Výkladní skříně šlechtického luxusu: 10 nejkrásnějších paláců v Praze

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Renesance se svými sgrafity, baroko plné ladných křivek i klasicismus. Prostory, které svou pompézností a bohatstvím výzdoby v některých případech hravě překonají i Pražský hrad. Většina historických pražských paláců dnes slouží pro účely státní správy či samosprávy, k reprezentačním účelům či jako muzea a galerie.

Některé jsou přístupné běžně, jiné jen při vybraných událostech. Mnoho z nich ale zůstává stranou veřejného zájmu, přestože jde o skvosty českého kulturního dědictví. Už jste některý z nich navštívili?

Rozlehlý komplex na Malé Straně, v němž honosný palác doplňuje ještě historická konírna a prostorné zahrady, představuje jedno z vrcholných děl raného baroka. Valdštejnský palác dnes obývá významná instituce - Senát Parlamentu České republiky.

Palác nechal zbudovat český šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna jakožto svůj pražský byt. Velkolepá stavba pohltila původní Trčkovský palác a kromě něj na 30 dalších budov. Slavný vojevůdce si však pohodlí nové rezidence příliš neužil, podle některých pramenů v něm pobyl jen zhruba 80 dní.

Na sklonku života byl Albrecht z Valdštejna prohlášen za zrádce, jeho majetky propadly císaři a palác se po jeho smrti na krátko dostal do vlastnictví Habsburků. Později ho však od císaře za symbolickou cenu odkoupil vévodův vzdálený příbuzný Maxmilián z Valdštejna a rod Valdštejnů se tu usídlil na dalších více než tři sta let. Majetkem státu je palác od roku 1945.

Celý komplex je dlouhý 340 metrů a místy dosahuje šíře až 172 metrů. Původní obytná část se rozkládá kolem čtyř nádvoří. Rozlehlý areál se pyšní mistrovskou uměleckou výzdobou. Za pozornost stojí kupříkladu kaple svatého Václava s výjevy ze Svatováclavské legendy a s nejstarším barokním oltářem v Praze od slavného řezbáře Arnošta Jana Heidelbergera.

K nejkrásnějším interiérům celého Česka pak bezesporu patří monumentální Hlavní sál, který je po Španělském sále Pražského hradu zároveň největším historickým sálem v Praze. Výzdoba prostor je především oslavou válečnického umění Albrechta z Valdštejna a podílela se na ní řada slavných, zejména italských mistrů.

Perla pražského baroka, to je palác, který spolu s Klementinem, budovou Ústřední městské knihovny a Magistrátu uzavírá Mariánské náměstí. Sochy od Matyáše Bernarda Brauna, impozantní kamenné schodiště nebo honosný Mramorový sál, to jsou jen některé z architektonických prvků, které stojí za pozornost.

Budova byla svědkem mnoha významných událostí. Koncertovali v ní Mozart i Beethoven, za první republiky sídlilo právě zde první Ministerstvo financí Československa. Po požáru Staroměstské radnice se palác stal sídlem Archivu hlavního města Prahy.

Od devadesátých let započaly práce na rekonstrukci interiérů, které vyvrcholily teprve nedávno - za zdařilou rekonstrukci byla budova oceněna v anketě Stavba roku 2022. V současnosti využívá prostory Muzeum Prahy, konají se tu výstavy i společenské akce, vydat se ale můžete i na komentovanou prohlídku.

Palác na Loretánském náměstí v Praze je nejdelší barokní stavbou v Česku a je sídlem ministerstva zahraničí. Hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic, císařský vyslanec v Benátkách, jej nechal původně zbudovat de facto jako rodový depozitář - od roku 1665 byla uvnitř umístěna černínská rodinná obrazárna.

Hlavním autorem byl Francesco Caratti a inspirací mu byla italská renesanční architektura, především palác Loggia del Capitano ve Vicenze od architekta Andrea Palladia.

Vysoké provozní náklady paláce nakonec způsobily finanční pád celého rodu Černínů. Ten pak nejprve rozprodal umělecké sbírky a v roce 1851 Černínové palác nabídli ke koupi státu. V následujících desetiletích sloužila budova různým účelům, mimo jiné jako lazaret, kasárna, útulek pro chudé nebo nájemní dům.

V roce 1928 začala rozsáhlá rekonstrukce pod vedením architekta Pavla Janáka. Palác byl rozšířen o nové křídlo a v roce 1934 se do renovovaných prostor nastěhovalo ministerstvo zahraničních věcí.

V několika následujících desetiletích byla však budova spojena spíše s pochmurnými historickými událostmi. Za druhé světové války právě odtud úřadoval říšský protektor a v březnu 1948 zde tragicky zahynul Jan Masaryk, který měl v budově svůj služební byt. Nalezen byl bez známek života na nádvoří, které dnes nese jeho jméno.

Interiéry paláce bývají přístupné jen při speciálních událostech, a pokud budete mít příležitost, rozhodně byste si ji neměli nechat ujít. Rozlehlá zahrada s oranžerií je pro veřejnost otevřena po celou letní turistickou sezónu - od dubna do listopadu.

Renesanční palác v těsné blízkosti Pražského hradu je nejčastěji nazýván po posledních šlechtických majitelích, významných rodů se tu ale vystřídalo více. Budovu v severoitalském stylu s jedním z nejkrásnějších výhledů na panorama staré Prahy nechal roku 1657 postavit Jan IV. Popel z Lobkowicz a v následujících staletích se v jejích zdech vystřídali Lobkovicové, Rožmberkové nebo Eggenbergové. Rodu Schwarzenbergů pak komplex patřil až do roku 1947.

Palác, typický výraznou sgrafitovu výzdobou, dnes slouží Národní galerii, která uvnitř představuje výběr mistrovských děl ze své Sbírky starého umění od 16. do 18. století. Prohlédnout si můžete originály děl Petra Brandla, Karla Škréty, Albrechta Dürera, El Greca, Rembrandta i Lucase Cranacha. Zajímavostí je i hmatová expozice Doteky baroka, určená především pro návštěvníky se zrakovým postižením.

Barokní palác na pražské Kampě nese jméno pánů z Lichtenštejna, známý šlechtický rod jej však ve skutečnosti vlastnil poměrně krátce. Sídlo nechal na pravém břehu Vltavy koncem 17. století vybudovat František Helfried z Kaiserštejna, později ale patřil například i rodu Kolowratů a v roce 1864 jej koupili majitelé známé pekárny a sousedních Sovových mlýnů, František a Marie Odkolkovi. Ti nechali budovu zvýšit o patro a barokní fasádu upravit do dnešní klasicistní podoby.

Koncem 19. století objekt odkoupilo město Praha, které jej následně využívalo pro účely státní správy. V této době došlo ke značným a ne vždy citlivým úpravám interiérů. V první polovině 40. let pak palác využívala německá NSDAP a místo zahrady vzniklo cvičiště Hitlerjugend.

Ani poválečná historie nebyla k Lichtenštejnskému paláci právě shovívavá. Ač se budova roku 1964 stala kulturní památkou, koncem 70. let byla již ve zcela havarijním stavu a dokonce hrozilo sesunutí celého průčelí do Vltavy.

Rekonstrukce podle projektu architektů Kamila Fuchse a Jarmily Ledinské započala v roce 1982 a trvala devět let. Interiéry byly upraveny pro reprezentační účely Úřadu vlády a jako luxusní apartmány, určené pro ubytování zvláště významných státních návštěv. Noc tu strávili britská královna Alžběta II., španělský panovník Juan Carlos nebo japonský císař Akihito.

Lobkowiczký palác je jediným soukromě vlastněným palácem v areálu Pražského hradu. Po rozsáhlé rekonstrukci byl v roce 2007 pro veřejnost otevřen jako muzeum se stálou expozicí Knížecí sbírky jednoho z historicky nejvýznamnějších českých rodů. Mimo to je zde návštěvníkům k dispozici kavárna a restaurace, část paláce si lze také pronajmout pro pořádání soukromých akcí.

Budova byla svědkem mnoha významných historických událostí - právě tady kupříkladu našli útočiště místodržící Slavata a Martinic poté, co je rozezlení stavové při druhé pražské defenestraci vyhodili z okna Starého královského paláce. Líbit se tu ale bude i lidem, které historie tolik nezajímá - z balkonů paláce se jim naskytne panoramatický výhled na historické centrum Prahy.

Na Hradčanech ještě zůstaneme - Šternberský palác na Hradčanském náměstí by totiž neměl minout žádný milovník umění. V budově, která slouží jako výstavní prostor Národní galerie, je uložena druhá část sbírky děl starých mistrů.

Budovu, která je tak trochu skrytá v těsném sousedství Arcibiskupského paláce, nechal postavit říšský hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka. Jeho dokončení se však nedožil. Palác sloužil Společnosti vlasteneckých přátel umění, tedy předchůdkyni Národní galerie. Později fungoval jako ústav pro duševně choré a od první světové války patřil armádě. Po druhé světové válce se tu usídlila již ustavená galerie umění ve státních rukou.

Skrytým pokladem Šternberského paláce je nevelká, ale malebná zahrada. V minulosti se o ni prý ráda starala vnučka Tomáše Garrigua Masaryka Anna, která tu vlastnoručně vysázela několik rododendronů. Mezi vzrostlými stromy návštěvníci objeví několik solitérních soch. Veřejnosti je zahrada přístupná od května do září během otevíracích hodin paláce.

Rozlehlá budova v sousedství Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí pochází z let 1755 až 1765. Vybudována byla ale na základech podstatně starších románských a gotických staveb, jejichž prvky se dochovaly v původním přízemí a sklepeních domu. Rokokový palác byl postaven pod vedením známého architekta Anselma Luraga podle starších plánů neméně slavného Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Objekt, v němž dnes sídlí Národní galerie, sehrál hned několikrát zajímavou úlohu v českých dějinách. Roku 1843 se zde narodila Bertha Kinská (von Suttnerová), pozdější sekretářka Alfreda Nobela a první ženská držitelka Nobelovy ceny za mír.

Budova hrála také významnou úlohu v komunistické propagandě. Podle tehdejší oficiální verze dějin totiž prý právě z balkónu paláce Kinských pronesl Klement Gottwald svůj historický proslov, začínající slovy „Právě jsem se vrátil z Hradu“. Ve skutečnosti však tato věta padla až později při projevu na Václavském náměstí, kde Gottwald řečnil z korby nákladního vozu. Koncem 60. a počátkem 70. let pak měla v paláci zkušebnu známá undergroundová skupina The Plastic People of the Universe.

Kaiserštejnský palác, známý také pod jménem Dům u Petzoldů, patří k významným památkám vrcholného baroka. Honosný palác s devíti bohatě zdobenými sály je v soukromých rukou a prostory je možné si pronajmout pro pořádání různých akcí - konají se tu recepce, svatby i koncerty.

Budova přitom není zajímavá jen architekturou, ale i historií. Bydleli zde mimo jiné hned dva slavní vojevůdci - sir Jan de Cron, císařský dvorní kancléř a vrchní vojenský velitel v Praze, a maršál Radecký, jehož jméno v minulosti neslo celé Malostranské náměstí.

Pamětní deska na průčelí budovy pak upomíná na další slavnou osobnost - Emu Destinnovou. Od Radeckých totiž dům koupil pražský hoteliér Petzold, který uvnitř zřídil gurmánskou restauraci. A častým hostem v ní byl i zpěvaččin otec, známý mecenáš umění Emanuel Kittl.

Slovo dalo slovo a Kittl nechal pro svou dceru vybudovat v prvním patře luxusní byt, v němž známá operní pěvkyně bydlela šest let. Na její počest je dodnes pojmenován hlavní sál ve druhém patře.

Palác, nacházející se u Křížovnického náměstí u Karlova mostu, prochází od roku 2022 rekonstrukcí a je pro veřejnost uzavřen. Přesto lze dovnitř nahlédnout - buď při účasti na některé z akcí Galerie hlavního města Prahy, která budovu spravuje, nebo během speciálních prohlídek. Základem prohlídkové trasy je přitom koncept „kontrolního dne“, tedy návštěvy s cílem poznat podobu paláce během proměny.

I tady se odehrávaly dějiny - konalo se zde například poslední zasedání královské rady „zimního krále“ Fridricha Falckého po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. A mezi majiteli paláce najdeme řadu známých jmen, jako například Jáchyma Ondřeje Šlika, popraveného nedlouho poté za účast při pražském stavovském povstání.

Nejcennější a zároveň i nejlépe dochovanou částí paláce je honosný Taneční sál s bohatou vrcholně barokní výzdobou a nástěnnými malbami od Pietra Scottiho a Giovanniho Battisty Zeista.