Hlavní obsah

Jak poznat krásy Jižní Ameriky: Nebojte se autobusu, nezapomeňte na očkování

Foto: Jiří Roth, Seznam Zprávy

Poušť Atacama v Chile. Po ránu teploty klesají k nule a z útrob země stoupá vodní pára.

Spousta Evropanů utíká do Asie za vším, co se jim tam zdá lepší než doma. Spolupracovník Seznam Zpráv ze stejných důvodů míří pravidelně do Jižní Ameriky. Místo památek doporučuje hlavně poznat tamní kulturu a lidi.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stolové hory a vodopády ve Venezuele, Machu Picchu v Peru, ekvádorské Cotopaxi nebo souostroví Galapágy s ojedinělými zvířaty. Chilská poušť Atacama jako nejsušší místo na světě či divoká Ohňová země, o kterou se Chile dělí s Argentinou.

Argentina jako země hovězího dobytka, nekonečných plání a nejvyšší hory kontinentu Aconcagua. Chudí indiáni v Bolívii, kteří po těch kolumbijských přebírají primát v pěstování koky, nebo pulzující brazilské Rio Janeiro.

To všechno jsou místa, která vám k návštěvě na jihoamerickém kontinentu nabídne každý cestovatelsky zaměřený webový portál. Bezesporu jsou to dechberoucí zastávky v putování po Jižní Americe. Na tento kontinent se ale hlavně jezdí za tamní kulturou a za lidmi, kteří tam žijí.

Místní lidé: bez španělštiny se neobejdete

Jižní Ameriku obsadili z drtivé většiny Španělé – s výjimkou Brazílie, která patřila Portugalsku. To jen abyste věděli, proč tu zřídkakdo ovládá nějaký jiný cizí jazyk. Španělsky se mluví od Mexika až po Argentinu, a i když v Brazílii švitoří portugalsky, porozumí i vaší španělštině.

Nejednou jsem byl svědkem záchvatu smíchu, když jsem domorodcům řekl něco česky. Nedokážou pochopit, že na světě může existovat i nějaká jiná než španělsky mluvící země.

Na druhé straně je pro ně Evropa synonymem blahobytu, i když nemají tušení, jaké státy se v ní nacházejí. Ještě dokážou rozpoznat Německo nebo Anglii, případně fotbalově vyspělé státy, protože fotbal je tady národní sport napříč všemi zeměmi. Svého času stačilo při snaze o přiblížení Česka vyslovit jméno Pavel Nedvěd a hned bylo jasno. Pokud ho tedy neměli zařazeného už mezi Italy.

Fakta o Jižní Americe

  • Státy (hlavní města): Argentina (Buenos Aires), Bolívie (Sucre), Brazílie (Brasilia), Ekvádor (Quito), Guyana (Georgetown), Chile (Santiago de Chile), Kolumbie (Bogotá), Paraguay (Asunción), Peru (Lima), Surinam (Paramaribo), Uruguay (Montevideo), Venezuela (Caracas), Francouzská Guyana (Cayenne).
  • Vzdálenost od severu k jihu: 7516 km
  • Nejvyšší hora: Aconcagua, 6961 m n. m. (Argentina)
  • Největší řeky: Amazonka, Orinoko, Magdalena, Paraguay, Paraná
  • Významné ostrovy: Falklandy (Port Stanley) – Velká Británie; Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy (Grytviken) – Velká Británie; Galapágy – Ekvádor; Velikonoční ostrov – Chile; Ohňová země – Chile a Argentina; San Andrés a Providencia – Kolumbie; Trinidad a Tobago.

Spojené státy Jihoameričané obecně moc nemusejí, protože mají pocit, že jim Američané příliš zasahují do života. V mnoha případech mají pravdu, ale to je politika, a tu teď nechme stranou. I když – lidem zemí Jižní Ameriky koluje v žilách revolucionářská krev a vzhledem k bídě, která se týká většiny obyvatel, je tu živná půda pro pěstování levicových ideálů.

Negativní je, že začíná chudnout i střední vrstva, což ještě v nedávné minulosti byl jev nevídaný a sociální nůžky byly daleko více rozevřené než dnes. Na druhé straně je tu bezpečněji, s výjimkou dobře známých slumů, před nimiž vás budou všude varovat. Taková varování je dobré brát vážně a příliš nepokoušet osud. I když v Jižní Americe mají zatím turisty rádi a v drtivé většině se k nim chovají srdečně a pohostinně.

Různé tváře pouště Atacama v Chile:

+5

Do Jižní Ameriky přesídlilo také velké množství Evropanů i Američanů, kteří zde hledají nový domov. Nemám na mysli pouze válečné emigranty nebo exil v krizových letech 1948 a 1968. Za posledních dvacet třicet let sem jezdí Evropané hledat klidný život, často v letech, kdy by si měli doma užívat zaslouženého důchodu. Snadno je poznáte – jsou usměvaví, srdeční a ochotně nabízejí jakoukoli pomoc na vašich cestách. A také se k vám horlivě hlásí a zdůrazňují, jak udělali dobře, že přesídlili právě sem.

Cestování: autobusy a letenky shánějte na místě

V Jižní Americe je hodně rozvinutá autobusová doprava – provozují ji desítky a možná i stovky dopravců. Vždycky mě fascinovalo, že nepotřebujete znát žádný jízdní řád. Prostě přijdete na autobusové nádraží, a tam už se ocitnete v obležení náhončích, kteří vám trhají zavazadla z ruky a vláčí vás ke svému autobusu.

Tady se vyplatí trochu zdrženlivosti, protože slovem autobus tu označují i starší rozhrkanou dodávku, kam se nevejde ani patnáct lidí, ale všech patnáct s ní nakonec odjede. Jaká je asi kvalita cestování, si dokážete představit. Určitě je dobré jednu takovou cestu absolvovat, abyste měli co vyprávět po návratu domů a zároveň abyste věděli, „co už nikdy víc“. Nebo se můžete svézt i klimatizovaným autobusem, kde potřebujete dvě deky, abyste cestou nezmrzli. Místní jdou do všeho naplno.

Život rodin dělníků na kávových plantážích v Kolumbii:

+2

Na delší vnitrostátní vzdálenosti se vyplatí letět letadlem, i když je to dražší a hůře se shánějí letenky. Ve snaze obstarat si vnitrostátní letenky předem už na dálku v Evropě můžete narazit. Lety se vám objeví jako obsazené třeba půl roku dopředu. Na místě na letišti ovšem často zjistíte, že skutečnost je jiná.

Kvalita letadel je vysoká, stejně jako úroveň pilotů. Jenom se modlete při přeletu rovníku, tam to občas nepěkně drncá. Letový řád se vzhledem k horám rovněž víc řídí počasím než u nás. Prostě někdy přistanete jinde, než jste si přáli.

Hojně využívané jsou taxíky – je jich hodně a nejsou drahé. Osvědčilo se mi při cestách do vnitrozemí najmout si osobní vůz s řidičem a v některých oblastech ještě s další, nejlépe ozbrojenou posádkou.

Tento způsob jsem hodně využíval v Kolumbii v dobách, kdy jsem jezdil do smaragdových dolů. Tehdy do nich nevedly silnice, jenom přírodní výmoly plné černého bláta a popadaných stromů. Dnes už to zde však není nutné – i do těchto končin vedou asfaltky a doveze vás tam autobus.

Foto: Jiří Roth, Seznam Zprávy

Taxíkem do smaragdových dolů.

Nadmořská výška a podnebí

V Jižní Americe se žije v poněkud jiných nadmořských výškách než třeba v Evropě. Trojzubec And roztínající kontinent od severně položené Kolumbie po jeho západní straně až na jih k Patagonii tvoří nejdelší pohoří překonávající délku sedmi a půl tisíce kilometrů a skrývá mezi svými vrcholy množství činných sopek.

Jak Andy ubíhají od severu k jihu, jejich tři hřebeny se spojují a klesají, až mizí kdesi v Antarktidě. Všechna města, která se na úbočích And nacházejí, vám vezmou dech. Doslova. Nadmořská výška nad dva tisíce metrů už dokáže netrénovaného Evropana pěkně potrápit. Podnebí je tu hodně rozmanité, protože se během několika hodin můžete projet snad všemi pásmy – od tropického až po horské. Obecně je tu však po většinu roku jako u nás v květnu.

Zábava: Za hudbou nejlépe do restaurace

Jihoameričané jsou neskutečně muzikální, milují tanec, zpěv a své hudební skladatele. S Rafaelen Escalonou se mi podařilo setkat v Bogotě dva roky před jeho smrtí. Byl to osmdesátiletý čilý stařík, který byl živou spojnicí mezi dávnými časy, kdy krajinu křižovali trubaduři, jako byl on, a současností, kdy se muzika přesunula do hospod a rádií. Escalona byl nejlepší kamarád Gabriela Garcii Márqueze a dokonce se mihnul i v jeho nobelovém románu Sto roků samoty. Escalona byl průkopníkem stylu zvaném vallenato, stejně jako další slavná jména: Carlos Vives či Gloria Estefan.

I tady najdete diskotéky, kde duní všudypřítomné globální odrhovačky, ale místní tam moc nechodí. Raději mají své restaurace s pódii, kde neustále někdo vystupuje, takže se dá kdykoli jít si zatančit nebo poslechnout oblíbené melodie. Hudební úroveň je ovšem proměnlivá podle států. Opravdu na úrovni je třeba Kolumbie se svojí salsou a vajenatem. Velice často se zde organizují i klání kapel, kdy diváci rozhodují, která z nich zahrála nejlépe. Přitom neexistuje, že by se při prvních tónech nezvedla půlka sálu a nešla tančit.

Foto: Jiří Roth, Seznam Zprávy

V každé jihoamerické restauraci i na ulici si můžete dát dobrý steak. Autor článku si však v Chile dopřával mořské plody upravené způsobem, který z Evropy moc neznáme.

Ve městech jsou restaurace prakticky neustále plné, lidé se v nich scházejí jednak u hudby a jednak na kus řeči. Opilců tam moc nenajdete, tedy s výjimkou skupinek evropských mladíků, kteří tu pijí rum jako doma pivo.

Nejoblíbenější hudební styly v Jižní Americe

  • Salsa – je to rytmický tanec typické melodie, která má své kroky, ale přesto ji každý Jihoameričan tančí trochu jinak. Hudebně je salsa složitou směsí historických kubánských tanečních forem, jako jsou son, danzon, guajira, guarachá, mambo, ča-ča, dohromady s kolumbijskou cumbiou a portorickou bombou.
  • Vallenato – baladický styl, kdy na charakteristickou melodii hudebníci zpívají skutečné příběhy často svými slovy.
  • Samba – brazilský hudební styl s kořeny v západní Africe. Sambu si jezdí vizuálně vychutnat tisíce turistů na populární brazilský karneval.
  • Cumbia – trubky, kytary, tahací harmonika a rytmus „um-ca-ca“. To je cumbia plná slunce a slaného větru od moře.

Příroda: do džungle s očkováním a s průvodcem

Ještě větším lákadlem než města je pochopitelně tamější příroda. V tomto směru je dobré si přesně určit, kam máte namířeno, a podle toho se ještě před odjezdem z Česka nechat naočkovat. Například do džungle se určitě nevydávejte bez očkování proti malárii, žluté zimnici, břišnímu tyfu nebo žloutence.

Do džungle také rozhodně nechoďte bez průvodce. Lákavé oblasti Amazonky jsou ve skutečnosti velice zrádné svou florou a faunou. A ostatně i některými místními lidmi – v džungli se občas skrývají ti, kteří nechtějí být nikdy objeveni. Osvědčený průvodce vám tedy ušetří spoustu starostí.

Ostatně najmout si průvodce se vyplatí jaksi obecně. Při rozlehlosti území potřebujete někoho, kdo se v něm vyzná a kdo vás do vytipovaného cíle dostane nejrychleji a nejpohodlněji. Stačí oslovit někoho místního – možné je jít se zeptat třeba na policii, na radnici nebo do hospody. Vždycky někoho najdete, kdo se vás ujme.

Zvířata Jižní Ameriky

Většina zvířat se člověku snaží klidit z očí, jsou ale zlomyslníci, kteří ho naopak rádi škádlí. Mezi ně patří opice a papoušci. Vřešťani žijí na stromech, ale neváhají slézt na zem a strhat prádlo ze šňůry nebo rozmetat hromádky se sušícími kávovými boby. Zelení papoušci z rodu Ara zase v hejnech rádi nalétávají nad hlavami lidí a hlasitým křikem oznamují vetřelce v revíru.

Nejhorší je skryté nebezpečí, jaké představují jedovatí hadi nebo žáby. Zmije korálová je prudce jedovatá a lze si ji splést s užovkou červenou, která je neškodná. Stejně tak žáby z čeledi pralesničkovitých mohou být člověku nebezpečné. Kolumbijští indiáni do sekretu z jejich podkožních žláz namáčeli špičky šípů, kterými pak zabíjeli jaguáry.

Další nebezpečí číhá pod hladinou – ať už jde o masožravé pirani nebo elektrické úhoře, kteří osmisetvoltovým výbojem dokážou člověka zabít.

Koupání: pozor na zrádné vody Pacifiku

Jižní Ameriku omývá z obou stran oceán – ze západu Pacifik, z východu Atlantik. Pacifik má vody divoké a zrádné, bohaté na spodní proudy, které nemilosrdně zatáhnou do hlubiny každého opovážlivce, který si do nich troufá. Rozhodně se nekoupejte sami na odlehlých místech nebo náhodně objevených plážích. Případů, kdy se někdo neopatrný utopil, je docela dost. Východní pobřeží a jeho Atlantik je o něco přívětivější.

Pozemský ráj na souostroví San Andrés a Providencia v Karibiku:

+2

A co karibská část kontinentu? Pevninské pláže tu nemívají vysněnou bílou barvu, jaká bývá k vidění na kýčovitých pohlednicích, ale jsou tmavší a zdaleka nelákají k povalování. Za plážemi se jezdí na ostrovy nebo poloostrovy, u nichž jsou také vody vhodné ke šnorchlování nebo potápění. Jakmile se vydáte někam individuálně, opět platí, že je dobré se spojit s místními. Vědí, jaká je voda kolem, a mají lodě a jsou ochotni vám na nich ukázat krásy hlubiny z mořské hladiny.

Ale můžete si také užít pár dní u moře s nějakou lokální cestovní kanceláří, která vás dopraví do resortu s all inclusive. Nestaráte se pak o nic jiného, než abyste měli neustále plnou skleničku a talíř.

Jídlo a pití: na víno či kávu vždy podle oblasti

V Jižní Americe milují maso, klobásy a velké množství ovoce. Nejčastěji pijí pivo, které s tím naším má jen málo společného, v restauracích si dopřávají koktejly, a v zemích, kde ho pěstují, také víno. Dát si víno v Kolumbii je docela drahá záležitost. Zato v Chile nebo Argentině mají výborné značky a mnohá vinařství jsou otevřená turistům.

Kolumbie a Brazílie jsou zase kávové velmoci, ale kvalita kávy z těchto dvou zemí se dost liší. Je to dané podnebím, kde se pěstuje, a způsobem sklizně. Zatímco v Brazílii sklízejí kávu kombajny, v Kolumbii se trhá ručně – pěstuje se totiž na svazích, které jsou nedostupné jakékoli technice. Díky tomu má i vyšší kvalitu.

Kávové plantáže v Kolumbii:

+3

Rozhodně neškodí přímo navštívit i kolumbijské kávové plantáže. Je to jako nahlédnout pootevřenými dvířky do ráje. Nádherná krajina, stálé letní podnebí a čistý podhorský vzduch jsou jako balzám na tělo i duši.

Rada na závěr: chovejte se jako na návštěvě

Počítejte s tím, že na některých turistických místech budete platit zvláštní poplatky určené pro kmeny místních indiánů. Platíte za to, že plýtváte tím, co je pro ně nejcennější – vodou a přírodními surovinami. V městečku San Pedro v chilské poušti Atacama se vám stane, že zatímco se koupete v chladivém hotelovém bazénu, kolem prochází indiánka s vědry vody na vaření a pití, pro kterou šla několik set metrů od domova. Pořád je dobré mít na paměti, že jsme tam jenom na návštěvě a chovat se podle toho. Pak se i místní budou chovat dobře k vám.

Doporučované