Dovolená s dobrodružstvím? Země proslavená kávou a Pablem Escobarem překvapí krásou

Kolumbie je zemí mnoha tváří, tím mám na mysli především přírodní ráz – od ledovců v nejvyšších polohách až po tropické pásmo v polohách nejnižších. Oblast Amazonky plná pralesů a zbytky kmenů původních obyvatel, nekonečné savany plné hovězího dobytka, bujná vegetace uprostřed svahů Kordiller nebo rozsáhlé pláže Karibiku.

Zvu vás na virtuální výlet do této exotické destinace tak, jak jsem ho absolvoval už nesčetněkrát.

Začneme v Bogotě, kam přilétáme z některého z evropských letišť pravděpodobně někdy odpoledne místního času. Nohy po dlouhé cestě brní, svět se s námi houpe… Do hotelu se dostaneme nejlépe taxíkem. Před letištěm jich stojí řada, jde o spolehlivou a poměrně lacinou dopravu.

Kromě taxi existuje v Bogotě jediná MHD, a tou jsou autobusy. Pro turistu je prakticky nemožné vyznat se v jednotlivých linkách. Nicméně jestli patříte mezi šotouše, pak je nejlepší svézt se TransMileniem – to jsou kloubové autobusy jezdící po vymezených trasách ohraničených betonovými mantinely, takže tam nemohou auta.

Nástupiště jsou krytá a vstup je na ně přes turnikety s platnou jízdenkou. Trasy jsou jasně vyznačeny a s mapou města se nejspíš dostanete tam, kam opravdu chcete. Osobně ale dávám přednost taxíkům, protože to neznamená žádnou starost.

Ubytováváme se většinou v oblasti devadesát trojky. Co to je? Ulice v Bogotě se dělí na calle a carrery. Calle vedou z východu na západ, carrery z jihu na sever. Obecně se dá říct, že čím víc na sever, tím bezpečněji. Okraj Bogoty je někde kolem calle 170, ale to už jsou oblasti, kde bydlí hlavně místní. Ideální rozptyl pro ubytování je někde od osmdesáté do sté calle.

Naše devadesát trojka je osvědčená destinace plná hotelů, barů a restaurací. Kolem osmdesáté najdete hodně obchodů, oblast sedmdesáté zase patří nejvýše postavené vrstvě kolumbijské společnosti – svůj byt tu má i prezident země – každá ulice tu má vlastní ostrahu, navíc ozbrojené vrátné mají i jednotlivé domy. Na ozbrojené chlapíky narazíte v lepších čtvrtích prakticky ve všech větších domech. Dává to pocit jakési jistoty, že kdyby se něco semlelo, tak… Ale vyzkoušené to nemám.

Centrum Bogoty je kolem Avenida Jiménez, což je calle 13. Kousek od ní je Plaza de Bolívar, náměstí, kde sídlí parlament a za nímž se rozkládá prezidentský palác.

Na to navazuje čtvrť zvaná Candelaria, kam ještě před patnácti lety nebylo radno vkročit. Dnes je plná přestárlých hipíků a volnomyšlenkářských Evropanů, kteří tu provozují své bary, obchůdky s řemeslnými věcmi a hostely, a přitom hulí trávu a pochlastávají rum.

Je to půvabná čtvrť plná graffiti, improvizovaných galerií a pouličních umělců. Najdete tu i muzeum slavného malíře Fernanda Botera, který svou rodnou zemi proslavil po celém světě a jenž zesnul loni v září v požehnaném věku 91 let.

Na Avenida Jiménez stojí i muzeum zlata zahrnující památky z předkolumbovské éry. Stojí určitě za vidění, ale bez průvodce budete mít třetinový zážitek.

A teď co je z mého pohledu na této části města nejzajímavější. Kolumbie je vývozcem nejkvalitnějších smaragdů na světě. Přímo na Avenida Jiménez stojí vysoká budova s nápisem Emerald Trade Center. V prvních třech patrech jsou obchůdky klenotníků se smaragdovými šperky. Další patra už patří velkým obchodníkům a přístup tam mají jen ti, kdo jsou pozvaní. Turista se tam nedostane.

To nevadí, pokud si chcete koupit broušený smaragd, učiňte tak v některém z obchodů. Vždy ale požadujte ke kameni certifikát. Nikdy, ale opravdu nikdy nekupujte smaragdy na ulici. A že těch příležitostí budete mít. V lepším případě koupíte méně cenný kámen za velké peníze, v horším případě si odvezete domů padělek.

Z dalších bogotských pamětihodností stojí za zmínku výlet lanovkou na vrchol Monserrate, odkud je úchvatný výhled na Bogotu. Je to ale zase o pár set metrů výš, takže se vám bude ještě hůř dýchat než ve městě, které samo leží v nadmořské výšce 2600 metrů. To už je pro našince opravdu hodně a ibalgin budete zobat jako bonbony, aby vás přestala aspoň na chvilku bolet hlava.

Když už jsme zmínili smaragdy, pak se musíme jet podívat tam, kde se dobývají, tedy do departamentu Boyacá, což je asi šest hodin cesty autem z Bogoty. Smaragdové doly jsou sice přístupné v tom smyslu, že se můžete jet podívat až k nim. Dovnitř se však nedostanete, na to už musíte mít souhlas majitele a také notnou kuráž.

Uvnitř se pracuje v podmínkách jako ve středověku. Chybí jakékoli bezpečnostní opatření, v chodbách nejsou výdřevy a nikdo nedokáže předvídat, kdy na vás něco spadne nebo vás to zavalí. Jedinou moderní vymožeností jsou velké agregáty stojící venku před štolami a vhánějící dovnitř vzduch. A také zavedená elektřina, která kromě světla v dole zajišťuje i proud pro sbíječky horníků.

I když se do dolu nepodíváte, máte možnost na hliněné ploše obklopené dřevěnými boudami s občerstvením a zaparkovanými džípy nasát atmosféru drobných obchodníčků a překupníků. Ti tahají z kapes kusy horniny se surovými smaragdy zabalené do umolousaných ubrousků a požadují za ně obří ceny, které možná dokážete usmlouvat až na hodnotu jedné lepší večeře. Památka, kterou si odvezete, bude ovšem autentická a z místa, ve kterém byl tento kus nerostu opravdu vytěžený.

Výlet do dolů pro nás znamená dva dny. První den přijedeme, přenocujeme v hornickém městečku Otanche, druhý den navštívíme doly a jedeme zpátky. V Bogotě se ale už moc nezdržíme, protože nás čeká cesta do Zona Cafetera, tedy oblasti, kde se pěstuje káva.

Do Zony Cafetery můžete vyrazit autobusem nebo letět. První cesta je hodně dlouhá, dobrodružná a náročná, ale máte jistotu, že tam opravdu dojedete. Cesta letadlem je krátká, nudná a pohodlná, ale do poslední sekundy netušíte, kde přistanete. Zdejší letiště jsou krátká, a tudíž piloti musí mít optimální podmínky k přistání. Což mají jen málokdy.

Vrcholky Kordiller způsobují časté zvraty počasí, takže odklony přistání v Manizales nebo Pereiře jsou na denním pořádku. My jsme přistáli, opět si najímáme taxi s řidičem a vydáváme se směr Santa Rosa, kde máme už svou oblíbenou finku. Finka není hotel, ale hospodářská usedlost, k níž patří určitá výměra pozemků, na nichž se pěstuje káva.

O kolumbijské kávě se tvrdí, že je nejlepší na světě. Může za to nadmořská výška, příznivé klima a náročný terén, který znemožňuje nasazení jakékoli mechanizace. Veškeré práce kolem kávových keřů včetně sklizně provádějí lidé ručně. Na rovnějších úsecích jim s transportem materiálu mohou pomoci muly, ale to je asi tak všechno. Je s podivem, jak ti malí chlapíci dokáží přenášet pytle vážící často víc než oni sami.

My sem ovšem jezdíme hlavně za přírodou. V této oblasti žije několik set druhů ptáků včetně papoušků a kolibříků. Jestli si nějak představuji ráj, je to právě tahle část Země. Celoročně je tu příjemné jarní podnebí, právě tak akorát vlhké a teplé, neustále tu něco kvete – pěstitelé orchidejí zde zažijí extázi.

Asi půl hodiny cesty od Santa Rosy je velký vodopád a s ním sousedí termální prameny. Kolumbijci na nich postavili lázně sestávající ze tří bazénů umístěných v různých výškách terénu.

Je to, jako když si doma napustíte vanu plnou horké vody a spokojeně se v ní macerujete. S tím rozdílem, že tady si nemusíte tu horkou vodu připouštět, protože nevychládá. A když už to v ní nemůžete vydržet, běžíte se zchladit pod studený vodopád. Nebo si zajdete do restaurace na pivko. Nebo to prostě zabalíte a jedete zase domů.

Na milovníky vysokohorské turistiky tady čeká vrcholek Nevado del Ruiz, což je činná sopka, jejíž vrcholek v 5321 metru nad mořem je pokrytý ledovcem. Cesta na něj vede lávovými poli plnými kamení a jen tu a tam vyčuhující kosodřevinou. Naposledy sopka nebezpečně vybuchla v roce 1989, až do roku 2012 se otřásla jen několika menšími erupcemi. Od té doby je zatím klid, což pochopitelně nic neznamená. Když předcházející řádky zapomenete, můžete si na ni s klidem vystoupat.

Na fince určitě musíte absolvovat kurz znalce kávy. Spočívá v tom, že si vlastnoručně natrháte zralá kávová zrna, zpracujete si je a tím pochopíte, jak dlouhá vede cesta od kávového keříku až po šálek lahodné kávy.

Kávová zrna se nacházejí v bobulích v páru. Jsou obalená dužninou a každé zrno má na sobě ještě tenkou a tvrdou slupku, kterou je rovněž nutné odstranit. Pak teprve máte čerstvé zelené zrno, které až upražením získává svou charakteristikou hnědou barvu a vůni a chuť kávy.

Upražené zrno se rozemele, zaleje horkou vodou – však to sami dobře znáte. Součástí kurzu je i ochutnávka různých druhů káv a na závěr získáte certifikát znalce kávy. Někteří farmáři tu začali i s vysazováním kakaovníků, kterým sice vyhovuje nižší nadmořská výška, ale plodí i tady.

Kousek odtud je městečko Salento, které bylo několikrát vyhlášené jako nejkrásnější v téhle oblasti. Je to asi tím, že je nejautentičtější. Zdejší koloniální architektura dominuje a náměstí by mohlo hrát v jakémkoli westernu. Místo koní a kočárů zde ovšem parkují džípy Willysy z padesátých let, tedy z doby, kdy byly nejkrásnější. Dodnes je to nejfrekventovanější užitkové vozidlo místního kraje. Dokáže přepravit cokoli a po cestách, které lze nazývat silnicemi jen v nejbujnějších představách.

Ze Salenta je to už coby kamenem dohodil do Valle de Cocora, což je místo, kde rostou nejvyšší palmy na světě. Voskovník quindijský, Ceroxylon quindiuense, jak zní latinský název této palmy, dosahuje výšky od pětačtyřiceti do šedesáti metrů. Roste na svazích středních Kordiller ve výškách od 1800 do 2400 metrů nad mořem.

Pamatuji doby, kdy jsme tu byli jedinými návštěvníky, dnes je to jedna z populárních turistických atrakcí. Je tady několik půjčoven koní, protože jízda na koni zdejším hornatým terénem po cestách křižujících tok divoké řeky Quindío patří k oblíbeným kratochvílím cizinců. Nechybí ani řada restaurací a naučná stezka lemovaná barevnými plastovými zvířátky.

Slovo Karibik má pro nás chuť touhy po dobrodružství a exotice. Severní pobřeží Kolumbie, kde je zřejmě nejznámějším městem Santa Marta, má ale do idylického obrázku bílých písčitých pláží osázených palmami poměrně daleko.

Už jen proto, že zdejší pláže vlivem výskytu podmořských ložisek černého uhlí nejsou bílé, ale – černé. No dobrá, tak tmavě hnědé. Rozhodně ale nelákají k romantickému polehávání s drinkem v jedné ruce a snědou dívkou v ruce druhé.

Zcela jiné potěšení poskytuje město Cartagena a oblast kolem něj. Cartagena je oblíbenou turistickou destinací už mnoho desetiletí. Vděčí za to své historii i dochovanému historickému centru obehnanému mohutnými hradbami a s koloniální architekturou. Vzhledem k tomu, že Cartagena je nejvýznamnějším přístavem země, po dlouhá staletí v ní bujel obchod s otroky.

Náměstí otroků je zdejším „must see pointem“ a denně se na něm odehrávají představení živé hudby i různých kejklířů. Za zmínku stojí, že Španělé do Cartageny v sedmnáctém století importovali inkvizici, která tu řádila dvě stě let, až do začátku devatenáctého století. Většina turistů se zdrží v historickém centru a pak zamíří do některých z mnoha letovisek v okolí milionového města. Město má sice také pláže, ale sem chodí jenom místní a rybáři.

Poloostrov Barú ukrývá řadu letovisek různé úrovně. My jsme tentokrát vyrazili na Las Islas, což je resort, který nabízí ubytování v chatkách umístěných vysoko nad korunami stromů. Je to luxusní bydlení s dokonalým servisem, jenom se člověk musí smířit s faktem, že si několikrát denně vyšlápne pěkných pár desítek schodů.

Služby jsou na evropské úrovni. Můžete si půjčit vodní skútr či loď nebo se vydat s kapitánem do korálových šelfů, v nichž najdete úžasná místa k šnorchlování.

Ze sluncem rozpálené Cartageny už většinou létáme přímo do Evropy. Není nad to, když nasedáte do letadla v žabkách a kraťasech a vystupujete do podmračené uslzené Prahy s teplotami těsně pod bodem mrazu.