Jizerská sedmička: Objevte s námi místa, po kterých se rádi toulají místní

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nádherné lesy, jimiž se můžete jen tak toulat. Rozkvetlé louky, okouzlující vyhlídky do kraje ze skalních útvarů či rozhledem. Ale i zajímavé památky a pohnutá historie. Jizerské hory mají neopakovatelné kouzlo.

Své si v nich najdou lidé, kteří vyrážejí do kopců za pořádnými výšlapy, stejně jako ti, co se chtějí jen tak toulat romantickou krajinou lesů a luk. Právě teď nabízejí úchvatné pohledy, kdy jsou lesy probarvené svými listy i teplým podzimním světlem. A když se poštěstí, počasí bude přát jak pěším, tak cyklo výletům.

Mě si Jizerky zcela podmanily, přitom na počátku byl vlastně „sňatek z rozumu“. Chtěla jsem se přestěhovat do hor, zároveň jsem ale věděla, že kvůli práci budu pořád jezdit do Prahy. A právě tím vyhrály na celé čáře. V Jizerkách jste z Prahy za hodinu a kousek, zatímco cesta do Krkonoš nebo na Šumavu je mnohem delší. Přitom přírodních krás tu není méně, což si dnes ostatně uvědomuje víc a víc lidí.

Většina návštěvníků si Jizerské hory spojuje s Bedřichovem, kde startuje Jizerská padesátka, nebo s horskou osadou Jizerka. Obojí stojí za návštěvu – sama Jizerku považuji za asi nejkrásnější místo, které v Česku znám. Za návštěvu stojí i blízká hora Bukovec. V Bedřichově se zase na svých cestách dobře najíte – místní restaurace specializovaná na italská jídla patří určitě do top trojky v celých horách.

Byla by ale škoda nevydat se objevovat další krásné kouty, jichž je tady plno. Takže vybrat jen pár tipů se mi předem zdálo skoro nemožné. Ale povedlo se – zde je sedm míst, která opravdu stojí za to.

Impozantní barokní bazilika Navštívení Panny Marie před zvedajícím se masivem Jizerských hor je pohled, který oslní snad každého. Není divu, že tohle místo s bohatou historií dnes opět láká víc a víc návštěvníků. Nabízí totiž zážitek pro milovníky historie a kultury, ale i přírody – Hejnice jsou jednou z bran do okolních bučin. Ruku v ruce s tím jde i rozvoj služeb, což váš výlet ještě více zpříjemní.

Osud města byl přitom plný zvratů a pohnutých okamžiků. První zmínky o něm jsou už ze 13. století – podle pověsti v roce 1222 Hejnicemi, neboli Haindorfem, procházel sítař, který žil s nemocnou ženou a dítětem. Usnul a ve snu uviděl lípu, na níž seděli andělé. Jeden mu řekl, že je na zázračném místě – ať se vrátí s obrázkem Panny Marie, aby se u něj každý, kdo půjde kolem, mohl zastavit a pomodlit. A jemu se pak uzdraví žena a dítě.

Sítař jeho slova uposlechl: v Žitavě prodal zboží, koupil sošku Panny Marie a při zpáteční cestě ji v Hejnicích vložil do duté lípy. Jeho žena a dítě se skutečně uzdravily, což se rozkřiklo a poutní místo získalo na oblibě. Posléze zde lidé postavili malý dřevěný kostelík, který se postupně rozrůstal.

Největšího rozkvětu poutní místo zažilo v 17. století, kdy se majiteli frýdlantského panství, pod nějž Hejnice spadaly, stal rod Gallasů. Tehdy sem na poutě mířilo až sedm tisíc lidí a právě tehdy byl postaven nový kostel a také klášter františkánů.

Ne všechna období však byla takto šťastná. Třeba za josefinských reforem byly všechny movité památky odvezeny do Vídně. A složité bylo i 20. století. Za první světové války byly hejnické zvony použity na výrobu zbraní. Po jejím konci pak bazilika dostala nové, ale ty pak za druhé světové války potkal stejný osud. V 50. letech pak areál obsadila Státní bezpečnost a z kláštera se stal na pět let internační tábor.

Do 80. let minulého století klášter i kostel chátraly a spása přišla až po roce 1989. Dnes se bazilika opět skví ve své kráse a určitě si vás podmaní. Když ji navštívíte, prohlédněte si dřevěnou sošku Černé madonny z konce 14. století. Za zmínku stojí i cenné barokní sochy a Mariánský sloup ze 17. století před bazilikou.

Když byly Jizerskohorské bučiny před třemi lety zapsány na seznam UNESCO, vzbudilo to obrovský ohlas. I proto, že to byla první česká přírodní památka, jíž se to povedlo. Prestižní ochranu si bučiny zasloužily pro zachovalý lesní podrost bez zásahů člověka.

Patří k největším lesům s převahou buků v Čechách a procházka jimi je opravdu magická. Šedavé kmeny buků kontrastují s načervenalým spadaným listím a jasně zelenými mladými semenáčky, celým lesem prochází měkké světlo rozptýlené mezi listy.

Během cesty vidíte velké kamenné útvary, místy porostlé mechem, často míjíte krásné potoky. Jako byste se octli v opravdové divočině, přitom jste jen patnáct kilometrů od Liberce. Při procházce v rezervaci se sice musíte držet značených cest. Ale po pravdě, cesta mimo ně je stejně obvykle nemožná – dovedla by vás jen do hustého křoví.

Jizerskohorské bučiny jsou největším chráněným územím v těchto horách. Rezervace vznikla spojením sedmi bučinných rezervací – Špičáku, Stržového vrchu, Poledníku, Štolpichů, Frýdlantského cimbuří, Paličníku a Tišiny. Krásné jsou všechny části, ale zvláště oblíbená je především stezka Oldřichovské bučiny z Oldřichova v Hájích. Lemuje ji řada skalních útvarů, včetně hlavy gorily.

Já osobně mám ovšem nejradši okolí skalní vyhlídky Paličník. Toto území patří k těm menším, cestu bučinami však spojíte s nádherným výhledem.

Vydat se sem můžete od Bartlovy boudy v Bílém potoce, který je jen kousek od Hejnic. Budete stoupat podél Hájeného potoka, u prvního můstku si prohlédněte pomníček Kratzerův obrázek, na památku Josefa Kratzera, jehož zde koncem 19. století rozdrtily sáně naložené dřevem.

Na Hájeném potoce pak minete vodopád Velká kaskáda a už je před vámi jen strmá kamenitá cestička na Paličník. Je jedním z nejkrásnějších jizerskohorských vrchů a výraznou dominantou, i díky dřevěnému kříži. Nabízí výhled do údolí řeky Smědé, na severní svahy Jizerských hor, na Frýdlantsko a na Krkonoše.

Další možnou trasou, kudy se na Paličník dostat, je od horské chaty Smědava.

Vodopádů najdete v Jizerských horách několik, těmi nejhezčími jsou ale bezesporu ty na Jedlovém potoce poblíž Josefova Dolu. Dojdete k nim po modré značce. Přijedete-li autem, je dobré ho ovšem nechat na parkovacích stáních u vlakového nádraží. Hned u vstupu do lesa sice nějaká auta vždy najdete, parkování tady je ale zakázáno.

Jakmile vstoupíte do lesa, vaše cesta se bude klikatit půvabnou krajinou podél potoka, kde uvidíte různé tůně, peřeje a malé vodopády. V Pekelné tůni se nachází Pekelný vodopád, a pokud budete pokračovat do kopce, přijdete k Velkému vodopádu Jedlové.

Ten je vysoký 12 metrů a má tři stupně, přičemž ten nejvyšší z nich měří na výšku přes čtyři metry. Cestu vám může zpestřit naučná stezka se zastaveními o místní fauně a floře. I kdyby vás však tabule nezajímaly, hlavní je, že se tato značená stezka klikatí krásnými místy.

Josefův Důl si zaslouží ještě jednu zmínku: místní přehrada nad obcí je největší v Jizerských horách. Koupat se v ní nedá, je zdrojem pitné vody. Díky ochraně vody tady ale nenajdete žádné turistické chaty a zařízení. Takže je tato přehrada skvělým tipem na výlet, pokud si chcete užít výšlap přírodou a klid.

Občerstvit se pak můžete v obci Josefův Důl, která poslední roky prochází příjemnou proměnou. Dominuje jí sklárna Huť Marie, dnes přestavěná na sportovní centrum s kavárnou a občerstvením.

Cesta podél divoké řeky Kamenice je jako stvořená pro opravdové romantiky. Navíc je plná malých tůní, které místní otužilci rádi využívají k ochlazení. Jestli máte rádi opravdu ledovou vodu, tohle je místo pro vás.

Sezona koupání je už sice asi za námi, ale budou-li přetrvávat nadprůměrné teploty jako na konci léta, může být možné se vykoupat i na podzim. A když ne, můžete si tento tip nechat třeba na příští rok.

Jizerky a jejich okolí jsou pro koupání skvělé, stačí zmínit třeba rozlehlou přehradu Mšeno v Jablonci nebo Lesní koupaliště v Liberci. Hledáte-li ale trochu netradiční zážitek, vyzkoušejte Černou Nisu nad Bedřichovem – nejvýše položenou přehradu v Jizerských horách. Říká se jí také vodní nádrž Bedřichov. Unikátní je především svou vodou – temně hnědou díky rašelině. Nemusíte se toho nijak bát, je opravdu čistá, pro mnohé to je ale zvláštní zážitek.

Dostanete se sem příjemnou cestou z Bedřichova přes Novou louku, což se dá zvládnout třeba i s kočárkem. A pokud už bude na koupání zima, nebo rašelinu a přírodní koupaliště nemáte v oblibě, nevadí – samotné výhledy na přehradu s dvěma moly a na její okolí jsou opravdu krásné.

Škola, panský dům, chalupy sklářů, hřbitov – to vše se nacházelo koncem 18. století v osadě Kristiánov, v níž podnikatel Johann Leopold Riedel vybudoval úspěšnou sklárnu. Od výroby užitného skla se časem přeorientovala na produkci bižuterních komponentů a díky tomu přežila i krize v první polovině 18. století.

Poloha sklárny na úpatí Černé hory, v nadmořské výšce zhruba 800 metrů, se ale časem ukázala dost limitující – byla špatně dopravně dostupná. Když pak sklárna v roce 1887 lehla popelem, majitelé už ji neobnovili, což vedlo i k zániku celé osady.

Dnes na místě stojí jen Liščí bouda, pojmenovaná podle skláře Fuchse, který v ní bydlel. Slouží jako malé půvabné muzeum, které spadá pod Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Uvidíte v něm model osady a jednotlivých domů, ale i různé výrobky a komponenty. Děti tu mají možnost skládat model osady nebo si vyzkoušet program O skláři Lišákovi. Nechybí ani možnost zakoupit si malé občerstvení v přízemí a posedět u kachlových kamen. Otevřeno je od května do konce září.

I když muzeum nestihnete otevřené, Kristiánov i bez něj nabízí zajímavou procházku. Vynořující se zbytky základů domů vás nechávají přemýšlet o tom, jak rychle věci pomíjejí. Do Kristiánova se dostanete po turistických cestách buď z Janova nad Nisou, Josefova Dolu, Bedřichova nebo Hrabětic.

Jizerské hory jsou jako většina hor plné pohnutých míst, pomníčků a tragédií. Jedna je však svým měřítkem přesahuje – protržení nově otevřené přehrady na Bílé Desné v roce 1916. U přehrady, vybudované, aby pomohla proti častým záplavám v podhůří Jizerek, si jeden z dělníků v září 1916 povšiml dvoucentimetrového průsaku. Ten se ale rychle zvětšoval a za půl hodiny byl už tak velký, že dělníci museli utéct.

Voda se valila do údolí, kde nejprve zaplavila místní pilu. Vzala s sebou klády a prkna, jež společně s vyvrácenými stromy bořily vše, co jim přišlo do cesty. Následky byly tragické: 67 mrtvých, více než 90 rodin bez domova, skoro čtyřicet zničených domů. Více než tisíc lidí se ocitlo bez práce.

Přehrada už nikdy nebyla obnovena, dobře patrné jsou však její zbytky, doplněné o památník. Zajímavé je chodit po samotném místě přehrady, z níž zůstala zachovaná šoupátková věž. Na informačních panelech se dozvíte víc o samotné přehradě a její konstrukci i o osudech dotčených lidí.

K přehradě se dostanete několika cestami, buď z Mariánské Hory, Desné nebo Souše. Je tady i občerstvení bez obsluhy – na místě jej zaplatíte, provozovatelé věří v lidskou čestnost.