Do jedné jezdil Ludvík Svoboda, jinou chtěli odstřelit. Znáte staré chaty v Jizerkách?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nacházejí se v nitru Jizerek a odvedou vás do dávné doby, kdy je zakládali majitelé skláren nebo je nechávali vystavět se svébytnou láskou ke své drsné domovině sudetští Němci. A jsou přímo esencí toho, co si představit pod pojmem horská chata.

„Šámalova chata je pro mě nejkrásnější. Mám rád chvíle, kdy k ní přicházím v mlze, není dlouho vidět a pak se přede mnou objeví její obrysy a světla za okny,“ svěřuje se Ludvík Řičář, bývalý krajský ředitel Lesů České republiky v Libereckém kraji a pokračuje: „Když tam vejdu promočený nebo promrzlý, dám si něco dobrého a hned pookřeju. Chutnají mi tam polévky, třeba vynikající boršč.“

Ludvík Řičář si užívá Šámalovu chatu i ve chvílích, kdy ji ve sněhové záplavě zalévá ostré horské slunce. „Z pokojů vzadu za chatou se otevírá nádherný pohled na hřeben Holubníku a Ptačích kup,“ dodává.

Rozhlehlé chatě s hospodářským dvorem říká většina lidí familiárně ‚Šámalka‘. Zůstala jako jediný pozůstatek sklářské osady z druhé poloviny 18. století. Navštěvuje ji rovněž miliardář Dalibor Dědek, majitel společnosti Jablotron a jizerskohorský patriot.

„Je to krásné místo s klasickou kuchyní. Drží se tam osvědčených starých receptů. Když si objednám tvarohovou žemlovku s jablky, vím, že mi bude chutnat vždycky stejně dobře,“ prohlašuje Dalibor Dědek. Na Šámalce ho dovede potěšit i ‚obyčejný‘ domácí chléb se škvarkovým sádlem a cibulí.

Šámalce hrozil na konci 30. let zánik kvůli rozpínavosti hitlerovského Německa. „Před Mnichovem 1938 se tady připravovalo jednání mezi prezidentem Edvardem Benešem a předsedou Sudetoněmecké strany Konradem Henleinem,“ tvrdí nájemce Petr Polák. Významná schůzka se sice nakonec na Nové Louce neuskutečnila, díky úvahám o ní ale lovecký zámeček prokoukl a získal nové obložení na stěnách.

Evropské mocnosti donutily na podzim 1938 Československo, aby odevzdalo Německu severočeské pohraničí, a Šámalova chata jen tak tak nevyletěla do vzduchu.

„V roce 1938 v ní byla vojenská posádka připravená k obraně Československa před nacistickým Německem. Po Mnichovské dohodě chtěla naše armáda Šámalovu chatu vyhodit do vzduchu, aby nepadla do rukou Němcům,“ prozradil autorovi článku před několika lety jablonecký lesní správce Michal Hovorka. „Vojáci takhle zlikvidovali svůj barák v blízkém Kristiánově. Šámalovu chatu už zničit nestihli.“

Starobylá Šámalka prošla před pěti lety velkou rekonstrukcí hrazenou majitelem, tedy Lesy České republiky. Při slavnostním otevření zkrášleného loveckého zámečku vyprávěli pamětníci rovněž o záměrech z těžkých časů totality, jejichž vinou by Šámalka ztratila svůj půvab.

Funkcionáři tehdy vykoumali přestavbu historického skvostu na rekreační středisko Sboru národní bezpečnosti (SNB). Novou Louku měl zhyzdit oplocený areál s betonovým bazénem, zapovězený běžným výletníkům. Z obludného nápadu však nakonec sešlo.

Šámalka v sobě skrývá nespočet příběhů, svázaných s více než 30 lety působení rodiny Polákových. Dnes dvaasedmdesátiletý Jiří Polák se tam ocitl v roce 1991 poté, když se vrátil z Itálie.

Do chátrající chaty tehdy zatékalo a foukalo. Zkáze podléhala prkna i parapety. Do místností sněžilo netěsnícími okny. Během třeskutých mrazů se ve skříních vytvářely vrstvy ledu. Šámalově chatě chyběla kamenná podezdívka, nahrazoval ji pouze perk a hlína. Budova se nerozpadla jen díky fortelným starým trámům.

Záchranu a proměnu Šámalovy chaty zachycuje film na DVD, který Polákovi vytvořili. „Opravy jsou mým koníčkem,“ prozrazuje na úvod výjimečného dokumentu Jiří Polák. Na Nové Louce vařil 18 let a připoutal k ní rovněž svého syna Petra a vnuka.

„V místě, kde jsme udělali pingpongovou hernu, jsme ze všeho nejdřív museli odstranit šedesát centimetrů tlustou vrstvu slepičinců. Jednu zchátralou zeď v hospodářském dvoře jsme nemuseli bourat, odtlačili jsme ji rukama,“ popisuje Jiří Polák.

Až do roku 1993 neproudila na Novou Louku elektřina. Dlouhé desítky let předtím ji nahrazoval dieselový agregát. Ale i tak tu byly s elektřinou často potíže. Například jeden výpadek smazal všechny naprogramované písničky hudebníkovi, který hrál na Šámalce na svatbě. Dieselový agregát zde dlouho fungoval, přestože Nová Louka se nachází v chráněné krajinné oblasti Jizerské hory.

Obnova dřevěné stavby zahrnovala protipožární obklady nebo vyvrtání 25 metrů hluboké studny. Přibyla také požární nádrž, což však v jednom případě způsobilo překvapivou šlamastyku. Krátce po jejím vybudování razila rolba za Šámalovou chatou na obvyklé trase stopu pro běžkaře. O novém ‚rybníčku‘ posádka nevěděla, pod ledem a sněhem ho nemohla vidět, a tak vjela přímo do něj. Z vysílačky najednou zaznělo: „Ty vole, my se tady snad topíme.“

Duši Šámalovy chaty pomohli udržet při životě také řemeslníci povolaní na rekonstrukci. Bruno Včelný, tesař a truhlář, si přál, aby ze Šámalky nemizely původní věci a nadále jimi žila. Když například někde něco odstranil, našel pro to jiné místo.

Bývalý lovecký zámeček poskytuje již dlouhé roky rekreantům zázemí odpovídající 21. století. Na horské samotě za Bedřichovem se nicméně pořád odehrávají pozoruhodné příběhy. „Dva majitelé psích spřežení se u nás vsadili o sto tisíc korun, kdo bude rychleji na Jizerce a zpátky,“ vzpomíná Petr Polák. „Jeden za chvíli přijel, že si propíchl lýtko. Měl v něm vražený kus klacku. Nechal si ho uříznout, snědl syrové maso a pokračoval dál.“ Musheři jsou holt drsní hoši.

Šámalova chata se ve své novodobé historii rovněž zařadila mezi dějiště filmů. Podle knihy Josefa Škvoreckého se tam natáčela Prima sezóna a před necelým deseti lety drama o horolezci Josefu Smítkovi, Tenkrát v ráji. Koneckonců, jeho představitel Vavřinec Hradilek rád vyráží k Šámalce na běžky.

Šámalovu chatu dělí od té Prezidentské jen tři a půl kilometru pěší chůze. Zároveň je spojuje minulost odkazující na Pražský hrad. Na Šámalku se vydávali za první republiky za rekreací zmoření úředníci československé vlády. Místo uprostřed hlubokých lesů nedaleko Blatného rybníka si oblíbil kancléř prezidenta republiky Přemysl Šámal. Během druhé světové války ho jako vlastence uvrhli nacisté do žaláře, kde zemřel.

Prezidentská chata stojí od roku 1929 mezi Bedřichovem a Hraběticemi. Vznikla díky německému spolkovému domu Přátel přírody a po druhé světové válce připadla Kanceláři prezidenta republiky. Ovšem ze všech předlistopadových prezidentů tam jezdil nabírat síly pouze jeden – armádní generál Ludvík Svoboda. Nebo spíše létal, protože nedaleko od chaty vybetonovali plochu pro jeho vrtulník.

Nacističtí a komunističtí funkcionáři se zapsali rovněž do osudu Prezidentské chaty. Prvně jmenovaní ji v roce 1939 uzmuli spolkovému domu Přátel přírody a dalších 52 let se tam nedostali žádní běžní turisté. Sloužila hodnostářům z Hradu, nad nímž kromě státní zástavy vládla v letech 1948 až 1989 i pomyslná rudá vlajka.

Dva roky po sametové revoluci se v Prezidentské chatě ujali správcovství Petr Šmaus a jeho paní a starali se o své hosty 20 let. V roce 2011 však Kancelář prezidenta republiky prodala legendární horskou chatu zájemci, který zaplatil nejvíc peněz. Nájemce se musel do měsíce vystěhovat a Prezidentská se zavřela. Od novopečeného vlastníka ji nicméně rychle koupil již zmiňovaný Dalibor Dědek, zvelebil ji a vrátil do ní bývalého nájemce.

Současnou Prezidentskou s uchovanou rázovitou podobou navštěvuje kromě jiných Jiří Hušek, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny v Libereckém kraji. „Pečlivá rekonstrukce ji ponechala ve starém příjemném stylu. Výborně tam vaří a neruší mě tam žádné moderní výstřelky,“ upozorňuje.

Konkurenční Prezidentskou chatu chválí rovněž Petr Polák ze Šámalky. „S Petrem Šmausem a jeho společníkem Davidem Jiráčkem jsme přátelé, i když oni se na byznys dívají po svém. V pohledu na gastro se ale moc nelišíme. Zatímco se jinde v horách rozmáhají samoobslužné restaurace, my pořád držíme klasickou obsluhu,“ prohlašuje.

Šámalovu i Prezidentskou chatu najdete u běžkařské Jizerské magistrály. Podobně to platí i pro starodávná stavení v bývalé sklářské osadě Jizerka, tedy Pyramidu, Panský dům, Sklárnu, Starou pilu či Pešákovnu. „Mám na Jizerce kamarády, a když už s nimi někam jdu, tak z nostalgie na polívku do Pyramidy,“ říká Gabriela Soukalová, maminka stejnojmenné slavné biatlonistky. Sama vybojovala pro Československo bronz v běhu na lyžích na mistrovství světa 1974 a na olympiádě 1982.

„Na Pyramidu jsme jezdily s holkami z reprezentace a Rudé hvězdy Jablonec na soustředění. Mám na ni hezké vzpomínky jako na typickou horskou chalupu. Moc se tam nezměnilo, jen tam není klasická restaurace, ale pultový samoobslužný prodej,“ přibližuje Soukalová.

Běžkařské tratě pokračují z Jizerky přes hranici do polské samoty Orle. Stojí tam kamenný hostinec, bývalá sudetoněmecká sklárna. Orle se tenkrát nazývalo Karlstal. Dnes tam míří mraky lyžařů, především z polských Jakušic, v nichž zastavují vlaky jak ze Sklářské Poreby, tak z Liberce.

V restauraci v Orle narazíte na rozpálená kamna hned za vchodem. Na stěnách visí úžasné historické fotky a také kresby. „V Orle je pěkně a z Jakušic tam jezdí spousta Poláků i Čechů. Na Jizerku se dostanou po můstku přes Jizeru po cestě dlouhé jen několik kilometrů,“ podotýká Vladimír Marousek z Tanvaldu. Na polské straně Jizerek ho upoutala i Chatka Gořistov.

Vypíná se v nadmořské výšce skoro 850 metrů nad Lázněmi Svěradov. Proslavila se nejen palačinkami s lesním ovocem, ale také cíleným návratem do dřevních časů. Turisté se mohou vyspat ve vlastních spacácích v hromadných pokojích, svítí se svíčkami a petrolejkami a elektřina je vzácným zbožím.

„Chatka Gořistov bývala před válkou školou a dodnes tam mají velkou knihovnu,“ poznamenává Vlastislav Fejkl. Jako dlouholetý dobrovolný člen Horské služby v Harrachově sledoval v uplynulých desítkách let ‚přemet‘ Poláků ve vztahu k lyžování.

„Před rokem 1989 se procházeli po Krkonoších v zimě většinou pěšky. Někteří běhali na širokých lyžích s vázáním Kandahár. Teď je vidím ve špičkovém vybavení a každým rokem jich na sjezdovkách i na běžkách u nás i v nedalekých Jakušicích přibývá,“ upozorňuje Vlastislav Fejkl. Kdo chce v Jakušicích v zimě zaparkovat, musí tam dorazit nejlépe už kolem osmé ráno.

V nenávratnu zmizela éra, kdy si Poláci na úpravu tratí kolem Orle půjčovali rolbu ze Sportovního areálu Harrachov. Před připojením Česka k Schengenské dohodě doprovázel harrachovské rolbaře při cestě přes hranici polský pohraničník se samopalem. Nyní patří jakušická sportovní aréna k nejlepším a nejvyhledávanějším ve střední Evropě. Inu, časy se mění.