Jak vypadala dovolená za c. a k. Rakouska? Noblesa zůstala chorvatské Opatiji dodnes

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Těžko si to představit, ale turismus na Jadranu se za posledních zhruba 150 let výrazně změnil. Za starého Rakouska se sem jezdilo spíše v zimě. A když už v létě, pak spíše do stínu velkých borovic. A ideálně rovnou do blízkosti ledových kvádrů, které byly vylomeny z rakouských ledovců, přivezeny a postaveny v pobřežních parčících pro schlazení hostů. Platilo to i pro opatijskou riviéru na Istrii, tehdy oblíbenou mezi vídeňskou šlechtou.

Legendární chorvatské a dříve rakousko-uherské letovisko Opatija si píše svůj příběh od druhé poloviny 19. století. Předtím to tu znali leda pastevci a jejich mezci, možná že ještě tak ojediněle botanici. Pak se ale vše rázem začalo měnit. Vyrostly zde honosné budovy, strniska se změnila v parky a zarostlá skaliska v terasy, na nichž se podávala káva. Bylo to ale celé dost jiné, než jak Chorvatsko známe dnes.

Ženy chodily zahalené přes ramena, muži málokdy odkládali svoje klobouky. Nikdo nenosil sluneční brýle. Tehdy nikoho ani nenapadlo, aby se vyvalil na ručník nebo na lehátko a třeba i po celou dobu dovolené nepromluvil s lidmi na podobných ručnících a lehátkách vedle.

Společným jazykem zde byla němčina. Lidé korzovali, oslovovali se, klábosili. Nemusely to nutně být bůhvíjak intelektuálně podnětné debaty. Zdejší historické prameny tvrdí, že k hlavním tématům patřilo jídlo podávané v restauracích – a pak důležitá související záležitost, tedy jak proběhlo jeho strávení.

Jinak se rakousko-uherský „small talk“ na opatijské riviéře vyznačoval zájmem o to, kdo byl kde a s kým viděn, či naopak, kdo byl spatřen, že tady s někým ani nepromluvil. Což je i dnes nosné téma asi všude na světě.

Je to historie, nad kterou se dá pobaveně přemýšlet, když se budete procházet po pobřežní pěší promenádě Lungomare podél honosného klasicistního hotelu Kvarner z roku 1884, historicky vůbec prvního hotelu na východní straně Jadranu. Stejně jako kolem grandiozních vil v jeho blízkosti. Například i vily Angiolina, která dnes slouží jako malé muzeum provopočátků jadranského turismu.

Opatija je pozoruhodná tím, že se v ní toho od té doby zase až tak moc nezměnilo. Přestože za dob Jugoslávie neměli vládnoucí komunisté nějakou nostalgii po c. a k. časech zrovna v lásce. Ale naštěstí nikdy nepojali plán místo nějak radikálně měnit.

Jedna z mála dominantních staveb, které ve městě vyrostly po druhé světové válce, je kostkovitý hotel Ambasador ze 60. let. Je to ukázka moderny, která, jak známo, odmítala starší dekorativní styly typu secese či klasicismu. Pro staromilce proto může působit jako rána na zdejší rakousko-uherský solar.

Jenže nutno uznat, že Ambasador zase tak velká obludnost není. Stojí za to projít se hotelovou lobby, kterou zkrášlují abstraktní výtvarné motivy, typické pro design 60. let - ten, který se výrazně uchytil i v Československu.

Ale pojďme ven, na vzduch a zpátky do dřívějších dějin. I když tu je majestátních hotelů víc, pláží je jen poskrovnu. Zůstalo to zde zkrátka tak, jak to bylo, přestože se požadavky změnily.

Na jedné z mála pláží, hned pod hotelem Kvarner, se zachovaly dva samostatné vstupy do vody, pro muže a pro ženy. Oba sektory byly navíc odděleny zábradlím. Lidé se tehdy moc daleko neodvažovali. Plavat uměl jen málokdo, takže výlet do vody obvykle znamenal jen řekněme čvachtání anebo pohopsávání či pohupování ve vlnách. A to v plavkách obřího střihu, z nichž by se dalo vyrobit jistě i několik desítek bikin či podobných dnešních malometrážních úborů.

Co však nenávratně zmizelo a lze to vidět už jen na vystavených pohlednicích, je tramvaj, která spojovala opatijské hotely se železničním nádražím. Na významu ztratilo i železniční spojení s Vídní, vybudované v roce 1873. Právě ono přitom bylo hlavním důvodem, proč v Opatiji vlastně celý ten nebývalý rozkvět nastal.

Rakouská šlechta tehdy náhle zjistila, že se sem dá celkem rychle dorazit a že je to zde stejně dobré jako na francouzské riviéře, ne-li lepší. A v místě si to oblíbila. Nic nebylo příliš drahé nebo obtížné, když šlo o to, aby se vyhovělo náročným hostům.

Třeba secesní hotel Imperial, jehož průčelní, k moři otočená část dodnes zůstala v původní podobě, od počátku disponoval centrálním topením, bazénem a kinem.

Pokud byste chtěli dějiny Opatije shrnout v pár slovech, když si třeba budete průčelí prohlížet, stačí připomenout, jak se tato budova v průběhu let přejmenovávala.

Původně to byl hotel Cres, podle ostrova, který lze vidět přes zátoku. Pak přišel marketingově povedený tah pojmenovat jej jako hotel Korunní princezny Stephanie, aby to znělo víc nóbl. Načež se jméno ještě modernizovalo na Korunní princezny Stefanie.

Jenže vypukla první světová válka. Po ní se kraj stal součástí Itálie. Nový název zněl hotel Regina, podle reginy Eleny, černohorské manželky italského krále Vittoria Emmanuela II. Po druhé světové válce Opatija přešla pod Jugoslávii. Komunisty nenapadlo nic lepšího, než secesní skvost fádně pojmenovat Hotel Central. Jenže pak přišla 60. léta – a s nimi ohlédnutí za minulostí. Od té doby je hotel Imperialem.

A chcete-li tyto dějiny vidět ve dvou obrazech, pak tu je příběh sochy panny Marie, která pár kroků od hotelu Imperial bděla na skále nad vlnami a ke které se upínaly jistě leckteré modlitby zdejších hostů.

Když ji jednou do moře strhla nepřízeň počasí, komunisté ji tam nechali a na její místo dali sochu dívky s rackem, tedy sekulární motiv. Ten se pak v průběhu desetiletí stal symbolem Opatije. Nebohá panna Maria byla sice mezitím vyzvednuta a restaurována. Jenže už bdí nikoli nad vodami, ale nad schodištěm v muzejní vile Amalia.

Aspoň, že tak. Přežila, stejně jako šmrnc celého letoviska. Tohle místo, stejně jako například chorvatský Dubrovník, černohorský Sv. Stefan nebo slovinský Piran, nadchne patrně každého, kdo se na Jadranu nechce jen koupat a opalovat.