Nový Jadran? Polská riviéra nabízí bílé pláže i města plná zážitků

Čerstvý vítr ve vlasech, klidné moře a nekonečné bílé pláže s jemňoučkým pískem jsou jedním z důvodů, proč se o polském Baltu stále častěji mluví jako o „novém Jadranu“. Na vrcholu léta, kdy se klasické středomořské destinace zalykají vedrem, nabízí polské Pomořansko přívětivější podnebí a kromě pláží i příležitosti k zážitkům všeho druhu.

Prázdninové atmosféry se nadýchnete plnými doušky na poloostrově Hel, pětatřicet kilometrů dlouhé písečné kose, která vybíhá do Baltského moře, v nejužším místě má na šířku pouhých stopadesát metrů a postupně se rozšiřuje ve tvaru baseballové pálky.

Pláže lemují bílé písečné duny porostlé rákosím a keři planých růží s nádhernými sytě růžovými květy. Můžete se sem vydat autem, ale také trajektem z Gdyně, místní lokálkou nebo na kole. Cyklostezka vede borovým lesem a slaný mořský vzduch se tu mísí se sladkou letní vůní jehličnanů. A především: není třeba se obávat žádného prudkého stoupání.

Po cestě vás možná překvapí dvojjazyčné nápisy. Kromě polštiny se tu v názvech obcí, obchodů i restaurací objevuje také kašubština, západoslovanský jazyk, který vám četnými „ë“ v psané podobě možná trochu připomene maďarštinu.

Počet Kašubů v polském Pomořansku se odhaduje na půl milionu, v četných stáncích na Helu nabízejí keramiku a různé doplňky s kašubskými folklórními motivy. Zejména ale doporučujeme ochutnat kašubskou specialitu, smaženého sledě s „kopytkami zemiaczanymi“, tedy bramborovými nočky a se slaninou. Další typickou místní lahůdkou, prodávanou často u okénka s sebou, jsou uzené ryby (ryby wędzone).

Při procházce podél pobřeží v samotném městečku Hel rozhodně nevynechejte Fokarium, zejména cestujete-li s dětmi. Je to záchranná stanice, kde pečují o zraněné a nemocné tuleně a vypouštějí je zpátky do moře. Budete-li mít štěstí, v dopoledních hodinách můžete sledovat jeji krmení.

Za návštěvu stojí také muzeum rybolovu v bývalém gotickém kostele a Muzeum obrany pobřeží (Muzeum Obrony Wybrzeża) v budově bývalé německé dělostřelecké baterie, které připomíná místní historii – v dřívějších dobách hrál Hel důležitou roli v obraně baltských vod.

Ty dnes brázdí hlavně surfaři – helská kosa je díky větrnému počasí ideální pro windsurfing a kitesurfing. Voda, která až několik desítek metrů od břehu zůstává stále mělká po pás, je poněkud svěžejší, ale zato průzračně čistá. O to víc pak lákají k posezení desítky kaváren a restaurací podél celé pláže.

Helský poloostrov se napřahuje do Gdaňského zálivu nad městem Gdyně, nejmladším a nejdynamičtějším ze slavného polského Trojměstí.

Ještě před sto lety byla Gdyně pouhou rybářskou vesničkou, před druhou světovou válkou však měla už sto třicet tisíc obyvatel. Její neobyčejně prudký rozvoj začal ve dvacátých letech minulého století, když se sousední Gdaňsk stal nezávislým svobodným městem a Polsko nutně potřebovalo vybudovat vlastní loděnice.

Během deseti let tedy vyrostl tehdy největší baltský přístav a průmyslové moderní velkoměsto širokých bulvárů a funkcionalistické architektury.

Ve Gdyni nenajdete úzké křivolaké uličky a romantická zákoutí, je to praktické město, jemuž dominují obrovské přístavní jeřáby a mamutí překladiště námořních kontejnerů.

Za návštěvu ale rozhodně stojí impozantní 600 metrů dlouhé molo, vybíhající do moře, na jehož konci sídlí Akwarium Gdyńskie, velkolepá mořská zoo, v jejíž akváriích žije víc než 250 druhů podmořských živočichů. Na druhém konci mola kotví Dar Pomorza, fregata, která až do osmdesátých let sloužila pro výuku budoucích námořníků.

Za druhé světové války měla Gdyně podobný osud jako české Sudety: nacističtí okupanti začali polské obyvatelstvo masově vystěhovávat. Strategicky důležitý přístav měli osídlit Němci. Své domovy musely opustit více než tři čtvrtiny obyvatel, kterým bylo nařízeno zanechat doma veškerý majetek kromě příručních zavazadel a ve dveřích nechat klíče od bytů.

Pohnutou historii připomíná pomník vysídleným Gdyňanům poblíž hlavního nádraží, na místě, kde se vyhnané rodiny řadily k transportu. Sousoší autorů Adama Dziejowskiho a Pawła Sasina zpodobuje rodinu vyhnanců – unavenou matku s kufrem, dospívajícího syna s vozíkem a malou holčičku – jak kráčejí směrem k nádraží, zatímco z druhého podstavce je smutně sleduje jejich pes, kterého nemohli vzít s sebou.

Prudký stavební rozvoj Gdyně pokračoval i v sedmdesátých letech, kdy v souladu se vkusem tehdejšího režimu vznikla řada brutalistních staveb a panelová sídliště. A hodně se tu staví i dnes, kdy v širokém prstenci kolem města vyrůstají satelitní městečka a bloky nových bytovek.

Jen pár kilometrů na jihovýchod podél zálivu leží Gdaňsk, půlmilionové velkoměsto, jehož atmosféra je zcela jiná než v případě Gdyně. Svou architekturou i atmosférou připomene spíše Skandinávii.

Úplně jiný je i jeho příběh. Důležité přístavní město bylo ve své historii střídavě ovládáno Polskem i Německem, dvakrát získalo statut polosuverénního městského státu – poprvé za napoleonských válek, podruhé mezi první a druhou světovou válkou.

Až do poválečného odsunu (ano, i zde můžeme vzpomenout na Sudety) v tehdejším Danzigu tvořili většinu obyvatel Němci protestantského vyznání, kteří zde zanechali řadu typických hrázděných staveb z červených cihel. Tuto éru Gdaňsku připomíná slavný román zdejšího rodáka Güntera Grasse Plechový bubínek a stejnojmenný oscarový film.

Ze Gdyně se do Gdaňsku dostanete nejsnadněji příměstským vlakem, který pendluje mezi oběma městy každou půlhodinu, ve špičce i častěji.

Procházku historickým centrem můžete začít třeba na nábřeží řeky Motlawy, jemuž dominuje obrovský dřevěný přístavní jeřáb z patnáctého století (Stary Żuraw), kdysi poháněný šlapáním dělníků v dřevěných kolech.

Po nábřeží, které je momentálně v rekonstrukci (ale vzhledem k tempu, jakým v Polsku probíhají stavební práce, to jistě nebude nadlouho), dojdete ke kamenné Zelené bráně, která otevírá průchod na náměstí Dlugi Targ s Neptunovou fontánou.

Kašnu zdobí socha boha Neptuna v rozmáchlém gestu s trojzubcem, pocházející ze sedmnáctého století; kuriózní je, že fíkový list, zahalující intimní partie podmořského božstva, byl připevněn až v roce 1988.

Odbočit však můžete také do Mariacké ulice, jednoho z nejkouzelnějších míst historického Gdaňsku. Ke každému z úzkých historických domů zde stoupá schodiště s malou verandou lemovanou chrliči s hlavami draků. Ve zvýšeném přízemí domů najdete kavárny, tiché galerie a obchůdky s jantarovými šperky.

Do dramatické minulosti Gdaňsku i celého Polska dávají v širokém mezinárodním kontextu nahlédnout dvě muzea, která lze rozhodně doporučit i těm, kdo nejsou vysloveně fanoušci dějepisu. Jejich promyšlené interaktivní expozice totiž velmi citlivě kombinují fakta a emoce a jejich návštěva je bohatým audiovizuálním zážitkem.

První z nich, Muzeum druhé světové války, poutá pozornost už velkorysým architektonickým pojetím zešikmeného kvádru. Chronologicky vás provede celým příběhem druhé světové války, projdete si působivou kulisou předválečné varšavské ulice, najdete tu stovky předmětů svědčících o životech běžných lidí, které válka zasáhla.

Obzvlášť silně se návštěvníků dotýká sekce o holocaustu se stovkami tváří židovských obětí či maketa Gdaňsku, na níž je možné sledovat postupnou likvidaci města během války. Málokdo odchází bez pohnutí a je nutno poznamenat, že expozice není vhodná pro malé děti.

Novější kapitolu dějin mapuje muzeum Solidarnośći, polského odborového hnutí, které od roku 1980 čelilo tamnímu komunistickému režimu. Jeho odpor začal právě tady stávkou v gdaňských loděnicích.

Uprostřed mezi Gdaňskem a Gdyní, na trase příměstského vlaku, se nachází městečko Sopoty, v němž vás ovane lázeňský duch Karlových Varů či Mariánských Lázní.

Starším ročníkům se možná vybaví vzpomínka na hudební festival, kde roku 1977 zvítězila Helena Vondráčková s písní Malovaný džbánku. Možná o něco víc vás překvapí, že onen festival se koná doposud (letos 19.–⁠⁠⁠⁠⁠⁠22. srpna 2024) a roku 2014 si hlavní cenu, Jantarového slavíka, odvezla Ewa Farna za svůj hit Cicho.

Ale pohodová a současně poněkud vzrušující atmosféra, jakou známe z karlovarské kolonády v době filmového festivalu, tu vládne celé léto. I vy si možná budete připadat jako festivalová hvězda, až budete kráčet kolem impozantního Grand Hotelu na přímořskou promenádu, z níž daleko do moře vybíhá oslnivě bílé molo, nejdelší dřevěná stavba tohoto druhu v Evropě.

Termální prameny v Sopotech od devatenáctého století umožnily rozvoj lázeňství a postupně daly vyrůst hotelům, kasinům a secesním vilám obklopeným stinnými zahradami. Smetánka si tu staví domy i dnes: po Varšavě jsou tu nejdražší pozemky v celém Polsku.

Za procházku určitě stojí pěší zóna na ulici Monte Cassino, která stoupá od moře do historického středu městečka a lemují ji zahrádky kaváren a restaurací. Jednou z nejnovějších atrakcí je Křivý dům z roku 2004, stavba bez jediného pravého úhlu, připomínající odraz domu v pokřiveném zrcadle.

Sopoty jsou nejmenší, ale nejpůvabnější kamínek v náhrdelníku Trojměstí. Pokud tady svůj výlet do polského Pobaltí zakončíte, budete odjíždět odpočatí a s baterkami dobitými zdejší pohodovou radostnou energií.