Cestovatel radí: Jak si užít exotiku, když máte hluboko do kapsy

Obloukem se snaží vyhýbat africkým a většině indických nemocnic. „Častokrát tam z rukou zdravotníků hrozí víc újmy než užitku,“ tvrdí muž, který se díky studiu medicíny snaží v podobných destinacích vystačit sám. Julius Lukeš je synem známého parazitologa. Dodnes se spolu rádi vydávají na výpravy po světě.

Vyrazil byste někam s cestovkou?

Snad jen na Antarktidu, jelikož tam to jde na vlastní pěst těžko. Nemožné to ale není. Můžete se například nechat najmout na jednu ze zdejších lodí jako kuchař.

Jak se dá při cestách z vašich zkušeností ušetřit?

Rodiče mě brali odmalička všude po světě s sebou a především mě učili střídmosti. Vystačit si s málem, přizpůsobit se situaci. Například když jsme bydleli v roce 1997 v Kalifornii, neměli jsme moc peněz na rozhazování. Matrace na spaní jsme našli vyhozené před jedním domem v lepší čtvrti. Původní majitelé nás spatřili v průběhu jejich odklízení, pozvali nás domů na čaj a kamarádíme se dodnes. Ušetřit se dá mnoha způsoby, ale základem je splynout s místními. Cestovat jen lokální dopravou nebo stopem, jíst na ulici s nejchudšími a bydlet buď pod stanem, přes Couchsurfing, anebo v budget hostelech. Vše si užívat a hlavně si nestěžovat.

Mobil s cestovatelskými aplikacemi je vám prý cizí. Které knižní průvodce byste na cesty doporučil?

Časy se mění a já s nimi. Už také občas využívám na cestách offline mapy pro snadnější orientaci. Jsem ale stále názoru, že drobet se ztratit má své kouzlo. Zaprvé se musíte častěji ptát místních na směr, což vás donutí s nimi navázat kontakt a lépe je poznat. Zadruhé vám nečekané události mohou připravit ta nejzábavnější dobrodružství.

Jednou jsem v Indonésii potřeboval naléhavě opustit ostrov Jávu. Došel jsem na autobusové nádraží a bezmyšlenkovitě koupil první jízdenku do spoje směr Sumatra. Až později jsem se dozvěděl, že cesta bude trvat 64 hodin! Hodinový let by mě přitom vyšel na podobnou sumu peněz.

Jaká byla cesta autobusem?

Nelitoval jsem, byla plná nezapomenutelných obskurností. I když zopakovat bych si to už nechtěl. (smích) Nicméně abych odpověděl – z průvodců bych doporučil třeba Rough Guides. Má oblíbená Lonely Planet už není, co bývala, a nyní se místo na batůžkáře soustředí na bohatou střední třídu.

Která část zeměkoule je z vašich zkušeností zaslíbena individuálnímu cestování?

Dle mého názoru téměř celý svět. Pokud mám být ale konkrétnější, tak jihovýchodní Asie. Výborně zde funguje místní doprava, všude jsou možnosti ubytování a jídla, lidé jsou příjemní a oblast je to bezpečná. Dobře se dá na vlastní pěst objevovat třeba pestrý Omán nebo sympatický Tchaj-wan. Akční alternativa je průjezd Střední Amerikou. Cestovatelsky vlídné a rozmanité je Jordánsko, které mohou milovníci treků v rámci Jordan Trail přejít celé od severu až na jih.

Jste lékař, zároveň i otec. Jsou země, které jste navštívil, kam byste s rodinou a úplně malým dítětem nejel?

Máte pravdu, že mě má profese trochu drží zpět, pokud jde o cestování s malým prckem. Vím totiž, co všechno se může přihodit. Nemluvě o destinacích jako Guinea-Bissau v západní Africe, kde je návštěva „nemocnice“ rizikovější než přečkání nemoci samotné. Živě si vybavuji svou bezmoc, když jsem onemocněl v „horších“ koutech světa, a nikdy bych si neodpustil, kdybych do podobné situace dostal své dítě.

Nyní je pro mě zásadní, aby byla v rámci hodin dostupná kvalitní lékařská péče. Se synem tedy určitě pár let nevyrazím právě do Afriky a do divočejších částí Asie. Nijak mi to ale nevadí. Je spousta zajímavých koutů v Evropě, nemluvě přímo o Čechách, které čekají na objevení, a akčnější destinace si synáček stejně užije víc, až bude větší a unese batoh na zádech.

Ve kterých zemích byste se nechtěl dostat do nemocnice ani vy sám?

Obloukem bych se vyhnul všem africkým a většině indických, kde častokrát z rukou zdravotníků hrozí víc újmy než užitku. Z tohoto důvodu si snažím v těchto i podobných destinacích vystačit sám. Jinak nemocnice po světě navštěvuji se zájmem, ovšem raději jako host než pacient. Stav zdravotního systému totiž do jisté míry odráží stav a vyspělost dané země. Šokující pro mě byl kalkatský špitál, kde jsem zavítal až na pitevnu, nebo třeba rozházené rakve na nádvoří gambijské nemocnice. Nejvíce ošetření jsem vyžadoval v Malajsii, kde mi šlo o život.

Popisujete to ve své knize – málem jste umřel po žahnutí ultrajedovatou medúzou. Ostatně plaval jste ve vodě s kdejakými potvorami. Co speciálního byste jako cestovatel a zároveň lékař doporučil, aby u sebe měli lidé v lékárničce, když míří spíš mimo civilizaci?

Moje lékárnička je drobet robustnější a obsahuje například různé jehly, stříkačky a infuzní a šicí sety. Kamarádům vždy vysvětlím, jak napíchnout žílu, a instruuji je, jak se chovat v případě mého bezvědomí a které jehly předat africkým sestřičkám.

Hlavně z vlastní zkušenosti doporučuji oženit se s anestezioložkou. Ty jsou totiž na napichování kanyl a zachraňování životů dokonale vycvičené. Nejednou mi má Verča rychle ulevila životodárnou infuzí při těžkých střevních infekcích nebo mě opečovávala, když jsem ležel na dně bungalovu s horečkou dengue.

Podobných příběhů je vaše kniha plná. Dokonce jste rozhodl o nouzovém přistání transatlantického letu. Jaké jsou reakce čtenářů?

Především oceňují věcný styl vypravování bez zbytečné omáčky. V knize EXOToulky SVĚTEM se snažím stručně a úderně představit ty nejdivočejší, nejdobrodružnější a nejbizarnější zážitky, které jsem nasbíral za posledních třicet let ve 105 zemích. Je to taková divotvorná paleta napříč kontinenty.

Každý příběh je napěchován do několika stránek a snaží se mimo jiné formou informačních okének a ilustrací přiblížit zajímavosti z dané lokality. Za reakce čtenářů jsem nesmírně vděčný, podobně jako za milá slova o knize od válečného reportéra Jakuba Szántó, horolezkyně Kláry Kolouchové, cestovatele Jirky Kolbaby, Marka Ebena a Dana Stacha, která jsou i s ukázkou na mém webu.

Jak se vám dařilo cestovat během studia medicíny?

Medicína bohužel – možná spíš bohudík – nejde studovat online, a proto bylo cestování drobet obtížnější. Kdo ale chce, ten si čas najde. Za vzdálenějšími dobrodružstvími jsem vyrážel o prázdninách, kratší cesty – jako například výlet do Podněstří – jsem podnikal o svátcích s prodlouženým víkendem. Vánoce jsem trávil od Číny po Gruzii.

Dnes již existuje spousta možností, jak vyrazit do zahraničí právě během studia. Já jsem například stážoval měsíc ve Španělsku a téměř rok strávil v různých oblastech Německa v rámci programů IFMSA a Erasmus. Umožní vám to naučit se cizí jazyk, poznat, jak věci fungují jinde, a především stáže v cizině rozšíří obzory. Každý student, který může někam takto vyrazit, by se měl podobné možnosti okamžitě chopit.

Co jste se díky cestování po světě dozvěděl o naší zemi?

Že jsou Čechy jedním z nejlepších míst pro život a že ho tady chci prožít. Třeba už ani do Kalifornie bych se nevrátil. Máme se tady jako prasata v žitě a místo stěžování bychom si všeho, co je pro nás samozřejmostí, měli mnohem víc vážit.

A kam si tady rád vyrazíte?

Srdcovkou jsou pro mě jižní Čechy. Kopce Šumavy, rybníky, řeky, lesy a zámky v okolí rodných Budějovic mě nikdy nepřestanou bavit. S radostí každoročně vyrážím do pro mě nových oblastí Čech a vždy jsem příjemně překvapen, kolik historických i přírodních zajímavostí zde máme k objevování. Nadšeně tak z domovské kotliny vyrážím do světa, ale ještě radostněji se vracím zpět.

Co chystáte na léto? S rodinou? Nebo s tátou?

Poklidnější dovolenou plánujeme s prckem, kterého asi vytáhneme do Neapole a na Sicílii. Svou neposednější část se pokusím uspokojit v indickém Tibetu, kde bychom s tátou rádi prosvištěli pár horských serpentin na motorkách a zkusili zdolat jednu šestitisícovku.