Čtyři dny v místě, kde se před tisícem let zastavil čas

Athosu se říká také Agion Óros, Svatá Hora. A právě pojem svatá je zde extrémně důležitý. Pravoslavný mnišský stát na východním výběžku poloostrova Chalkidiki totiž není přístupný všem. I když se jedná o území Evropské unie, pro vstup je potřeba takzvaný diamonitirion. Pojem v překladu znamená ubytování, ve skutečnosti jde o jakési vízum.

Těchto povolení se vydává pouze sto na jeden den, devadesát z nich je určeno pro pravoslavné a deset pro ostatní muže. Standardně umožní pobyt na čtyři dny, tedy tři noci. Jelikož se jedná o svatou zemi, nemůžete využít ani krásné pláže. Na poloostrově je poměrně striktní dress code – z kůže by měla být vidět maximálně hlava. V přírodě se krátký rukáv a šortky akceptují, v klášterech ne.

Sousloví „pro ostatní muže“ v předchozím odstavci není omyl. Ženy mají na poloostrov vstup zakázán. Pravidlo striktně dodržují – za více než tisíc let došlo k jeho porušení jen v jednotkách případů. Pokud nejde o zcela výjimečnou oficiální návštěvu, hrozí ženám za nelegální vstup až dvouleté vězení. Na poloostrově tak věřícím, poutníkům a dělníkům dělají společnost maximálně všudypřítomné kočky. Samice žádného většího živočišného druhu tam nejsou.

Na Athos se vypravujeme na podzim. Jakmile máme přislíbené povolení ke vstupu, můžeme začít řešit ubytování a s ním související trasu pouti. Nocovat je možné pouze v klášterech, kterých je na poloostrově dvacet, a to pouze jednu noc. Variantou noclehu jsou i takzvané skýty neboli hospodářská stavení, která mohou vzhledově i stylem života připomínat klášter. Určitě se ale nebudeme snažit ubytovat se v poustevnách. To už jsou opravdu svatá místa, obývaná jediným, v případě „kýlií“ i více poustevníky.

Varianta kempování v přírodě je zakázaná. Mimo jiné kvůli bezpečí, protože zde žije hodně vlků. Kláštery se ale na noc zavírají těžkými vraty, takže po západu slunce se už nikdo nedostane dovnitř. Proto je při plánování třeba reálně odhadnout čas, který potřebujeme na přechod mezi nimi. Dopravním prostředkem budou především vlastní nohy, na některých trasách je ale možné využít i minibus.

První plán je připravený, můžeme začít s oslovováním jednotlivých klášterů se žádostmi o ubytování. Každý klášter se o své poutníky stará: dá jim večeři, nocleh a snídani. To vše bez jakýchkoliv požadavků na odměnu, dobrým zvykem ale bývá přivézt nějaký dárek.

Hned na začátku zjišťujeme, že každý klášter je jiný. Některé mají žádost o ubytování na internetu, jiné alespoň mailovou adresu. A jsou samozřejmě i takové, do kterých je třeba se dovolat. Přijmout poutníka není v žádném případě jejich povinnost, i když mniši bývají velice otevření. Přesto velice často naše plány postaví na hlavu, protože mají buď plno, nebo mají jiný důvod, proč nás odmítnou. A můžeme začít znovu.

Nakonec jsou všechny noclehy zajištěné, takže den před povoleným začátkem naší pouti můžeme dorazit do Ouranopole. Řecké letovisko, ležící kousek od hranic Svaté Hory, slouží jako nástupní místo. Tady po negativním covidovém testu získáváme diamonitirion a kupujeme lodní lístky.

Ačkoliv je Athos poloostrov, jediný oficiální přístup je po moři. Po krátké plavbě vystupujeme a můžeme si měnit nastavení na telefonu. Nejen času, který je zde byzantský – hodiny se začínají počítat až po východu slunce, dalších dvanáct má pak noc –, ale pocitově také data i s letopočtem. Na Svaté Hoře se totiž vracíme minimálně o několik století zpět.

Trajekty mají cílovou stanici v hlavním přístavu Svaté Hory Dafni, ale cestou zastavují u jednotlivých klášterů. Protože je dopoledne a máme dost času, rozhodli jsme se začít svoji pouť u kláštera Dochiariou. Dorazili jsme v době ranní bohoslužby, takže si klášter jen prohlížíme. Bohužel hlavní chrám neboli katholikon právě prochází náročnou opravou a celé nádvoří je zastavěné lešením.

Vyrážíme proto podél pobřeží do kláštera Xenofontos, kde budeme trávit první noc. Najdeme „recepci“, kde nás přivítají vodou, kávou a lokumem – sladkým želé. Po zapsání do knihy hostí a předání dárku se snažíme domluvit porušení jednoho z pravidel Athosu, zákaz dokumentace. Prosíme o možnost fotit i uvnitř kláštera a zástupci kláštera nám ochotně a s úsměvem svolení dávají. Ovšem se dvěma výjimkami: nesmí se fotit uvnitř katholikonu a samozřejmě ani mnichy.

Jsme srdečně zváni na mše (předpokládá se, že to je hlavní důvod naší návštěvy Svaté Hory). Ač nevěřící, rádi přijímáme. Jsme tu proto, abychom poznali zdejší život, a mše jsou jeho nedílnou součástí.

V klášteře se rádi přizpůsobujeme zdejšímu rytmu života. Mše před večeří je relativně krátká. Nerozumíme ani slovu, takže vše jen pozorujeme. Celková atmosféra ale působí velice intenzivně. Člověk naprosto přirozeně zklidní a začne přemýšlet či meditovat. Přímo ze mše přecházíme na večeři do refektáře. I jídlo má svůj přesný řád.

Začíná požehnáním, a zatímco většina jí, jeden z mnichů předčítá nějaký text v řečtině (jsme v řeckém klášteře). My víme, že ve chvíli, kdy dočte, musíme odložit příbor a přestat jíst. Někteří z nás dojíst nestihnou, jiní vzpomínají, jak si při prvním setkání s touto praxí spálili horkým jídlem rty. Naštěstí se to rychle hojí. Navíc je i spálená pusa lepší než hlad. V klášterech jsou totiž pouze snídaně a večeře. Jiné jídlo si musíme donést sami, koupit se tady nic nedá.

Po večeři se můžeme volně pohybovat po klášteře i povídat si s mnichy. Z kláštera se už ale nedostaneme, těžká vrata jsou až do východu slunce zavřená. Užíváme si tedy klidu a pohody. Spát jdeme pro jistotu poměrně brzy, ráno nás může čekat docela brzký budíček, jinak řečeno pozvání na mši.

Po ranní návštěvě mše následuje snídaně, balení a odchod do dalšího kláštera. Naši první delší trasu hned na začátku zpochybňuje zdejší usedlík. Tvrdil nám, že cesta, kterou jsme našli na mapy.cz – přes které jsme si ostatně připravili celý itinerář –, je nesmysl a že musíme jít jinudy. Skautská výchova a důvěra v mapy ale rozhodly, že vyzkoušíme původní plánovanou trasu.

A vyplatilo se. Cesta vede částečně po vyježděných kolejích, většinou ale nádhernou panenskou přírodou. I u té má člověk pocit, že se vrátil v čase. Je jen třeba dávat velký pozor na trasu. Její značení je hodně náhodné a vyšlapané pěšinky jsou téměř neviditelné. Minout odbočku lze velice snadno.

Cíl naší první cesty, bulharský klášter Zografu, je v podstatě na hřebeni poloostrova, vybudovaný v příjemném skrytu hor. A od první chvíle si potvrzujeme, že není klášter jako klášter. Najít „recepci“ je dost obtížné, není totiž uvnitř komplexu. Když se nám to po delší době podaří, jsme ubytováni. Na uvítanou také dostáváme panáka něčeho, co nápadně připomíná tradiční zelenou. Ženy ne, ale alkoholu se tu zjevně nebrání.

Na srdečnost Xenofontu můžeme zapomenout, tady se setkáváme pouze se zdvořilostí, která se trochu prohřeje až po předání obligátního dárku. Spát v klášteře ale nebudeme – poutníci odpočívají stranou, v ubikacích. Na mši jako nepravoslavní nejenže nejsme zváni, ale je nám naznačeno, že bychom tam nebyli vítáni. Samozřejmě to akceptujeme – poslední, co bychom chtěli, je rušit.

Co nás trochu zaskočilo, byla večeře. Přesněji řečeno jsme zaskočili my mnichy. Byli překvapení, že na mši nás neviděli, ale jíst chceme. Večeři jsme dostali, u stolu s dělníky, kteří klášter opravovali.

Tím je ale nechceme kritizovat. Mniši na Athos přicházejí proto, aby sloužili Bohu. Odešli z civilizovaného světa, aby mu byli blíže, aby se mohli na svoji službu plně soustředit. Naše zvědavost je ruší. Přesto nás ubytují, dají najíst. Akceptujme, že alespoň v kostele nechtějí mít žádné rušivé momenty. Nikdy se nám nestalo, že by se k nám nechovali slušně. Byli pouze trochu odtažití.

Ráno jsme se o snídani ani nesnažili – stejně jsme potřebovali chytit loď do Dafni, „hlavního přístavu“ Svaté Hory. I když z kláštera jede k moři něco jako minibus, raději jdeme pěšky. Není to daleko a cesta je velice zajímavá. Z Dafni naopak spěcháme. Další cíl naší výpravy, klášter Ivrion, leží na opačném pobřeží poloostrova. Navíc bychom rádi v Karyés, hlavním městě Svaté Hory, prodloužili o jeden den naše pobytová víza. Využíváme tedy zdejší minibusy, které nás vyvezou do správního střediska Athosu.

Cesta připomíná etapu rallye, odpovídal by tomu i styl, kterým řidič svůj minibus ovládá. Mírně nekorektně vtipkujeme, že když se nabouráme, alespoň to bude na svatém místě, a tudíž blízko do nebe. Nakonec však bezpečně přijíždíme do Karyés.

Je to jediné „město“, které zde leží. Rozlohou i počtem obyvatel je to větší vesnice, nabízí ale vše, co je pro chod Svaté Hory potřeba. Najdeme zde úřady, banku, bankomat, policii, restaurace i obchody se suvenýry. Daleko důležitější ale je, že zde stojí jeden z nejstarších kostelů na Athosu, Protaton. V něm je uložen typikon, dokument, který bývá označován jako athoská ústava. Pochází z roku 972 a říká se mu také targos – kozel – podle kozlí kůže, na které je napsán.

Úřady měly zavřeno, takže se prodloužení víz nepodařilo. Zastávky ve „městě“ jsme využili alespoň k drobnému doplnění zásob a kalorií na cestu a vydali jsme se na další pochod. Zdržení ve městě bylo bohužel příliš velké, museli jsme proto vynechat návštěvu jednoho z nejmenších klášterů – Pantokratoru.

Druhá zamýšlená zastávka – klášter Stavronikita – ale vyšla. K našemu velkému překvapení byl liduprázdný, nenašli jsme ani jednoho člověka. Asi někde pracovali, protože ani z katholikonu nebyla slyšet bohoslužba. Klášter jsme si v klidu prohlédli a pokračovali do cílové stanice pro tento den, kláštera Ivrion.

Na místo jsme dorazili na poslední chvíli a ubytovávali jsme se vlastně už v průběhu začátku mše. Byli jsme velice srdečně zváni na noční bohoslužby. Po standardním večerním programu mše–večeře jsme si trochu prošli klášter. Byl zase úplně jiný než oba předchozí. Velké, prostorné nádvoří s katholikonem, obrannou věží a dvěma hlavními branami. Po úplném setmění jsme se mohli potěšit dalším z nezapomenutelných athoských okamžiků. Na zvonici u zvonů se rozsvítilo teplé světlo a mniši začali zvonit na noční bohoslužbu.

Když zvonění ustane, na chvíli se jdeme mše účastnit. Určitě ji nezvládneme celou, bude trvat až do rána. A když nerozumíte ani slovu, je to těžké. Celý kostel je nasvícen pouze svíčkami, tedy velice slabým, ale teplým světlem. Zlaté rámy a mešní předměty tím získávají další rozměr. Zepředu se ozývá relativně monotónní zpěv mnichů. Občas rozeznáváme Kyrie eleison – Pane, smiluj se. Temné nádvoří osvětluje jen světlo prostupující okny kostela.

Každý nově příchozí obejde všechny obrazy svatých, pokřižuje se, políbí jejich rám a pokračuje dále. Nakonec si sedne nebo stoupne do volné lavice u stěny kostela. Občas projde mnich s ozvonečkovanou kadidelnicí a celý kostel provoní.

Druhý den ráno po mši a snídani si ještě procházíme klášter a trochu fotíme. I když máme zákaz focení uvnitř kostela, neodoláme a jednoho mnicha prosíme o povolení vyfotit si dveře v malém bočním kostele. Nejprve odmítá, když ale vidí, že to bez problémů akceptujeme, fotografii nám dovolí.

Na další cestu využíváme opět minibus, abychom se dostali včas do Karyés. Čeká nás druhý pokus o prodloužení víza. Bohužel ani tentokrát se nedaří, a tak naposledy využíváme minibus, tentokrát k dopravě ke klášteru Xeropotamu. Chceme si ho prohlédnout, nedostaneme se ale ani dovnitř, protože se připravují na nějaký velký svátek. Proto si jej jen obejdeme a podél moře pokračujeme k poslednímu klášteru, ve kterém budeme před odjezdem spát.

Cestou míjíme klášter ruský – Rosikon nebo také sv. Panteleimon. I když je už na první pohled jiný než všechny ostatní, nechceme se zde příliš zdržovat, v podstatě jen procházíme a pokračujeme dál. Míjíme Xenofontos, kde jsme spali první noc, a relativně brzy docházíme i do Dochiariou, kde celou pouť ukončíme.

Zdejší přijetí bylo nejpříjemnější. Než jsme si odbyli všechny nutné formality, trochu jsme si povídali a v opravdu srdečném hovoru jsme pak vydrželi ještě dost dlouho. Naše žádost o povolení fotit uvnitř kláštera ale bohužel zůstala nevyslyšena.

Dochiariou bývá označován za nejromantičtější a nejzajímavější klášter a navzdory v úvodu zmíněným opravám své pověsti rozhodně dostál. Ubytování v něm je velice zdravé – výškový rozdíl mezi duchovními potřebami, jako je kostel a refektář, a odpočinkovou zónou dormitáře byl v našem případě čtyři patra bez výtahu. Klášter se opírá přímo o horu, takže se stále pohybujeme nahoru a dolů. O to zajímavější ale celý komplex je, a tak si libujeme, že právě zde pouť končíme.

Návrat do civilizace je zvláštní. I za tak krátkou dobu člověk rád zapomene na ruch města, cinkající telefony i hukot dopravních prostředků. Hlava si jen těžko zvyká na množství vzruchů, které nám přinesl technologický pokrok, a i když člověk ví, že by na Athosu pravděpodobně nevydržel dlouhou dobu, krásná příroda, majestátní kláštery i všudypřítomné zpomalení z každodenního chaosu ho lákají, aby se na Svatou Horu vrátil. Například právě na horu tyčící se do výšky dvou tisíc metrů nad mořem. Nebo na scenerie a kláštery jako vystřižené ze středověkých filmů.

Text vznikl ve spolupráci s Janem Junou.