Horské chaty v Krkonoších: Tady je 12 nejlepších

Horské chaty v Krkonoších mají často dlouhou historii plnou dramatických zvratů. Přežily však dodnes, i když třeba ve změněné podobě. A nyní spojují tradiční horskou pohostinnost s moderním komfortem. K některým se dá snadno dostat po turistických cestách či dokonce silnicích, jiné stojí v odlehlejších koutech Krkonoš a jsou odměnou pro opravdové dobrodruhy.

Seznam Zprávy připravily výběr těch nejproslulejších krkonošských bud. Stojí za návštěvu pro všechny, kteří hledají romantické útočiště s praskajícím ohněm v krbu či kamnech, rodinné prostředí s domácí kuchyní, zastávku na jídlo a pití na výletě nebo strategické místo k přenocování při přechodu hor.

Luční bouda je nejstarší, nejvýše položenou a kapacitně největší horskou chatou v Krkonoších. Základní kámen s letopočtem 1623 tu nalezli při rekonstrukci v druhé polovině 19. století. Bouda však zřejmě na místě v nadmořské výšce 1410 metrů stála už od druhé poloviny 16. století. Přístřeší zde tak kolemjdoucí nacházejí více než 400 let.

Během historie prošla mnoha úpravami, těsně po Mnichovské dohodě vyhořela a dnes je z části z betonu. Za druhé světové války sloužila Němcům, po konfiskaci majetku státem a po nástupu socialismu se v její správě vystřídalo několik organizací a jezdily sem stovky dětí na lyžařské pobyty.

Nynější majitel je tu od roku 2004 a chata funguje jako hotel. Rekonstruované pokoje pojmou až 150 hostů, ubytovaní mají k dispozici wellness i možnosti sportovního vyžití, v boudě i restaurace a pivovar Paroháč. Fungování boudy ovšem provázejí spory se správou národního parku KRNAP, provoz restaurace je proto v roce 2025 pro neubytované hosty omezen.

Labská bouda dle dostupných informací začínala v roce 1830 jako malá budka z kamení, kůry a roští, v níž se prodával kozí sýr, mléko a kořalka. Následující majitelé místo rozšířili, aby mohla bouda sloužit i k ubytování. Začátkem 20. století se stala velmi oblíbenou destinací, kam turisté vyráželi i do restaurace za místními pochutinami. Místo lákalo návštěvníky i díky poloze přímo u Labského vodopádu a nedaleko pramene Labe.

V roce 1965 budova vyhořela a na stejném místě byla roku 1975 slavnostně otevřena nová v podobě většího hotelu. Působivá, i když kontroverzně vnímaná devítipatrová železobetonová stavba od architekta Zdeňka Řiháka je umístěna na hraně svahu a nabízí necelých 80 pokojů a dvě restaurace.

Raritou je hlavní vchod s recepcí v nejvyšším patře, přičemž do pokojů se jezdí výtahem směrem dolů. Na začátku 21. století Labské boudě hrozila demolice, ale nakonec z toho sešlo.

Nedaleko Hollmannova stavení z druhé poloviny 18. století vystavěl boudu na tomto místě v roce 1824 Franz Spindler z Bedřichova. Po něm také dostala jméno. Po požáru byla znovu postavena a Spindlerův zeť Johann Hollmann z ní vybudoval jeden z nejpopulárnějších horských hotelů. Výhodou místa je poloha přímo na státní hranici a na hlavní hřebenové trase.

Požáru se bouda nevyhnula ani v roce 1885, ale brzy byla opět v provozu. Její popularitu přiživilo i vybudování sáňkařské dráhy do dnešní polské Przesieky a později i stavba široké silnice ze Špindlerova Mlýna. Ta využití pomáhala i za doby socialismu, kdy byla chata ve vlastnictví státu a fungovala jako zotavovna ROH (Revoluční odborové hnutí).

Počátkem 21. století se dostala opět do soukromých rukou a prošla rekonstrukcí za desítky milionů korun. Od roku 2018 je majitelem Martin Hank, ubytovat se lze ve dvou budovách s celkovou kapacitou zhruba 200 lůžek, k dispozici je i wellness centrum. Turistický význam místa podtrhuje celoroční přístupnost autem či autobusem, což je v Krkonoších výjimečné.

Historie horské chaty Dvoračky se začala psát v roce 1707, kdy tu byla rodinou Schierovou vybudována zemědělská usedlost pro chov dobytka na okolních rozlehlých lučinách. Na počátku roku 1893 však postihl budovu požár, jenž stavbu srovnal se zemí.

Pozemek získal hrabě Harrach a postavil na něm hostinec, který se stal velmi oblíbeným - v únoru 1902 se zde například konalo sedmé mistrovství Čech v lyžování. Mezi vzácné hosty se zde zapsal například prezident Edvard Beneš, který zde trávil dovolené se svou ženou, protože oba milovali Krkonoše.

Místo posléze několikrát změnilo majitele, tím současným je rodina Starých. Její členové při menších stavebních úpravách zjistili, že konstrukce narušená dřevomorkou a boudu museli nechat zbourat. Na stejném půdorysu pak postavili téměř identickou novou boudu, otevření je v plánu ještě v roce 2025. Otevřen je zatím sousední Horský hotel Štumpovka, pojmenovaný po jednom z bývalých majitelů.

Vrbatovu boudu lze najít na Zlatém návrší v nadmořské výšce 1400 metrů. Nese jméno Václava Vrbaty, jenž tragicky zahynul při legendárlním lyžařském závodě spolu se svým přítelem Bohumilem Hančem, kterému se vydal na pomoc. Byl nalezen umrzlý na blízkém vrcholku, jemuž se říká Vrbatovo návrší a na němž později vyrostla i kamenná mohyla Hanče a Vrbaty.

V době konání závodu ještě na místě žádná bouda nestála. Ve 30. letech tu sice byly plány postavit velkou chatu s 200 lůžky, ale ta nynější byla nakonec otevřena až v roce 1964. Nedá se v ní ubytovat, slouží hlavně jako občerstvovací stanice pro procházející turisty, spolu s prodejem suvenýrů, včetně turistických známek.

Výhodou je, že se až k boutě na Zlaté návrší dá dostat autobusem, který jezdí z Horních Míseček. Autem se sem nesmí, vůz je možné nechat na parkovišti v Horních Mísečkách.

Na vrcholu Kutná na hřebeni Rýchor ve východních Krkonoších stojí od roku 1926 Rýchorská bouda. Postavená je v místech někdejší Maxovy boudy z konce 19. století, vybudované přestěhováním výstavního salonu ze Zemské jubilejní výstavy.

Po vyhnání německé majitelky po druhé světové válce Rýchorská bouda připadla Klubu českých turistů. Pak patřila sokolskému družstvu Vzlet a Interhotelům Krkonoše a od roku 1976 je v rukou správy Krkonošského národního parku.

Stojí nedaleko přírodní rezervace Dvorský les a spatřit tu lze vzácné rostlinné i živočišné druhy, ať jsou to orchideje a hořce na květnatých loukách nebo skotský náhorní skot na rýchorských pastvinách.

Dnešní provozovatelé, manželé Valentovi, kteří si boudu pronajímají od správy parku, kombinují pohostinství s farmařením ve Sklenářovicích. Hosté tak mohou ochutnat maso z domácího ekologického chovu nebo se o něm více dozvědět na exkurzi. Ubytování tu najde až 45 lidí.

Na místě v nadmořské výšce okolo 1400 metrů stávalo v od 18. století jednoduché přístřeší zvané Tannenbaude (Jedlová bouda), majitel je však zboural začátkem 19. století. Stálo totiž na pašerácké stezce a jemu se nelíbilo, že se stalo útočištěm finanční stráže. Na oblíbeném místě však brzy znovu vyrostl přístřešek s občerstvením a suvenýry, jenž provozovala rodina Steinerových.

Dalších změn se místo dočkalo ve 20. století. Zdejší nově vystavěná roubená bouda sloužila jako vojenská výcviková základna nebo četnická stanice, až nakonec v roce 1946 lehla popelem. Dlouho tu pak stála jednoduchá útulna s plochou střechou, do níž se v zimě vcházelo tunelem ve sněhu.

Dnešní chata je dílem architekta Vladimíra Vokatého z let 1988 až 1990 a majetkem Klubu českých turistů. Slouží turistům a kolemjdoucím, kteří mohou využít ubytování v pokojích nebo ve společné noclehárně a najíst se v místní restauraci. Nyní bouda mění provozovatele, Petr Bárta z Brádlerových bud zde chystá nový gastronomický koncept spolu s podnikatelem Janem Stejskalem z firmy Sfood.

Na jižním svahu Vysokého kola, v katastru Špindlerova Mlýna, stojí Martinova bouda neboli Martinovka. Někdy se uvádí založení protestantskými uprchlíky v roce 1642, ale jistější je rok 1795, kdy na místě postavil boudu pro pasení dobytka Martin Erlebach. Po něm se bouda i celá enkláva jmenuje.

Na místě stály tři boudy, zachovala se jen jedna. Zatímco jiné chaty v Krkonoších založili a vlastnili Němci, tato byla vždy v českých rukou. Až do vyvlastnění státem při pozemkové reformě v roce 1921 patřila rodu Harrachů. Spojená byla s počátky českého lyžování a místem vedl i lyžařský závod, při němž zahynuli Hanč a Vrbata. Ještě před tím, v roce 1900, postihla tragédie i provozovatele Martinovky, rodinu Lauerových, když jim v horách umrzli dva synové.

Po vzniku československa chatu vyhledávali umělci a česká smetánka, za druhé světové války sloužila německé Luftwaffe. V 50. letech zde dělal správce otec budoucí slavné tenistky Martiny Navrátilové, a tu dokonce po boudě rodiče pojmenovali.

Od 90. let chata patří rodině Pachlopníkových a už čtvrt století ji provozuje Roman Hronovský. Dnes je to ubytovací zařízení s více než 40 lůžky, restaurací či saunou. Zajímavostí jsou zdejší kachlová kamna, vyrobená k příležitosti zimní olympiády v roce 1924.

Vosecká bouda získala pojmenování podle louky, na které stojí. Nachází se v nadmořské výšce 1260 metrů a stojjí na území Harrachova. Založena byla roku 1743, nejprve sloužila jako seník a koncem 18. století jako přístřešek pro dřevaře či hospodářské stavení.

Na konci 19. století zažila loupežné přepadení a jeden z jejích nájemců, Josef Erlbach, nedaleko umrzl při přespávání pod širákem. Od roku 1896 se bouda využívá pro turistické účely, je totiž významným výchozím bodem pro túry směrem k prameni Labe, Labské boudě, na Sněžné jámy, Violík či Vysoké Kolo.

Během let prošla řadou úprav, nynější podobu získala rekonstrukcí po konci druhé světové války. Dodnes není napojena na elektrickou síť, i když se o to Klub českých turistů snaží - elektřinu si tu vyrábějí dieselagregátem a fotovoltaikou. K ubytování lze využít 43 míst, pro návštěvníky je k dispozici samoobslužná restaurace.

Na velké enklávě mezi Dvorským a Medvědím potokem stojí Brádlerovy boudy. I když název zůstal historicky v množném čísle, dnes je to de facto jedna horská chata se zázením. První doložená zmínka o místě pochází z roku 1676, ale boudy na enklávě mohly stát už za třicetileté války, kdy do Krkonoš utíkali lidé před švédskými vojsky hledat obživu v podobě chovu dobytka.

Největší zdejší chata, Brádlerova bouda, se na konci 19. století za vlastnictví německé rodiny Hollmannů přeorientovala na ubytování turistů a přejmenovala se na Hostinec u Velkého Šišáku. V roce 1925 se však vrátil původní název. Hollmannovi vlastnili boudu až do druhé světové války a jako sudetští nacionalisté na ni ještě před Mnichovem vyvěsili hákový kříž. I po odsunu se sem údajně snažili vracet pro zabavený majetek.

Po válce připadla chata Československému svazu tělesné výchovy a dostala jméno Fučíkovy boudy po komunistickém novináři. Dnes patří Klubu českých turistů a provozovatelem je už přes 20 let Petr Bárta. Kromě ubytovávání a občerstvování turistů je bouda rájem skialpinistů a útočištěm pro výcvik armády, policie a hasičů.

Na úbočí Svorové hory se nachází na hranicích s Polskem turistická bouda Jelenka. Původně lovecká chata stojí v nadmořské výšce 1260 metrů od roku 1936, postavit ji nechal hrabě Jaromír Czernin-Morzin. Cílem byl lov jelenů, aby se nepřemnožili a přiliš tak ničili les. Dodnes místo láká k pozorování jelenů v říji.

Chata stojí jen kousek od Emmina pramene, pojmenovaného roku 1905 na počest zesnulé hraběnky Emmy Orsini-Rosenbergové. Původně také nesla název Emma-Quellen-Baude, Bouda u Emmina pramene. U studánky stával menší přístřešek, v němž rodina Kleinových poskytovala turistům občerstvení. Zbořen byl právě po vybudování nové chaty, která od počátku fungovala i jako restaurace.

Za socialismu bouda sloužila podnikové rekreaci, po revoluci se vrátila do soukromých rukou. Dnes ji vlastní a provozuje Pavel Hofman. Turisté se tu mohou občerstvit v restauraci po celý rok. Možné je i ubytování až pro 25 lidí, ale hodí se spíš pro skalní turisty. Nedá se sem dojet autem a pokoje mají společné sociální zařízení.

Historie budovy, která stojí v nadmořské výšce 1050 metrů v Horní Malé Úpě na hranici s Polskem, sahá do druhé poloviny 18. století, kdy se tu provozovala hospoda. Novému majiteli poté chalupa v roce 1860 vyhořela a byla postavena nová. Ta už tu zůstala téměř nezměněná dodnes. Chvíli se dům jmenoval Dověsil, v roce 1989 se mu díky privatizaci vrátil starý název Pomezní bouda.

Díky svému umístění v enklávě Pomezních bud je ideálním výchozím bodem pro hřebenové túry, nachází se tu i dobře značené turistické nebo cyklistické trasy. Místo láká ke klidné rodinné dovolené, ale i k uspořádání školení, oslavy či svatby. V zimě se dá po lyžování na sjezdovce za domem ohřát v sauně nebo doplnit síly v restauraci.