Češka projela sama na motorce Saúdskou Arábií, Bahrajnem a Kuvajtem

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sama, na malé motorce, půl roku přes Saúdskou Arábii, Kuvajt, Bahrajn, Katar a Spojené arabské emiráty. Češka, která se rozhodla zjistit, jak voní Blízký východ zblízka, cestou objevovala rozdíly v přístupu těchto národů k ženám.

Saúdská Arábie se mění rychleji než kdy dřív. I když přibývá turistů, přibývá i poprav, jak zmiňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Co vše ji na cestě čekalo?

Kde přesně začala vaše zatím poslední šestiměsíční cesta?

Začala v Dubaji, kam jsem si nechala poslat motorku. Potřebovala jsem ji vyzvednout z přístavu a vyřídit celní formality, což někdy trvá – například v Kolumbii jsem na ni čekala celý měsíc. Obávala jsem se, že v Saúdské Arábii by to mohlo být podobné, což by mi ukrojilo značnou část víza. Dubaj je víc mezinárodní a turistická, takže to šlo rychleji a čas mě tam tolik netrápil.

Co vás vůbec vedlo k rozhodnutí vydat se na sólo cestu na motorce do Saúdské Arábie a dalších zemí v regionu?

V roce 2019 se Saúdská Arábie poprvé otevřela turismu a začala vydávat turistická víza, což do té doby nebylo možné. Už tehdy jsem začala zkoumat, zda by cesta tam byla dobrý a zároveň bezpečný nápad. Ta představa mě čím dál víc lákala a fascinovala – je to svět, který nám byl dlouho skrytý.

Tehdy ještě neexistovaly cestopisy ani knihy zachycující zdejší běžný život, spíše jen zprávy o porušování lidských práv a příběhy aktivistek, které ze země uprchly. Informací tedy bylo opravdu malinko, a i když jsem byla v kontaktu s několika Češkami a Čechy, kteří tam žili, nikdo mi nebyl schopný říct, jak na mě místní lidé budou reálně reagovat.

Proč jste tam chtěla jet?

Přála jsem si zažít tu zemi krátce po otevření a zažít ji ještě v původním stavu, kdy není zahlcená turisty. A přesně to se mi dělo. Ve vesnicích lidé absolutně nechápali, co tam dělám. Někdy v té míře, že se se mnou styděli mluvit a deset minut zírali. Ženy si mě někdy začaly v tichosti natáčet, bylo to pro ně asi zjevení, když se tam ukázala jiná žena, navíc sama a na motorce. Jejich turismus totiž oficiálně posílá cestovatele jen na pár konkrétních míst. Láká je tam skrze zaplacené influencery, ale já jsem jela po vlastní ose.

Jak jste se připravovala?

Učila jsem se základy arabštiny a sledovala saúdskoarabské filmy. Což bylo zajímavé i tím, že kina tam byla až do roku 2018 zakázaná, přesto se ale natáčelo. Četla jsem knihy, studovala jsem jejich média a snažila se pochopit tamní realitu.

Zpočátku jsem byla velmi opatrná, protože čím víc jsem toho věděla, tím to působilo děsivěji. Když čtete o porušování lidských práv nebo o tom, že počet poprav se od nástupu korunního prince Mohammeda bin Salmána na trůn téměř zdvojnásobil, vyvolává to obavy. Byl to sice právě on, kdo otevřel zemi turismu a slíbil, že ji zbaví závislosti na ropě, ale režim se celkově spíše utahuje. Díky jeho reformám sice získaly ženy více práv, třeba od roku 2018 si mohou dělat řidičský průkaz. Ale spousta těch, které za ty změny bojovaly, skončila ve vězení.

Těch zemí jste projela víc, jaký byl tedy začátek?

Vyrážela jsem z Emirátů, z Dubaje, a jela přes východ Saúdské Arábie, odkud jsem navštívila Bahrajn a Kuvajt, a pak dlouho pouští přes střed země, než jsem se dostala na více turistický západ. Hodně turistů znamenalo třeba dvacet lidí, ale do té doby jsem dva měsíce neviděla jediného cizince, který by tam nebyl pracovně.

Kolik toho na motorce za den zvládnete ujet?

Motorka je dost pomalá a nepohodlná, maximálně jsem ujela čtyři sta kilometrů, a to už byla fakt nálož. Pokud jsem chtěla něco vidět, dávala jsem denně sto, sto padesát kilometrů.

Zastavovala jsem v úplně nejmenších vesnicích, kde to bylo hodně zajímavé. A setkávala jsem se se dvěma extrémy. Buď na mě jen tiše koukali, nebo naopak druhý extrém, kdy mě hned oslovovali, zvali k sobě domů, představovali mi celou rodinu, všechny tetičky, babičky…

To jste pochopila z kontextu, nebo jste se domluvila?

Bylo tam poměrně jednoduché domluvit se anglicky. Zejména pak mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi, kteří často studují v USA a mají to zaplacené pod podmínkou, že se vrátí zpět do vlasti. Zároveň i výuka na univerzitách v Saúdské Arábii je často také vedena v angličtině.

Což asi nebude případ vesnic…

Jsou zvyklí trávit čas ve větších skupinách lidí, po deseti, po dvaceti, vždy se z příbuzných minimálně jeden našel, často ale i víc. Když jsem přejela z Emirátů do prvního města v Saúdské Arábii, tak mě hned u sebe ubytoval jeden Saúd v pokoji pro hosty, ve velkém domě velké rodiny. Sotva jsem se rozkoukala, už mě vezli do dalšího velkého domu k jejich tetě, kde zrovna probíhala čistě rodinná dámská párty, což mě hodně překvapilo.

Bylo to jiné, než jste čekala?

Určitě. Hrála tam neskutečně nahlas hudba, ženy na sobě měly tradiční pestrobarevné oblečení, často i vyzývavé, s výstřihy, sukně nad kolena. Divoce tančily po obýváku a musela jsem s nimi. Tak to byl první večer po mém příjezdu z pouště, kdy se oslavoval příchod ramadánu.

To jste natrefila na nějakou místní smetánku?

To byla naopak velmi typická saúdskoarabská rodina. Což vím, protože později jsem se ocitla i u velice bohatých Saúdů.

Neměla jste někdy naopak problém, že jedete samotná žena?

Byla to velká výhoda. Kdybych byla v doprovodu muže, nikdy bych se nedostala do ženských kolektivů a na spousty míst, kde jsem byla. Protože muži a ženy v rodinách často tráví oddělený čas. A tím, že jsem byla exot na motorce, mě mezi sebe brali i chlapi. Trávili jsme spolu čas, kouřili vodní dýmku v pánských klubovnách.

Co jste se dozvěděla?

Že kdyby tak trávili čas s nějakou Saúdkou, která není z jejich rodiny, byl by to strašný průšvih. Prakticky by jim skončil život, protože by svým chováním zostudili rodinu. To nejde. Je to velmi tradiční a konzervativní společnost. Stále jsou tam třeba časté sňatky mezi příbuzenstvem, stále funguje, že si sestřenice berou bratrance. Překvapilo mě proto, v naprostém kontrastu, jak jsou otevření a chtějí si povídat.

Co je nejvíc zajímalo od Evropanky na motorce?

Všechno. Jednou z prvních otázek bylo, co si myslím o LGBT. Poněkud mě to znervóznělo, co ode mě asi čekají za odpověď. Protože homosexualita se v Saúdské Arábii, bohužel, stále trestá smrtí. Kluk, který se mě na to zeptal, mě rychle uklidnil. Že prý s tím nemá problém, jenom si chce o tom pokecat.

A tak jsme se bavili úplně o všem. Řešili i genderovou vyváženost, což pro mě byl docela šok. Postupem času jsem zjistila, že je to podobné i v okolních zemích, které jsem projela – v Bahrajnu, v Kuvajtu… Už po pár hodinách mi byli schopní vyprávět neuvěřitelně osobní detaily ze svých životů.

Co třeba?

V Kuvajtu mi jeden místní muž vyprávěl, jak hrozně chlastal a chodíval do práce opilý. Nutno podotknout, že alkohol je tam nelegální. Nebo mi vysvětloval, jak se k alkoholu dostane. Probíhá to jako předávka drog. Zavolá na konkrétní číslo, co je dnes na menu, pak se sejdou někde na parkovišti.

Neměli ti muži potřebu se před vámi vytahovat, zaujmout?

Úplně ne. I když se daly pozorovat rozdíly podle zemí. Saúdové žili dlouho uzavřeně, odtrženě od turismu, a působili hodně nevinně, bezelstně. Konverzace s nimi někdy probíhaly jako ze starého filmu, velmi uctivě, často se ujišťovali, jestli je všechno v pořádku, jestli mě něčím neurazí.

Narazila jsem běžně na muže, kteří se nikdy nebavili se ženou mimo okruh své rodiny, maximálně při placení v obchodě. Potkávala jsem se i s komunitami místních motorkářů, takže jsem se seznámila s deseti, patnácti muži najednou. Někteří mi podali ruku, představili jsme se, ale pro jiné bylo absolutně nepředstavitelné dotknout se takto ženy.

A mimo Saúdskou Arábii?

V Kuvajtu to bylo s muži náročné. To byla jediná země, kde jsem se cítila dost nepříjemně. Pořád něco vymýšleli a bylo vidět, že pořád mají něco za lubem. Nebylo to nebezpečné, ale pokud něco nebylo po jejich, tak se urazili. Tam jsem vnímala, že můj názor nemá hodnotu.

Jednou u mě na silnici zastavilo auto a děly se divné věci. Řidič na mě volal, pak šel ke kufru… utekla jsem, do dneška nevím, o co šlo, ale Kuvajt má docela vysokou míru únosů. Možná je překvapilo, že jsem Evropanka, dochází tam totiž k velkému počtu útoků na pracující cizinky z asijských a afrických zemí, které nemají stejná práva. Když se jim něco přihodí, nijak se to nevyřeší.

V Kataru zase v pátek zakazovali vstup těmto expatům do obchoďáků. Indové nebo Bangladéšani se tam prostě nedostali, což je o to horší, že pátek je tam jejich jediný volný den.

Byla ta událost na silnici v Kuvajtu tím nejnebezpečnějším, co jste na této cestě zažila?

Nikde jsem se tam extrémně nebála. Někdy jsem byla jen nervózní nebo nejistá.

Stanovala jste prý na rozstříleném ostrově.

To bylo v Kuvajtu na malinkém ostrově Failaka, který zůstal po irácké invazi opuštěný, protože z něj vojáci udělali střelnici. Dodnes tam zůstaly rozstřílené budovy, zbytky vojenské techniky a mezi tím chodí velbloudi. Ale nebylo to nebezpečné.

Stan jsem s sebou sice měla, ale většinu cesty jsem spala spíš pod střechou. Hotely mimo velká města moc nejsou, ale lidé pronajímají byty. Nemá to moc úroveň a není to ani levné. Noc vyjde zhruba na tisícovku.

Jak jste se oblékala, když jste nebyla na motorce? Musela jste něco dodržovat?

Zahalování není v Saúdské Arábii povinné, ale pravidla se mění hodně výrazně oblast od oblasti. Potvrdily mi to i ženy z nejkonzervativnějších oblastí, které měly tvář zakrytou nikábem – že se oblékají podle toho, kde zrovna jsou. V domácím prostředí prý chodí takto zahalené. Ovšem když jedou do hlavního města Rijádu a vezmou si abáju, tak tyto tradiční dlouhé černé šaty vymění za barevné, protože tam si to mohou dovolit a nevyvolají tím pozornost.

A když přijedete do Džiddy, druhého největšího města na západě Saudské Arábie, je to ještě daleko rozmanitější svět, kde potkáte místní ženy s úplně odhaleným obličejem i vlasy. Abáju mají rozepnutou jako plášť, pod tím klidně upnuté tílko. Viděla jsem je s tetováním, s piercingem. Tohle se mění.

A když se vrátíme k vám?

Vjela jsem ze začátku do tradiční oblasti, tak jsem byla nejistá, koupila jsem si abáju i se šátkem. Na první schůzky jsem si to brala na sebe jako Saúdka. Postupně jsem to hodně měnila. A skvělá byla pro tyto účely motorkářská kukla! Sundala jsem si helmu a nechávala si pro jistotu kuklu, která zahalovala vlasy.

Místy jsem se ptala, co si mám vzít na sebe a jestli jsou s tím v pohodě. Dlouhé rukávy, zapnutá až ke krku, když jsem přejela do Bahrajnu, rukávy jsem vyhrnula, po návratu zase stáhla, abych se zahalila.

Co se dělo na oficiálních kontrolách? Přijede tam motorka, člověk sesedne, sundá helmu, a je to žena.

Většinou se začali hodně smát. Často byli v šoku, ale ne v tom negativním. Najednou se uprostřed ničeho objeví mimozemšťan v helmě. Chtěli se hned fotit, natáčet. Saúdové jsou hrozní youtubeři! V mžiku udělají videa s komentáři, které působí profi – popisovali motorku, co dělám… Hodně to valí na sociální sítě, takže se mi pak stávalo, že jsem přijela o dva měsíce později na druhou stranu země a tam mě někteří lidé poznávali.

Docela to pomáhalo v seznamování. Ale jinak všude byli lidé tak přátelští a pohostinní, že se o mě starali, i když mě neznali. Často mi i při pauze na cestě někdo zastavil, aby mi nalil čaj nebo daroval kilo pomerančů. Zajímavé bylo, když jsem chodila na jídlo – protože jejich restaurace byly donedávna rozdělené na muže a ženy, respektive na muže a rodiny. Nové podniky už to nemají, ale restaurace starší pár let ještě ano, včetně McDonaldu, který má tradičně dva vchody.

Jak jste se ocitla zavřená v lednici v náklaďáku?

Při dojezdu do Kataru, kde jsem celou cestu končila, bylo extrémní vedro. Můžete pít vody kolik chcete, stejně na motorce přestanete už jen po pár hodinách fungovat. Nestihla jsem pauzu na další vzdálenější pumpu a udělalo se mi strašně zle. Zastavila jsem, nikde stín, bylo mi na omdlení.

Snažila jsem se stopovat, protože v autě mají klimatizaci, potřebovala jsem se ochladit. Katařani ale nestavěli, zastavil mi Ind v náklaďáku, moc ochotný, ale měl kabinu bez klimatizace. Prý je zvyklý. Nabídnul mi zavolat sanitku, protože jsem byla před kolapsem, ale další náklaďák převážel mléčné produkty a měl vzadu obří lednici. Takže jsem seděla v obrovské lednici mezi mlíčky a džusy, a díky ochlazení jsem to nakonec dojela.

Když si shrnete všechny zážitky, jakou na vás obecně udělala cesta dojem z oblasti Saúdské Arábie?

Na Saúdské Arábii se mi líbí, že není jednoduchá. Je to fascinující země s upřímně přátelskými lidmi, kteří jsou nám mnohem blíž, než by si většina z nás dovedla představit. Má ale mnoho vrstev – stejně jako dovede být úžasná, je komplikovaná, nesvobodná, často ošklivá. Odkrývat je všechny, dívat se kolem sebe, to mě na cestování baví nejvíc.