jsem jen oblečení a říkal jsem: Mami, tati, já jsem asi úplně v háji. A najednou mí rodiče se mnou sdíleli, co se stalo. Mého partnera Matěje měli velmi rádi.

Můj táta si s ním často telefonoval, máma mu vždycky dělala kachnu, když přijel. Vlastně to v tomhletom směru bylo strašně dobré.

A najednou jsem se na ty svoje rodiče koukal, na tátu i na mámu, a říkal jsem si, to je neuvěřitelné, jakou cestu si ušli. Většinou píšu, když mám pocit, že se děje spousta věcí. Je to asi můj prostředek na boj se smutkem. Tak jsem si řekl: budu psát. A oni byli to téma.

Můj oblíbený spisovatel Édouard Louis píše, že to děti mění svoje rodiče. Koukal jsem na své rodiče a říkal si: tak já jsem je fakt změnil.

Jak?

Táta se na začátku bál a teď se mnou sedí, někdy mě objímá a říká, s tím klukem to dobře dopadne. Mámě možná křivdím, ale také myslím, že měla období, kdy se jí ptali, jestli má Dan holku a ona říkala, on má takovejch kolem sebe, to je jedno, nechme to bejt. A najednou prostě mluví na shromáždění před slovenskou ambasádou, kde mluví k dalším queer lidem po teroristickém útoku na Slovensku, protože cítí tu potřebu. Cesta mých rodičů je v tomhle fascinující a jsem moc rád, že jsem ji popsal.

V jednu chvíli jsem se při našem rozhovoru zastyděl. Řekl jste, že jsem rodič. A já si uvědomil, že jste si také kdysi chtěl osvojit dítě. Měl jsem pocit, že byste o děti stál. Uvědomil jsem si, že mám privilegia, která vy nemáte.

No, já si myslím, že bych byl super táta. Teď si vemte, že jste zdravý, máte peníze, zázemí, kvalitní vztah. Můžete být rodič. Splníte základní požadavky k adopci. A najednou to celé narazí na tom, s kým spím. Vždyť je to úplně směšné.

Říkal jsem si, chci mít děti, rodinu, tak já si najdu holku, třeba ji nebudu milovat, ale asi se spolu zvládneme vyspat, možná to nějakým způsobem půjde, kdo ví. Ale pak mi došlo, že je to přece hloupost, protože základní stavební jednotkou rodiny je prostě láska. A já bych chtěl být rodič s člověkem, kterého budu milovat.

Možná jsou to tím pádem dvě věci, které se teď vylučují. Možná prostě tu rodinu nikdy mít nebudu. Třeba už to nestihneme. Ta generace za námi asi jo. Ale já nevím, jestli až mi bude čtyřicet… adopce dlouho trvá, je dobré také o těch věcech přemýšlet v tomhle kontextu… možná si pak řeknu: Tak už na to prdím, už na to nemám dost energie, už jsem si zvykl, že život vypadá jinak.

Nebo nenajdu někoho, kdo to bude mít stejně. Lidi si podle mě neuvědomují, že se jich někdo zeptá: Co si myslíte o adopci stejnopohlavních párů? A oni řeknou: Dobré, špatné. Ale těch hovorů, které s partnerem máte. Adopce je velmi specifický typ rodičovství, pro který se opravdu musíte oba rozhodnout. Ten vztah prochází strašně velkou zkouškou. A když je to vztah stejnopohlavní, myslíte pořád na zdravý vývoj dítěte. Říkáte si: nechci, aby ho ve škole šikanovali kvůli tomu, že má dva táty. A všechny tyhlety věci si musíte vyhodnotit, dát k nim nějakou protiváhu.

Každé dítě, které je v děcáku nebo v nefunkčních rodinách, má v sobě nějakou naději, se kterou vy ho dostanete a musíte ho v ten moment prostě co nejvíce podpořit. A to stojí hodně z vašeho vlastního komfortu. Znovu: jste rodič, vy to znáte. Víte, jak moc je tomu třeba obětovat. Já si fakt myslím, že když někdo chce být rodič, nemělo by se mu v tom bránit.

Rozhovor je redakčně krácen.