Cyklista Nino Schurter: Už jsem vyhrál všechno, co jsem chtěl

Z 35letého Nina Schurtera vyzařuje klid a pohoda. Zkušený Švýcar je nejen výborný závodník, ale i velký odborník na moderní technologie – je o něm známo, že se podílí na vývoji závodních strojů. Povídali jsme si dva dny před závodem světového poháru v novoměstské aréně hned poté, co se vrátil z tréninku.

Jak se ti líbí trať?

Je dobrá, při závodu tady bude hodně prachu, ale snad na to nedoplatím já, když pojedu vpředu (smích). Nové Město je závod, který mám opravdu rád, myslím, že je to jedna z nejlepších tratí v seriálu Světového poháru horských kol. Organizátoři provedli menší změny, myslím, že to je teď rychlejší, trošku méně technické, ale pořád výborné. Tady je vždy skvělá atmosféra, výborní fanoušci. Měl jsem tady tolik úspěchů, cítím se tu skoro jako doma, takže se na závod opravdu těším.

Tobě ale velmi technické tratě vůbec nevadí, spíš naopak, ne?

Určitě, já mám technicky náročné okruhy rád, sám jsem na tom technicky dobře. Tady ale teď zrušili některé sekce s kořeny, vysypali je štěrkem, takže to není tak ošidné a bude to rychlejší.

Pořád si pamatuješ na bitvy s Jaroslavem Kulhavým? Zejména na olympiádách v Londýně a v Riu.

Samozřejmě, ale i tady to bylo skvělé. Je vždy dobré pro atmosféru závodu, když bojuješ s místním hrdinou.

Jsi odborník na moderní technologie dnešních horských kol a jsi velmi propojen se značkou Scott. Víš perfektně, co a jak funguje, dokonce se intenzivně podílíš na vývoji závodních strojů. Jak tohle probíhá?

Jezdím na kolech Scott už přes dvacet let. Je to dlouhodobé partnerství a hodně mě na tom baví, že ta značka je zaměřená na závodění a závodní technologie. Dlouhodobě chtějí být konkurenceschopní, a proto poslouchají své závodníky. Pro mne je to velmi významné, můžu se podílet na vývoji nových věcí a pořád se snažit být nějakým způsobem před ostatními.

Bavím se s jejich inženýry o tom, co zkoušet a dělat dál, co nám závodníkům vyhovuje a co ne. Je to vlastně nekonečná diskuse, proces, který slouží nejen závodníkům, ale nakonec zvyšuje komfort a efektivitu jízdy i „normálním“ cyklistům. Protože ve finále vždy dojde na to, zda se nová inovace dá prodat na běžném trhu. Je to skvělé partnerství a je úžasné, že nám závodníkům naslouchají, berou naše nápady a postřehy s plnou vážností a dokážou je realizovat.

Dej nějaký příklad. Na čem ses konkrétně podílel?

Během uplynulých let se nám podařilo přijít s některými novinkami. Třeba kola velikosti 27,5 – to jsme začali my, vymysleli to vlastně původně pro mne, pro můj londýnský olympijský závod. Nebo mé nové závodní kolo Spark, to je obrovská změna. Má moderní geometrii, máš pocit, že jedeš na pohodlném trailovém kole do těžšího terénu, ale přitom je to rychlý závodní stroj. Vidlice má zdvih 120 mm místo dřívějších 100 mm. Právě na takové trati, jako je v Novém Městě, jedeš s vyššími zdvihy rychleji. Delší chod vidlice umožní jet pohodlněji a rychleji v náročném terénu plném kamenů.

Vyšší zdvihy tedy pomáhají hlavně v těžkých technických pasážích?

Mnoho lidí to netuší, ale pomáhá to skoro všude. Dokonce i na travnatých úsecích, které jsou také hrbolaté. S vyšším zdvihem můžeš mít měkce nastavené odpružení, a to pak umožní lepší odvalování kol, proto jedeš nakonec rychleji. Navíc 120mm vidlice není těžší než 100mm, takže nejedeš s vyšší váhou.

Někteří čtenáři vědí, že na trati hodně používáš systém TwinLock (dvě páčky na řídítkách), který umožňuje uzavírat a otevírat tlumení podle terénu, v němž jedeš. Hraješ si během závodního okruhu hodně se změnami pružení?

Ano, opravdu hodně. Nahoru do kopců často odpružení úplně zamykám, abych byl efektivnější a rychlejší. V části okruhu mám odpružení otevřené „napůl“ a v těžších pasážích a ve sjezdech ho otevřu naplno. Někdy si zamknu pružení jen na dva metry stoupání nebo rovného úseku, kde potřebuji jít ze sedla a pořádně zabrat.

Máš také neobvykle posazená řídítka – velmi agresivní úhel.

Protože jsem menší postavy, potřebuji hodně agresivní pozici, a proto mám řídítka snížená. Ale popravdě, ono to vypadá mnohem víc agresivní a zvláštní, než to ve skutečnosti je.

Na kolech mě už delší dobu fascinuje, že můžu jet na čistě závodním horském kole a jízdu si užiju a cítím, jak to krásně jede. To v mnoha jiných sportech není možné.

Je to pravda, už jsem o tom mluvil. Skoro všechno, co vyvineme pro závodní kola, se pak promítne do standardního trhu. A ty nebo skoro každý, kdo trochu jezdí na horském kole, se může nakonec velmi dobře projet i na mém závodním speciálu. A i když nejste závodníci, ucítíte ten rozdíl oproti běžnému kolu za pár tisíc.

Jak ty technologie za pár let pokročily? Kdybys měl jet teď závod na svém starém kole z roku 2012, na němž jsi dojel druhý v Londýně za Kulhavým, byl by to velký rozdíl, ztratil bys hodně?

Myslím, že tehdy jsem jel ještě na kole, které mělo jen odpruženou vidlici a pevnou zadní stavbu, a měl jsem menší kola, 27,5 palce. Dnes máme všichni, určitě i ty, větší 29palcová. Všichni už také jezdíme závody na celoodpružených strojích. Troufám si říct, že dnes bych se s tím tehdejším kolem nedostal ani do první třicítky. A pozor, nejde jen o velikost kol a odpružení. Máme i jiné pláště, mnohem širší, které mají větší grip, a také jezdíme s nižšími tlaky. To umožňuje lépe polykat malé nerovnosti. Takže další detail pro to, abys jel rychleji.

Dříve se foukaly pláště víc a dodnes to tak lidi dělají, ne?

Mysleli jsme tehdy, že čím víc máme nafoukané pláště, čím tvrdší, tím se budou odvalovat rychleji, ale to byla zcela špatná úvaha. Měkčí plášť odvaluje na štěrkové nerovné cestě rychleji než ten, který je víc nahuštěný. Neposkakuje, jízda je plynulejší.

Za posledních 10 let se toho ve světě horských kol hodně změnilo. Jaké vidíš trendy pro dalších deset let?

Jsem si jist, že bude pokračovat průlom v elektronickém bezdrátovém ovládání kola. Brzy budeme mít elektronické odpružení, kde už nebude nutné manuálně uzavírat a otevírat pružení, protože to půjde automaticky. Kabeláž povede jen od brzd, jinak vše ostatní bude vedené dálkově. Půjde to pořád kupředu. Před pěti lety jsme si říkali: „Tohle je skoro nemožné.“ A teď je to běžné. Změní se i technologie odpružení.

Jak těžké máš dnes kolo? Je celoodpružené, takže bude asi těžší, než bývala kola před deseti lety.

Ano, dnes váží mé kolo asi 10,3 kg. Zdá se to hodně? Musíš počítat, že má vyšší zdvihy, těžší teleskopickou sedlovku, mnohem širší pláště. Mé kolo na olympiádě v Londýně vážilo 7,9 kg a dnes bych na něm nedojel do první třicítky.

Před lety jsme mysleli, že váha kola je absolutně klíčová, ale ono to tak není. Jsou další faktory, které jsou velmi důležité. Dohromady je to pak důležitější, než zda kolo váží o kilo víc, nebo míň.

Změnily se i tratě, musíš dnes trénovat jinak než před pár lety?

Musím trénovat jinak už proto, že jsem starší. Co se ale v našem sportu hodně změnilo, je trvání závodu. Dříve to bylo i přes dvě hodiny, dnes je to kratší – skoro o hodinu. K tomu máme vždy na začátku závodů sprint: short track.

Co to znamená pro tebe a tvoji přípravu?

Musím být silnější, dřívější vytrvalost ustupuje trochu do pozadí. Já sám jsem byl ostatně jedním z prvních, kdo začal se zimní přípravou v posilovně. Horská kola jsou něco jiného než silniční závody, potřebuješ mít často sílu v horní části těla, v rukou, ramenou… Když makáš do kopce, potřebuješ hodně síly. Před 15 lety závodníci na horských kolech skoro nevěděli, co to je posilovna, dnes posiluje každý.

Ty jsi hodně dobrý ve sjezdech, v těžkých technických pasážích. Nenapadlo tě někdy zkusit disciplínu sjezd – DH, rozdat si to s velkým šampionem Loicem Brunim?

Jako kluk jsem pár závodů ve sjezdu zkusil, ale dnes je to jiný svět, jiný sport. Neměl bych šanci, už jsem moc starý naučit se nové fígle. Všichni vědí, že miluju sjezdy při závodech XC, jsem v tom dobrý, ale ve srovnání s disciplínou sjezd je to opravdu velký rozdíl.

Rád jezdíš etapový závod dvojic Cape Epic v jižní Africe. Proč?

Je to velké dobrodružství. Je to krásný závod na začátek sezony, na rozjetí, kde jedeš s někým ve dvojici, musíš se sladit, je tam krásná krajina. Já mám vůbec rád jižní Afriku a tohle je skvělý závod, velká výzva. Mám k tomu jiný přístup než ke klasickým závodům, líbí se mi ta změna.

V jižní Africe to máš rád, hodně tam trénuješ.

Pronajímám si už nějakých šest let na zimu apartmán v městečku Stellenbosch, jsem tam s rodinou, má dcerka tam chodila do školky. Je to tam klidné, večer mám rád pohodu, dobré víno. Hlavní je, že si tam člověk nepřipadá jako na nějakém soustředění. Nejde jen o trénink, jsme prostě všichni v pohodě. Můžeme jet do Kapského města na výlet a chvílemi se tam cítíme jako na hezké dovolené.

Jsi z malé vesničky Tersnaus v kantonu Graubünden, kde se mluví rétorománsky. Mluvíš také touto starou řečí?

Moji rodiče nejsou Rétorománi, přišli do Tersnaus z oblasti Zurichu, ale museli se rétorománsky naučit. Já se tuto starou řeč učil ve školce i ve škole, takže mluvím. A dokonce má žena Nina, která je také odtamtud, mluví rétorománsky s dcerkou Lisou. Jsme hrdí, že pocházíme odtamtud.

Kromě rétorománštiny mluvím švýcarskou němčinou, německy, anglicky. A trochu francouzsky a italsky… To je prostě Švýcarsko, máme čtyři jazyky a angličtina je univerzální řeč bikerů. Navíc máme v týmu Američanku Kate.

Nedaleko Tersnaus je velmi krásné místo – lázně Vals, kde se úžasná příroda snoubí s moderní architekturou slavného architekta Petera Zumthora.

Mám to tam rád a často si jezdím zaplavat do Zumthorových lázní. Má to tam zvláštní atmosféru. Ale celé to naše údolí Val Lumnezia je moc hezké. Rád se tam vracím. V Tersnaus mám rodiče a jezdíme tam s rodinou velmi často, trávíme tam svátky, Vánoce.

Co bude dál?

Já beru všechno to, co přijde, jako velký bonus. Upřímně, vlastně mě nezajímá tolik, co bude zítra a pozítří. Chci být dál konkurenceschopný a bojovat s ostatními, ale už na sebe necítím takový tlak jako dřív. Kdybych měl teď ze dne na den skončit, řeknu si, že jsem už vyhrál všechno, co jsem chtěl vyhrát. Kdybych mohl vyhrát víc, bude to super, ale když ne, vlastně se nic neděje.

Co olympiáda v Paříži 2024?

Změnila se pravidla, budeme moci nasadit jen dva jezdce a Švýcarsko jich teď má tolik dobrých! Všechno se ještě ukáže. Když uvidím, že bych mohl vyhrát ještě jednu medaili, určitě to zkusím, ale když ne, rád dám šanci mladším jezdcům.