Za tajemstvím posvátných baobabů. Zadržují vodu a jejich plody jsou superpotravina

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nevíte, proč baobaby vypadají, jako by je někdo převrátil kořeny nahoru? Tak vězte, že za to může hyena. Alespoň podle legendy z Namibie v jihozápadní Africe.

Stvořitel si podle tohoto vyprávění usmyslel, že každému zvířeti dá na starost jeden strom. Svolal tedy živočichy a rozdával jim sazenice. Hyena, která nikdy nevynikala poslušností, přišla jako poslední a zbyl na ni baobab. Vůbec se jí nelíbil, a tak si potměšilá šelma usmyslela, že se Bohu vysměje, a zasadila strom větvemi do půdy.

Podle bajky z jiného koutu jižní Afriky, konkrétně ze Zimbabwe, si svou podobu, kdy koruna vypadá jako po ráně elektrickým proudem, baobab způsobil sám. I když hyena v tom příběhu také figuruje, tentokrát ale jako oběť. Baobab byl velice pyšný na svou krásu a před ostatním tvory se jí chlubil. Když jednou kolem něj procházela hyena, rozesmál se, jak Stvořitel mohl udělat něco tak ošklivého. I rozzlobil se na něj Bůh, popadl ho a zarazil ho korunou do země.

Ať už si za svou podobu baobab může sám, nebo ji zapříčinila hyena, vznikl tak nejfotogeničtější botanický úkaz africké savany. Není výjimečný jen vizuálně. Je středobodem pro tamní živočichy i lidi – a to po tisíce let. Vždyť mnohé z prastarých gigantů, kterým se dnes obdivujeme, trčely k nebi už v době, kdy Egypťané teprve dumali, jak vlastně postavit pyramidy.

Bachratý kmen, který může měřit po obvodu více než 30 metrů a dosahovat výšky rovněž přes 30 metrů, dokáže do sebe v době dešťů natáhnout vodu jako houba, v době sucha ji k sobě stahuje z hloubi svými kořeny. Ve vyprahlé savaně je vertikálním rezervoárem, který ve svém dřevě udrží přes 100 tisíc litrů životadárné tekutiny.

Tlustá kůra baobabu, kterému se také přezdívá strom života, ho chrání před požáry v savaně. Jeho větve a dutiny v kmenu poskytují bydliště množství hmyzu, ptákům i dalším živočichům. Včetně netopýrů, kteří opylují jeho bílé květy.

Z těchto obrů jde jistá posvátnost, vždyť mnohé kultury je mají za strážce vstupu do říše mrtvých. Jinde místní využili jejich vykotlané kmeny pro vybudování příbytku.

Od pradávna jsou ale baobaby lidem užitečné i jinak. Afričané si například z vláken jejich kůry vyráběli oblečení, provazy, košíky či rybářské sítě. Ale hlavní důležitost měly plody, které jsou zvláštní tím, že neopadají, nekazí se a přímo na větvích seschnou. Uvnitř tvrdé skořápky lze nalézt olejnatá semena, vlákninu a prášek, který už při uskladnění není nijak potřeba speciálně upravovat.

Domorodci různé části stromu od kořenů po listy využívali na zdravotní problémy všeho druhu. Jako lék zmírňují krvácivé zvracení, žaludeční obtíže nebo horečku při malárii. Prášek z plodů rozpuštěný ve vodě, který má násobně více vitamínu C než pomeranč, více vápníku než mléko a přetéká rovněž železem, draslíkem a hořčíkem, sloužil jako ideální tonikum na posílení vyčerpaného organismu.

V dnešní době posedlé hledáním zázračných superpotravin právě plody baobabu aspirují na nejvyšší mety i globálně. Prášek se svými výše zmíněnými dobrými vlastnostmi je ideální příměs do smoothie, jogurtu či kaše každého příznivce zdravého životního stylu.

Kvalitního a trvanlivého oleje s jemnou vůní, který se vymačkává ze semen, je na vaření škoda, a tak se používá v kosmetickém průmyslu jako přísada do šampónů, kondicionérů, tekutých mýdel a sprchových gelů.

Časopis National Geographic v roce 2015 odhadoval, že by díky potenciálnímu růstu zájmu o baobabové produkty ve vyspělém světě mohly tyto stromy poskytnou živobytí až 10 milionům domácností na africkém venkově a vydělat ročně až miliardu dolarů. Jen je prý potřeba informace o zdraví prospěšných vlastnostech v bohatých částech planety masově rozšířit.

Baobaby, které se nacházejí v obcích nebo na jejích okrajích, jsou místem, kde komunita koná své porady. Jako by právě v jeho širokém stínu měli vesničané přijít k tomu správnému rozhodnutí, protože z nich díky jejich věkovitosti číší moudrost nashromážděná předky. Ostatně jak říká půvabné přísloví ze západoafrického Toga: „Moudrost je jako baobab, žádný jednotlivec ji nemůže obejmout celou“.

Titulu baobabu se užívá i pro zasloužilé staršiny. Autor tohoto textu v roce 2009 sepsal do novin krátký a nepříliš pochvalný nekrolog gabonského diktátora Omara Bonga, který malé, ale na přírodní zdroje bohaté republice ve střední Africe vládnul tvrdou pěstí po 42 let.

Brzy na něj přišla reakce z gabonské ambasády v Berlíně. Květnatým stylem mi vysvětlovali tyranovu důležitost pro celý kontinent, protože „Omar Bongo byl baobabem africké politiky.“

Ale strom nemůže za to, že si ho bere do úst kdejaký obhájce krutovládců.

Stejně tak ho nenechají na pokoji ani filmaři. Díky svému majestátnímu vzhledu nechybí snad v žádném snímku věnovaném venkovské Africe. Stačí vzpomenou na Lvího krále, kde mandril Rafiki, který je v oné animované říši zvířat strážcem tradic a moudrosti, sídlí právě v jeho koruně. Baobab byl částečným vzorem i pro strom duší na planetě Pandora z bijákové série Avatar.

Jako inspirace posloužil také slavnému francouzskému spisovateli Antoine de Saint-Exupérymu, který ho pojal negativně jako rozpínavou sílu na planetě Malého prince. Ale netrefil to, protože dnešní vývoj klimatu expanzi baobabů rozhodně nepřeje.

Jejich kolébkou se v prehistorii stal jihoafrický ostrov Madagaskar, odkud se semena jednoho druhu dostala do protilehlého Mosambiku a pak se dále rozšířila po téměř celém kontinentu, dokonce i na Arabský poloostrov. Jiný druh baobabu pronikl i do Austrálie. Ale na Madagaskaru mají dalších šest autochtonních druhů.

Nicméně na všech se projevuje globální oteplení. Stromy proslulé jako držáky v extrémně horkém podnebí s nadále rostoucí teplotou strádají. Navíc se to spojuje s postupným odlesňováním kontinentu. Jen Madagaskar za poslední dvacetiletí ztratil více než čtvrtinu svého lesního porostu, protože rostoucí lidská populace potřebuje více prostoru pro svá pole a pastviny a více paliva v podobě dřevěného uhlí. Tomuto jevu podléhají i urostlé baobaby. Jeden z druhů už tak má jen pouhopouhých 200 jedinců.

Neziskové organizace, které se zabývají ochranou přírody a rozvojem chudých koutů planety, proto přicházejí se snahou naučit Afričany to, co se nikdy nedělalo: a sice baobaby pěstovat.

Zasadit semeno do země není jistě nijak složité. Horší je ochránit sazeničku před kozami a dalšími býložravci, ať už domestikovanými nebo divokými. Dále je těžká i motivace pro pěstitele. Trvá dvacet let, než se ze stromu stane dospělec, který začne dávat první velmi omezenou úrodu, což znamená, že je to investice, která něco přinese až vnukům dnešních pěstitelů. Z hlediska baobabu je to chvilka, ale z hlediska lidí strašlivě vzdálený výhled.