Tady si chození zamilujete, ale také vás potrápí. Vzhůru na skotskou West Highland Way

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bodlák je nejen symbolem celého Skotska, ale bude vás provázet také na obrázcích, které označují West Highland Way. Pro tuto první skotskou dálkovou trasu není nic výstižnějšího. Stejně jako tato rostlina je stezka opravdu krásná, ale také vás může dost zabolet. Vím, o čem mluvím. Tuto asi 150kilometrovou trasu jsem šla dvakrát a letos se chystám na ni vyrazit potřetí.

West Highland Way je myslím ideální volbou, pokud chcete dálkové treky vyzkoušet poprvé. Nepřekonáváte tu žádné vysoké vrcholy, brody či jiné výrazné překážky. Cesta je dobře značená a povětšinou zpevněná. Také nemusíte tolik plánovat zásoby jídla a pití. Jdete sice přírodou, ale pravidelně potkáváte hospody, obchůdky nebo alespoň takzvané honest boxy - tedy bezobslužné „lesní“ bary.

Ve finále můžete nechat doma i stan, protože cestu lze naplánovat, abyste vždy spali v penzionu nebo hotelu. I tak si tu ale vyzkoušíte ty méně příjemné stránky dálkových pochodů. K pláči vás může přivést počasí i otravný hmyz. Bez legrace.

Když jsem na West Highland Way vyrazila poprvé, bylo to vlastně neplánovaně. Nebyl to můj cíl cesty. Řekla jsem si, že chci chvíli pobýt pod stanem ve skotské přírodě. Měla jsem na zádech dvacetikilový batoh. Nesmysl. Cesta mi ale úplně učarovala. Vpřed mě popohánělo nadšení i nezvykle hezké počasí. Na stém kilometru mě stopla hlavně bolest v kotníku a zbytek cesty jsem dojela vlakem.

Už tehdy na nádraží jsem si ale slíbila, že si stezku celou zopakuji, a tentokrát i dokončím. To se nakonec povedlo. Druhou výpravu ale silně poznamenalo mizerné počasí. Nebylo dne, aby na trase nezapršelo.

Je zajímavé, jak lze stejný pochod zažít naprosto odlišně. A možná to je ten důvod, proč mám nutkání se na West Highland Way vrátit. Panenská skotská krajina se člověku dokáže zarýt hluboko pod kůži. V kombinaci s každodenním pohybem na čerstvém vzduchu navíc vytváří až terapeutickou záležitost.

Je vlastně jen na vás, za jak dlouho trasu překonáte. Obvykle si ji lidé rozplánují na pět až osm dní. Já si při své úspěšné výpravě zvolila šestidenní lhůtu. Kdyby nás netlačil čas odletu, určitě bych si kvůli nepřízni počasí cestu prodloužila ještě o den.

Celá trasa West Highland Way vede z městečka Milngavie do Fort Williamu a měří 154 kilometrů s celkovým převýšením přes 3000 metrů. Nejvýše se na ni ocitnete jen asi v 548 metrech nad mořem.

Na začátek trasy se dostanete snadno. Milngavie je předměstí nejlidnatějšího skotského města Glasgow. Právě v něm stačí nasednou na vlak, který vás z Queen Street Station doveze do Milngavie za dvacet minut. O něco levnější variantou je autobus, pozor ale, do jakého nastupujete. Některý vás sem doveze asi za půl hodiny, jiný za hodinu.

Začátek cesty je nepřehlédnutelný. Nachází se přímo uprostřed městečka a upozorňuje na něj žulový obelisk a velká brána s nápisem „West Highland Way“. Projít pod ní zapůsobí až slavnostně. Stezka poutníky po chvilce vyvede z městského parčíku na pastviny. Byla jsem překvapena, jak rychle se lze dostat z pulzujícího Glasgow do přírody.

První část je ale přeci jen zahřívací. Několikrát se jde po silnici a dlouho vás nepotkají žádné zajímavé výhledy. Zajímavosti, které minete kus od cesty, jsou jedna whisky palírna a hrad Duntreath Castle. První velké „wow“ jsem ze sebe vypravila až těsně před Balmahou. A to po výstupu na kopec Conic Hill, z jehož vrcholu se naskýtá pohled na největší skotské jezero Loch Lomond. Stoupání se dá i obejít, ale nedoporučuji vám to. Výhled je to nezapomenutelný.

Kdo chce stanovat na divoko, musí první etapu ukončit ještě před výstupem na tento kopec v přilehlém lesíku kousek za obcí Drymen, jinde totiž už není možnost. Podél velké části Loch Lomondu je bivakování zakázané.

Na to je třeba myslet i při plánování další etapy. Loch Lomond je skoro 40 kilometrů dlouhé jezero a West Highland Way vede po jeho celém východním břehu, takže při cestě vám dělá společnost docela dlouho. Po výstupu na Conic Hill jsem se na trasu kolem jezera moc těšila s tím, že bude méně náročná. O odpočinkové vycházce ale nemůže být ani řeč.

Terén podél jezera je krkolomný. Často se na něm střídají drobná stoupání a klesání, překračování různých balvanů. A když zaprší, je to tu velmi podmáčené. Obzvlášť když nesete těžší batoh, bude vám tento úsek připadat jako nekonečný.

Odměnou je zde ale opravdu panenská příroda. Šumící vodopády, až pohádkově zatočené pěšinky a první setkání s Munros - to je označení pro skotské kopce, jejichž vrchol leží ve výšce přes 3000 stop (cca 914 metrů). Jak už bylo řečeno na začátku, trasa nevede přes žádný takový vrchol. Ale není výjimkou, že si nějakým takovým výstupem lidé West Highland Way zpestřují. Například na ten nejjižnější Munro s názvem Ben Lomond.

A možná je to správný recept. Já při své druhé zkušenosti už jen vyhlížela malebnou mýtinku s rozbořeným domkem bez střechy a sousedící útulnou Doune Byre, která značí, že se blíží konec jezera Lomond. Právě tam se terén uklidní a „WHW“ se stane příjemnou vycházkou převážně v krásných údolích. Osobně mi pohled na Loch Lomond z druhého konce vždy přinesl obrovskou úlevu.

Od chvíle, co za zády necháte obrovskou vodní plochu, si budete užívat příjemného úseku až do vesničky Bridge of Orchy. Po cestě je několik možností, kde si lze doplnit zásoby nebo se stavit v hospůdce na něco dobrého. Hned první taková je v Beinglas, kde jsem se při první i druhé výpravě odměnila pintou piva.

Na teplé jídlo si můžete zajít i do vesniček Crianlarich nebo Tyndrum. V druhé jmenované se navíc nachází skvěle zásobená benzínová pumpa. Doplnit zde můžete potraviny i kempingové vybavení, nebo si rovnou nakoupit nový pár trekových bot.

Ty pravé skotské krásy si West Highland Way nechává až na poslední část cesty. Za Bridge of Orchy se scenérie náhle změní. Údolíčka s ovčími pastvinami najednou vystřídá divoká pustina s mokřady a vřesovišti. Právě tady můžete vyhlížet pasoucí se jeleny a žasnout nad surovými Munros.

V tomto úseku vás ale může v případě letní výpravy nejvíce potrápit malý krevsající hmyz midges. Sama jsem s ním naštěstí osobní zkušenost neměla. Dodnes si ale vzpomínám, jak mi jeden anglický pár souputníků ukazoval fotku jejich dcery, která absolvovala trek rok před nimi, a na ní byla těmito potvorami kompletně obsypána.

Na posledních 50 kilometrů cesty také doufejte v dobré počasí. V posledních etapách už začínají docházet síly a přitom je zde k nastoupání tolik výškových metrů jako za celou dosavadní cestu. Úsek zvaný Devil's Staircase (Ďáblovy schody) mluví za vše. Zatímco vás budou při výstupu pálit stehna, můžete obdivovat nádherný výhled do údolí Glen Coe.

Jeho drsnou přírodu ještě umocňuje temná minulost. V Glen Coe došlo koncem 17. století ke krvavému masakru. Britští vojáci zde zaútočili na klan MacDonaldů, protože opožděně složil přísahu věrnosti králi Vilému III. Přepadení bylo o to krutější, že vojáci u MacDonaldů pobývali několik dní jako hosté, než je ve spánku napadli. Zavraždili přes 30 mužů, ženy a děti zemřely hladem a zimou při útěku do hor.

Znalostí této historické události určitě zapůsobíte na nejednoho Skota. Dodnes je totiž místními považována za symbol zrady a brutality britské vlády vůči Skotům.

Ale zpět k trase. Ve chvíli, kdy se dostanete do vesničky Kinlochleven, už cítíte, že máte vyhráno. Je to opět místo, kde se můžete odměnit v pubu teplým jídlem nebo si nakoupit v obchodě. V městečku býval i stánek s výtečnými fish and chips. Nadšením, které vás dozajista v Kinlochlevenu přepadne, se ale nedoporučuji nechat unést. Ve Skotsku totiž nikdy nevíte.

Já jsem tehdy do poslední etapy vyrazila plná sil a energie, přestože od rána silně pršelo. Když jsem po čtyřiceti minutách chůze měla v botách dva malé rybníky, úsměv mi zmizel. Po chvíli se k provazům vody ještě přidal tak silný vítr, že jsem se musela při některých poryvech krčit k zemi. Pravému zoufalství jsem pak propadla ve chvíli, kdy na mně živel rozerval pláštěnku.

Jít tehdy závěr cesty sama, vzdám to těsně před finišem. V půlce poslední etapy byla na dohled turistické trasy stará vojenská cesta. Na ní tehdy stál taxík. Těžko říct, zda na někoho už čekal, nebo svou přítomností lákal nalomené pocestné. Nebýt tehdy mých rodičů, kteří se mnou druhou výpravu absolvovali, běžím za ním.

Do cíle jsem tedy nakonec dorazila kompletně promáčená, ale po svých. Na závěr mě ještě čekalo jedno předčasné radování. Při příchodu do cílového města Fort William vás vítá skromná cedule, která značí konec West Highland Way. Bylo ale trochu zklamáním se dozvědět, že se jedná o jakýsi „starý“ konec stezky. V roce 2010 byla trasa protažena až do centra města, což znamená ještě další kilometr a půl chůze.

Závěr několikadenního putování může působit jako bez vyvrcholení. Až druhý den jsem ze svého výkonu začala mít opravdovou radost. A to když se vyčasilo a mraky poodhalily nejvyšší horu Spojeného království, Ben Nevis, jež se tyčila nad cílovým městem. Jako strážce celé Skotské vysočiny.